Zahrada pod sněhovou peřinou

Zpočátku měli manželé stavení jako rekreační objekt, ale časem jim přirostlo k srdci. Proběhla proto další rekonstrukce, aby se tu dalo trvale bydlet. Paní domu tu žije už sedm let, drsné podmínky ji baví a zdatně s nimi bojuje. Když udeří mrazy a fujavice, k zahradě na samotě se musíte prokousat obrovskými jazyky. Stane se, že vítr zafouká jedinou příjezdovou cestu, a majitelé jsou od zbytku světa odříznutí sněhovou duchnou. Nezbude než čekat, až někdo cestu protáhne.

Z obrovského pozemku vydělili 2 000 m² a jejich oplocením, hlavně kvůli dvěma jezevčíkům, vznikla zahrada. A protože to manželům nedá, dávají si záležet, aby to bylo upravené i za plotem. „Snažíme se, aby zahrada nevypadala jako umělý ostrov uvnitř svobodné přírody, její ráz proto přirozeně navazuje na okolní krajinu,“ říká pán domu. A tak sekají trávu, seřezávají stromy, hlavně u domu, tvarují živé ploty z pámelníku a tavolníku. Staré ovocné stromy nechávají být, ať žijí dál. Vlastně všechno vypadá přirozeně, jako když se nic neděje… Ale ono se děje.

Kdysi byla zahrada zarostlá nálety, zdobilo ji jen pár vzrostlých stromů. Dnes tu najdete dřeviny, které jsou pro prostředí přirozené. V okolí jsou mokřady, takže přišlo na řadu dvě stě vrb a olše, také dvě stě smrků, borovice, jedle, cedr, zahradu krášlí bříza, dub, jasany, lípy. „Zkrátka se obklopujeme stromy, necháváme to tu zarůst,“ ujasňuje pán domu. „I když už sázím, jen když se něco porazí, a při zalesňování mokřadů. Když zasadím sto stromů, dvacet jich přežije,“ usmívá se. Důvodem jsou hlavně srny, které mají pro strach uděláno. Ladně a neohroženě přeskakují plot i ke psům. Ostatně je proč, lákají je tu dva krmelce.

Rybník se musel vyhloubit

V zahradě býval menší rybník, spíš zabahněná tůň, dnes ukrajuje ze zahrady 800 m². Je napájený z pramene a z drenáží v poli, které mají vyústění nad pozemkem. Rybník se musel vyhloubit, vyvézt z něj bahno a odpad, postavila se kamenná hráz, požerák a výpusť. Ostrůvek vybudoval pán domu. Postavil základovou desku, na ní navozil valouny a hlínu a zakotvil do něj dva metry vysoký dřevěný můstek. Schůdky do vody vytvořil z placáků. Kolem rybníka vysadili nižší dřeviny, aby vynikly výhledy na horizonty. Z vodních rostlin vyniká stulík, a že je voda čistá, dokazují čolci a škeble. Dnes už jen jednou za tři roky rybník vypustí a kolečkem vyvezou bahno. Když chovali kapry, konal se i výlov rybníka, ale od doby té „surové“ podívané mají jen okrasné ryby. „Stále jsme ale pod tlakem známých,“ přiznává pán domu.

V létě se v rybníčku koupe, v zimě na něm bruslí. Když se nasvítí, je to velmi působivá podívaná. Naopak v létě se sedí v altánku nebo na zápraží, které zdobí keramické mísy s petúniemi a dalšími letničkami. Romantické místo ovšem nabízí i dramatické příhody. Když se zahradou prohnaly krávy, nejenže se proplavily rybníkem, ale rozšlapaly i lavičku a jako kombajn oholily živé ploty. Naštěstí samota to vynahradí mnoha přednostmi. Prý je tu větší společenský život než v Praze i jistota pomoci sousedů. A tak si majitelé, i když nejsou sami, samotu vychutnávají.

text: Šárka Drbohlavová, foto: Petr Zhoř