Jak dostat ze stavby vodu do kolen

Principální otázkou, k jejímuž řešení se dřív či později dostane každý majitel domu, je maximální eliminace namáhání všech stavebních konstrukcí vodou z okolí v přímé i nepřímé závislosti na klimatických, geologických a mnoha dalších podmínkách. Jestliže spolehlivé fungování střechy mimo jiné podmiňuje také odvodňovací systém, pak ostatní horizontální plochy kolem objektu musí ochránit soustava drenáží.

Napršené problémy

Rovin a ploch, byť třeba relativních, najdete na domě a u něj bezpočet. Počínaje pojezdovými komunikacemi přes přístupové chodníky, dvorky, odstavné plochy před garáží, dlážděná okolí bazénů, venkovní terasy, zahradní cesty a cestičky, místa k posezení, ploché či pultové střechy garáží a samotných staveb až po venkovní terasy, částečně kryté lodžie a nezastřešené balkony.

Sumárně jde o desítky čtverečních metrů s nejrůznějšími sklony a povrchy, na něž se dere vlhkost z podloží a na které ročně spadnou stovky litrů dešťové vody a mnohde i kubíky sněhu. Vzniklé louže však musí co nejrychleji a nejlépe okamžitě zmizet, jinak by mohly napáchat spoustu škody. Funkčnost střešních plášťů i cíleně uměle vytvořených ostatních ploch podtrhují především použité materiály a nesporně i kvalita řemeslného provedení.

V daném případě nejde ani tak o estetičnost díla, jako spíš o jejich nezbytnou obranyschopnost a životnost. K nejčastějším závadám patří utržená nebo jinak mechanicky poškozená střešní krytina, narušení souvrství střešního pláště, na zemi pak praskliny, spáry, propadnutí, uvolnění a vyvrácení kamenů nebo dlaždic, vydrolení spojovací malty. O tyto viditelné problémy se postarala běžná provozní zátěž, částečně i předchozí nekvalitní provedení, příroda a její živel… voda.

Ochrana okolí domu

Zůstaňme nejprve na zemi, kde je základním předpokladem úspěchu kvalitní a důsledné odvodnění. Tedy odvedení vlhkosti z upraveného terénu v okolí domu tak, aby stavba nebyla následně namáhána vodou povrchovou i podzemní. Zemní práce spočívají ve vyspádování terénu směrem od paty objektu a odvedení povrchové vody od stavby funkčním systémem žlabů. O pár metrů výš pak v instalaci kvalitního odvodňovacího systému (žlabů a svodů) napojeného přímo na kanalizaci, na sběrnou jímku nebo vyvedeného co nejdále od domu.

Stávají asfaltové a betonové plochy je lépe nahradit a nově budované prostory jednoznačně projektovat jako plochy z vodopropustnou dlažbou z kamenů, dlažebních kostek, případně ze zámkové dlažby. Opět zde ovšem platí zmíněné zásady vyspádování a rychlého odvodu vody co nejdál od domu. Určitě pomůže i zvětšení přesahů střechy (voda nesmáčí terén těsně u domu), oddělení blízkých záhonů od svislých stavebních konstrukcí pomocí hydroizolace, zvýšení prahů před vjezdy a vstupy, sklon příjezdových komunikací a osazení liniových žlabů tak, aby bránily průniku povrchové vody do souvrství podlah, natož do zdiva.

O patro, dvě výš…

Voda paradoxně dosáhne i do úrovně zvýšených teras, lodžií a balkonů. Přesněji řečeno sem spíše nateče a napadá. Balkony představují vodorovné plošné konstrukce konzolovitě vyložené z obvodového pláště (ze svislé konstrukce) domu. Bývají ze dvou nebo ze tří stran otevřené, chráněné zábradlím. Lodžie jsou rovněž vodorovné plošné konstrukce, které jsou částečně nebo zcela zapuštěné (zasunuté) do půdorysu objektu a upevněné k boční nosné stěně domu.

Ze tří stran lodžii ohraničují stěny, volnou stranu přepažuje zábradlí. Standardní balkonovou konstrukci zpravidla tvoří nosná, na horním líci vodorovná deska, tvořená čtyřmi základními vrstvami: železobetonovou konstrukcí, vyrovnávacím spádovým betonem, izolací proti vlhkosti a vlastní podlahou. Obdobným řešením je čtyřvrstvá varianta s proměnnou tloušťkou nosné desky 60-80 mm ve spádu (asi 2 %), 50 mm vrstvou podkladního betonu, hydroizolací a maltovým ložem s nalepenou keramickou dlažbou.

Existuje i bezpočet dalších variabilních řešení (třeba ocelové nosné konstrukce nebo prefabrikované, monolitické zavěšené balkony atd.), ale u všech je zapotřebí dodržet správný sklon, vodotěsnou izolaci, vyřešení kontaktu podlahy a stěny, ukončení hrany okapovou nebo soklovou tvarovkou a povrchovou úpravu speciálními nátěry nebo mrazuvzdornou, neglazovanou venkovní dlažbou s minimální nasákavostí.

Voda na střeše…

Poněkud odvážným, architektonicky však povětšinou zajímavým řešením jsou ploché střechy. Při tomto způsobu zastřešení domu je třeba úspěšně se „popasovat“ s odvodněním a hydroizolací. V minulosti se nejvíce používaly povlakové krytiny v podobě asfaltových pásů, v nichž jako základní surovina sloužil oxidovaný, ředěný nebo modifikovaný asfalt.  Kvalitativní změnu ve způsobu hydroizolace přinesly povlakové krytiny ze snadno tvarovatelných a proti UV záření i kyselým dešťům vysoce odolných (dokonce samolepicích) fólií, vyráběných z termoplastických nebo elastomerických hmot.

V nabídce výrobců dnes najdete také lité (do spádu 5 %) a stříkané hydroizolační systémy na bázi PUR (polyuretanu). Aplikace nástřiku představuje „zabití dvou much jednou ranou“, vrstva slouží jako hydroizolace a zároveň jako tepelná izolace. Podkladovou vrstvu tvoří buďto asfaltové pásy nebo dřevo, beton, oplechování neželeznými kovy. Životnost používaných hmot dosahuje ve většině případů minimálně 25 let a jednoznačnou výhodou je bezešvá (bezespárová) technologie napojení všech prostupů střešním pláštěm. Předností je i nízká hmotnost a tudíž minimální zátěž střešní konstrukce, naprostá eliminace tepelných mostů, nehořlavost, vynikající mechanické vlastnosti a přilnavost.

Záhony nad hlavou

Zvolíme-li variantu zelené střechy, musí být hydroizolace zhotovena z materiálu odolného proti prorůstání kořínků a proti případnému mechanickému poškození při práci se zeminou a rostlinami. Pokládá se na spádovou vrstvu nad nosnou konstrukcí ploché střechy, přičemž minimální spád pro odtok většího množství srážkové vody bývá zpravidla 1,5 až 2 %. Následuje ochranná vrstva ze speciální textilie, instalují se však také plastové rohože, desky nebo pásy a drenážní vrstva ze štěrku, expandované břidlice, rohoží z pěnových plastů atd. (slouží k odvedení vody ke střešním vtokům), dále filtrační vrstva, hydroakumulační vrstva a substrát.

Odvodnění ploché střechy

Má-li na ploché střeše fungovat odvodňovací systém, je třeba zajistit minimálně 1,75% (1˚) spád. Jedině tak zajistíte odtok vody k dešťovým vpustím. Na ploché střeše se mohou instalovat vnější nebo vnitřní systémy odvodnění, přičemž vnější vyžaduje oboustranný nebo jednostranný spád směrem ke žlabům. Vnitřní (bodový) systém potřebuje spádování rovin směrem k nejnižšímu místu střechy, kde se umisťuje dešťová vpusť. Vpusti bývají napojeny přímo na svislou odtokovou kanalizaci vedoucí vnitřkem budovy. Vnější žlabové systémy sestávají z tvarovek žlabů, žlabových čel, kotlíků, odpadního potrubí a nejrůznějších upevňovacích i kotvicích prvků.

Žlaby bývají půlkruhového nebo čtyřhranného tvaru. Jejich průřez se dimenzuje podle odvodňované plochy střechy (na 1 m² plochy se počítá 0,8-1,0 cm² žlabu, zatímco u strmých střech s hladkou krytinou je to 10-12 mm²). Žlaby navazují na žlabové kotlíky (kónické spojovací prvky, které mají průměr spodního vyústění, tedy hrdla, shodný s průměrem odpadního potrubí). Voda tudy putuje do potrubí, přičemž spád žlabu ke kotlíku je 1 : 200 až 1 : 100 a délka žlabu od čela ke kotlíku by neměla přesahovat 15 m.
Na spodní vyústění potrubí navazuje buď systém drenáží, nebo sběrných kanálků vyplněných štěrkem. Zvláštní pozornost si zaslouží úžlabí, mezistřešní žlaby, oplechování prostupů střešních doplňků apod.

text: Petr Saulich, foto: archiv redakce a firem