V prostorách historických doků Arsenale, kde se několik staletí vyráběly a opravovaly lodě, a v pavilonech v zahradách Giardini vystavovalo na 50 států z celého světa a téměř sedm desítek architektů a architektonických kanceláří. Pod jednou střechou si dělali společnost Jean Nouvel, Zaha Hadid, Renzo Piano, Norman Foster, Herzog & de Meuron a další slavná jména.
Z jednotlivých expozic jasně vyznělo, že Biennale se nezamýšlí nad elementární funkčností, dispozicí a konstrukcí staveb, ale nad zdánlivě méně zřetelnými dimenzemi architektury. Nad tvorbou prostředí, v němž žijeme, nad ekonomickými, ekologickými a sociálními souvislostmi architektury a jejich dopady na náš život. Partnery výstavy byli renomovaní výrobci nábytku, interiérového vybavení a osvětlení, jako například italské společnosti Foscarini, Cassina, Moroso, a v letošním roce také poprvé švýcarský výrobce sanitárního vybavení Laufen. Tedy vesměs značky, které směřují od špičkové užitné a estetické kvality výrobků ke společenské odpovědnosti, ekologické výrobě a dalším „nadstavbovým“, ale aktuálním hodnotám.
Koncept výstavy, vyjádřený mottem „společný základ“, vytýčil letošní kurátor, renomovaný britský architekt David Chipperfield: „Snažil jsem se podnítit kolegy architekty, aby reagovali na kulturní a sociální trendy naší doby, které vedou ke ztrátě identity, k izolaci a individualizaci společnosti. Chtěl jsem naopak ukázat, že sdílíme společné kulturní hodnoty. Vyjádřit sílu vlivu a kontinuity kulturního vývoje a představit ty myšlenky a hodnoty architektury, které tvoří společnou součást lidské kultury.“
Město pro život
Pozornost zaujaly zejména projekty zabývající se bydlením. Pětice mladých amerických architektů tu v měřítku 1 : 1 představila experiment, kterými se snažili řešit problém „vylidňování“ amerických průmyslových měst masově zasažených ekonomickou krizí. Za 500 dollarů zakoupili opuštěný dřevěný dům a z jeho konstrukčních dílů a materiálů postavili domek na minimalistické, napohled nezastavitelné parcele v Moran Street, v příměstské čtvrti Detroitu.
Profesor Miroslav Šik, švýcarský architekt českého původu, pojal švýcarský pavilon, spolu s dalšími dvěma ateliéry, jako vizi ideálního města. V prázdném prostoru elegantní funkcionalistické haly návštěvníky ze všech stran obklopilo a vtahovalo do sebe velkorysé nástěnné panoráma, vytvořené fotografickým přenosem a koláží bytových projektů. Ocitli jsme se ve městě plném klidu a zeleně, mezi domy „lidského“ měřítka, kde každá ulice vyzývá k procházce, každá stavba je jiná, ale byla navržena tak, aby ladila se svým okolím a vznikl harmonický soubor, příjemné místo k žití.
Zlatého lva, nejvyšší ocenění za národní expozici získalo Japonsko za projekt revitalizace oblasti Fukušimy po jaderné katastrofě. Skupina mladých japonských architektů ve spolupráci s obyvateli lokality navrhla levnou, rychlou, originální a ekologickou zástavbu ze dřeva a přírodních materiálů.
Emoce jsou jazykem architektury
To, co odlišuje Biennale od běžných výstav architektury, je kreativní přístup, nečekané úhly pohledu a moment překvapení. Architekti zde představují své myšlenky nekonvenčním, velmi emocionálním způsobem. Zatímco na běžných výstavách si můžete prohlédnout fotky, výkresy, modely, případně videoprezentace, Biennale se pohybuje na pomezí umělecké performance. Pracuje se zejména s osvětlením, barvami, zvuky …
Například architektonická kancelář Norman Foster do temného prostoru promítala jména světových architektů a záběry jejich realizovaných projektů „na živo“ s autentickými zvuky – rychlé střihy ze světoznámých sportovních stadionů za řevu fanoušků, záběry divadel a koncertních síní za tónů hudby, šoty z letišť a nádraží provázené hlukem letadel, náměstí plná demonstrantů, ale i klidné pláže a místa odpočinku.
Expozice Chile se zabývala projekty pro trvale udržitelný rozvoj oblasti náhorních solných ložisek. Ve zcela tichém a temném prostoru, nad podlahou posypanou dovezenou solí, visely prosvětlené krychle s fotografiemi a plány.
V bývalém majáku se návštěvníci mohli díky projekci dokumentárního filmu Poznámky z jednoho dne v životě architekta seznámit s prací švýcarského tvůrce Petera Zumtora.
Zvláštní uznání získal ruský pavilon díky projektu i-city. V tmavé kopuli tvořily „výzdobu“ stěn zářící qr- kódy. Po naskenování se na vašem i-phonu, i-podu či zapůjčeném tabletu objevily vizualizace, fotografie a informace o projektu ekologického města budoucnosti, který navrhl kolektiv ruských a světových architektů spolu s Davidem Chipperfieldem.
Biennale se díky nekonvenčnímu podání stává nezapomenutelným zážitkem nejen pro odborníka, ale i pro běžného návštěvníka, který nerozumí řeči půdorysů a kompozice hmot. Vnímání prostřednictvím emocí je společné všem kulturním a sociálním skupinám. Emoce jsou jazykem architektury všech národů, náš společný základ.
text a foto: Jitka Pálková
