Denivka totiž dostala své jméno podle typické vlastnosti – každý květ je otevřen maximálně 24 hodin a poté uvadá. I mladé rostliny však mívají na květním stonku nejméně 5 květů a silné dospělé trsy mohou mít na složitě větveném květním stvolu i stovku květů, které postupně rozkvétají po mnoho týdnů. Květy svým tvarem velmi připomínají květy lilií nebo hvězdníků.
Trvalky z Dálného východu
Dodnes není zcela jasné, kolik druhů denivek platně existuje – uvádí se necelá dvacítka, ale u některých druhů je sporné, zda jsou skutečně samostatným druhem nebo jen poddruhem. Všechny denivky pocházejí z mírného podnebného pásu střední a východní Asie, od Sibiře, Mongolska, Číny, Koreje až do Japonska, které je na množství druhů bohaté. Rostou od nížin do vysokých hor (2 500 metrů nad mořem) ve světlých lesích a křovinách i na březích vodních toků.
V Evropě a v Severní Americe, kde se pěstují jako okrasné, však často zplaňují a bývají nalézány v okolí obcí na rumištích a skládkách nebo podél cest. Z původních druhů se pěstuje například denivka plavá (H. fulva), která je velmi cenná především pro šlechtitele. Má květy oranžově červené barvy až po temně červenohnědé odstíny. Největší koncentraci barviv má ve vnitřní třetině okvětních lístků, čímž vytváří „oko“. Vybrané klony se staly základem moderního šlechtění v posledních třiceti letech, v Evropě se však denivka plavá pěstuje několik století – nejstarší zmínka o ní pochází z roku 1576.
V Asii se pěstuje mnohem déle, její plnokvěté formy pocházejí z Japonska, zatímco formy s výraznějším „okem“ byly oblíbené v Číně. Údajně nejstarší zachovalé vyobrazení denivky je z doby dynastie Sung, z roku 1059 před Kristem a je zajímavé, že už tehdy malovaná květina je plnokvětá. Asiaté ovšem nepěstují denivky jen pro krásu, mladá poupata se používají v tradiční čínské kuchyni.
| Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz. |
Okrasa záhonů i přírodních zahrad
Denivky patří mezi velmi oblíbené zahradní trvalky, dodnes bylo vyšlechtěno přes 20 000 kultivarů a v posledních letech se každoročně registruje několik stovek nových. Jsou to velmi vděčné a na péči nenáročné rostliny. Nejlépe se jim daří na slunečném stanovišti a v kvalitní výživné zahradní zemině, která by neměla být těžká a sléhavá. Denivky se hodí do intenzivně ošetřovaných bohatých trvalkových záhonů, ale nenahraditelné jsou v přírodních a parkových výsadbách.
Ačkoli se často sází na břehy zahradních jezírek a parkových vodních ploch, je to použití čistě estetické – denivky špatně snášejí zamokřené půdy a musí být vysazené na místa sušší. Na vhodných stanovištích rostou i léta bez ošetřování, dokud nezhoustnou natolik, že vyčerpají živiny a málo kvetou. Poté je vhodné trsy vykopat, rozdělit a opět nasázet do čerstvé půdy. Přesazování je nejlepší na konci léta a v září, lze však i na jaře, u hodně otužilých odrůd prakticky kdykoliv.
Při sázení se zkrátí kořeny i listy, hloubka zasazení nesmí být více než 3 cm nad kořenovým krčkem. Vhodná vzdálenost mezi trsy je nejméně 20 až 30 cm podle vzrůstnosti odrůdy. Po zasazení udržujeme půdu stále vlhkou do té doby, než rostlina zakoření a začne viditelně růst. Poté už pravidelná zálivka není nutná. Denivky trpí chorobami prakticky jen při nevhodném pěstování, mohou se objevit hniloby a houbové choroby při vysoké vlhkosti nebo přehnojené půdě.
Obvykle stačí rostlinu očistit od zahnívajících částí a umožnit přístup vzduchu – prokypřit, posekat trávu v okolí a prořezat okolní výsadby. Častí jsou škůdci živočišní, poupata napadají larvy bejlomorky a vyžírají je ještě před otevřením květu. Nejčastěji se vyskytují na začátku kvetení, při malém výskytu na jednotlivých rostlinách je lze ručně vysbírat, při větším napadení použijeme insekticid.
text a foto: Romana Rybková
