K nejčastěji pěstovaným dřevinám s dekorativními plody patří skalníky (Cotoneaster), úžasně mnohotvaré a přitom skromné keře. Na zahradách se setkáváme především se skalníkem vodorovným (C. horizontalis) s charakteristickými vodorovně rostlými pravidelně dvouřadě větvenými kmínky.
Listy má tuhé, lesklé, tmavozelené, na podzim se barví do ruda a oranžova, plody – malvice do korálové červené. Běžně se vysazuje i poloopadavý skalník vrbolistý (C. salicifolius), vzpřímený keř s obloukovitě převislými větvemi. Drobnější listy se na podzim barví do bronzova, červené a kulaté plody nejsou jedlé, ale ani nebezpečné.
Odolné a skutečně znamenitě „vyzbrojené“ keře jsou dřišťály (Berberis), proto se často využívají do neprostupných živých plotů. Rádi v nich hnízdí drobní zpěvní ptáci, protože trnité dřišťály jim poskytují ochranu před kočkami a zároveň zde mají bobule k sezobnutí. Stálezelené druhy a kultivary potřebují chráněná stanoviště v polostínu, jsou náročnější na kvalitu půdy, vyšší vlhkost a jsou citlivější k zimním mrazům.
Opadavé druhy snesou horší, chudé a vysychavé půdy, vyhovuje jim plné slunce a mrazům odolávají mnohem lépe. Dužnaté plody jsou modré, nažloutlé nebo červené barvy, nazývají se dřišťálky, mají vysoký obsah vitaminu C a dříve se zavařovaly do kompotů.
Dřišťály obsahují ve dřevě i v kůře různé alkaloidy (pozor – alkaloidy vždy znamenají jedovatost!) a barviva. Tvrdé žluté dřevo se používalo v řezbářství a k vykládání nábytkových mozaik, kůra dřišťálu obecného sloužila k barvení kůží a vlny nažluto, kořenová kůra s vysokým obsahem různých alkaloidů byla využívána v medicíně.
Celoročně užitečné živé ploty
Dřišťálům blízce příbuzná mahónie (Mahonia aquifolium) má nálepku keře vhodného na hřbitov, do tmavých zastrčených koutů parků a zanedbaných předzahrádek starých domů. Je přitom hezká celý rok, v dubnu kvete úhlednými, kulatými sytě žlutými květy, na podzim ji zdobí tmavomodré ojíněné bobule a přes zimu lesklé, temně zelené, tvrdé listy.
Díky nízkému vzrůstu nepřekáží, je nenáročná a stínomilná. Větévky se stálezelenými listy se používají ve vazačství, hlavně na dušičkovou a vánoční výzdobu. Z plodů se dříve připravovaly marmelády, kompoty a vína. Dřevo i kůra jsou podobně jedovaté jako u dřišťálů.
Trnité, stálezelené keře hlohyně šarlatové (Pyracantha coccinea) jsou ideální pro neprůhledné živé ploty, hezky působí jako kolmo stříhaná stěna (zvlášť ve směsi různobarevných kultivarů) nebo do smíšených skupin keřů, hodí se i na skalky. Temně zelené, lesklé, neopadavé listy jsou ozdobnější než drobné bílé květy. Hlavní okrasu však vytvářejí kulaté – podle odrůdy žluté až temně rudé – malvičky, které na keřích vytrvávají dlouho do zimy (pokud je neoberou ptáci).
Oblíbeným starším kultivarem s rudými plody je ´Kasan´, rozšířený je i oranžovoplodý ´Soleil d’Or´. V současné době se však dají koupit i novinky šlechtěné na rezistenci proti černi na listech, což je nejčastější zdravotní problém hlohyně. Trpí tím především staré odrůdy, stejně jako nepříjemnou strupovitostí na plodech. Ale pokud nejsou plody ohyzdně černé a strupaté, můžete z nich také vyrobit kompot či zavařeninu.
K jídlu se hodí i mnoho dalších plodů, které mohou zahradu nějaký čas zdobit, než je sklidíte, například arónie (Aronia melanocarpa), rajčenka (Cyphomandra betacea) nebo okrasné zeleniny, jako jsou papričky (Capsicum) či artyčoky (Cynara cardunculus).
Nebezpečná krása
K méně často pěstovaným keřům patří Callicarpa bodinieri, jejíž české jméno krásnoplodka napovídá její největší přednost. Plody jsou totiž drobné, zářivě fialové kuličky, které na keři vydrží hodně dlouho do zimy. Rádi je ozobávají ptáci, ale vy to raději nezkoušejte – jsou velmi trpké a k jídlu nevhodné.
Krásnoplodky jsou dvoudomé dřeviny, to znamená, že musíte mít tedy keř se samčími květy a keř s květy samičími. Dobré zahradnické firmy je mají označené. Keře jsou zhruba dva metry vysoké a vypadají nejlépe ve skupině, kde je více samic (plodící keře) a za nimi zastrčený samčí keř, který se stará o opylení.
Ke skutečně nebezpečným, prudce jedovatým plodům patří rudé kuličky lýkovců i áronů. Dejte pozor i na plody konvalinek, brslenů, dále na semena z různých lusků (jedovaté nejsou všechny, ale pokud alkaloidy obsahují, tak obvykle stojí za to!), semena durmanů a tisů. Mírně jedovaté jsou i plody populární mochyně židovské, takzvané „lampionky“ hezké oranžové barvy. Vyplatí se věnovat čas malým dětem a opakovaně jim vysvětlovat nebezpečí jedovatých rostlin, už pětileté dítě je schopno bezpečně rozeznat drobné ovoce a ostatní „kuličky“ nechat na pokoji.
Text a foto: Romana Rybková
