Každá ze skupin zahradních rostlin má své jedlé druhy. Platí taková obecná, nikoliv však absolutní zásada, že čím více se květiny pěstované v zahradách podobají svým planě rostoucím předkům a příbuzným, tím jsou jejich kulinární parametry lepší. Znamená to tedy, že plnokvěté a hybridní druhy se do kuchyně zpravidla nehodí, jsou méně chutné. Testovat ale můžete sami – malý vzorek neuškodí. Ochutnáte a rozhodnete se, zda vám vyhovuje, či nikoli. Může se samozřejmě stát, že dva lidé, a klidně i ze stejné rodiny, budou mít zcela opačné názory.
Trvalky
Mezi všemi trvalkami kraluje denivka plavá čili Hemerocallis fulva (1). Kvete opatrně a dlouho, každý den daruje jen jeden, zato vznešeně pompézní květ. Kdo překoná počáteční ostych z její konzumace, bude bohatě odměněn. Její květy, z nichž je třeba odstranit tyčinky a pestíky, mají jemnou šťavnatou chuť.
Další běžně pěstovaná květina, plamenka latnatá aneb Phlox paniculata (2), kvete bíle, růžově nebo rudě. Trubkovité květy mají „na dně“ sladký nektar. Je to rostlina především dortově dekorativní, ale vhodná také na zamrazování do ledových kostek.
Velkou skupinu tvoří hvozdíky. Do kuchyně se hodí jen jejich jazykovité okrajové květy. Existuje bezpočet druhů, vyzkoušet můžete všechny. Některé příjemně voní (hvozdík sivý, Dianthus gratianopolitanus – v zahradách běžně pěstovaný, v přírodě chráněný). Jiné mají krásnou barvu: hvozdík vousatý – Dianthus barbatus (3). Hvozdíky jsou součástí starobylých arabských dezertů, které s oblibou využívají i další květinová aromata. Jelikož jde většinou o sladkosti připravované za studena, vůně se v nich uchovává. Hvozdíkové květy nesnesou tepelnou úpravu.
Čeleď slézovitých je jedlá prakticky bez výjimky. Konzumovat se dají květy proskurníku lékařského (Althaea officinalis), který je i uznávanou léčivkou. Sléz maurský (Malva mauritiana) (4) při pěstování nevypočitatelně kolísá mezi jednoletkou a víceletkou, má nádherné temné dekorativní květy, které se mohou jíst i s celým lůžkem (což neplatí pro ostatní jmenované slézovité). Dá se dobře sušit a v zimě krásně barví různá jídla.
Podobnou vlastnost mají i tmavé variety topolovky růžové – Alcea rosea (5). Ta existuje i v jiných barvách. Dají se ovšem jíst jen korunní lístky, protože lůžko je příliš chlupaté.
A konečně zvonky, vynikající zábavná rostlina i pro děti. Do květů zvonku broskvolistého – Campanulla persicifolia (6) nebo příbuzného boubelíku (Platycodon) můžete vložit nejrůznější drobné pochoutky. Vznikají tak půvabné jednohubky.
Přistěhovalci z dalekých krajin
Zvláštní skupinu tvoří rostliny dovezené do Evropy po Kolumbových výpravách. Je třeba je předpěstovat a počítat s jejich zánikem s prvním podzimním mrazíkem. Ze zdomácnělé slunečnice roční – Heliantus annuus (7) se dají používat nerozvitá poupata jako zelenina. Musí jít ovšem o jinou varietu než s jediným obřím květem.
Vzdáleně příbuzný aksamitník rozkladitý – Tagetes patula, někdy také afrikán (8) má tak aromatické květy, že se často pěstuje jako odpuzovač hmyzu. Silná vůně je koncentrována do květového lůžka a okrajové temné jazykovité květy jsou ideální surovinou na sušení a následné barvení potravin. Typické „afrikánové aroma“ v nich není vůbec cítit.
Ze stejného kontinentu, z Jižní Ameriky, pochází i lichořeřišnice větší – Tropaeolum majus (9). Jedlá je celá nadzemní část této velmi oblíbené květiny s pikantní ředkvičkovou chutí – poupata, květy, nezralé plody, listy, a když je dosti vzrostlá, tak i koncové výhonky. V kuchyni nachází velmi široké použití.
Kulinárním překvapením mohou být begonie – Begonia (10), pocházející z tropů. Pěstují se obvykle v nádobách a vyžadují zastínění. Mají intenzivně kyselou chuť a velmi všestranné použití ve slané i sladké kuchyni. Pro tyto rostliny více než pro kterékoli jiné platí, že je třeba je ochutnat. Rozdíly v chutích jednotlivých variet jsou významné.
Letničky
Kategorie letniček zahrnuje spoustu druhů, vybrali jsme jen několik tipů na rostliny, které se dají zároveň sušit. Chrpa modrá – Centaurea cyanus (11), původně polní plevel, se stala soustředěnými útoky herbicidů prakticky nedostupnou. Pěstování v zahradách je snadné, do kuchyně jsou vhodnější barevné a plnokvěté varianty (navzdory tvrzení v úvodu tohoto textu). Používají se barevné jazykovité květy čerstvé i sušené.
Běžně pěstovaný měsíček lékařský – Callendula officinalis (12) má kromě snadného sušení na tzv. falešný šafrán i tu výhodu, že ho snadno pozná téměř každý. Karotenoidy v něm obsažené krásně barví třeba máslo.
Text: Jana Vlková, Foto: Vendula Šefrnová a autorka
