elým vývojem formování našeho časopisu i českých zahrad procházel nejdéle externí redaktor a zahradní architekt Jiří Prouza, později se přidal Ferdinand Leffler, který má dnes v televizi vlastní pořad Ferdinandovy zahrady, následovala Štěpánka Šmídová se svojí specializací nejenom na domácí zahrady, ale také na krajinnou architekturu; tým později doplnila i Martina Hájková, která radí především s rostlinami, a Jana Nováková, odbornice na ekozahrady a permakulturu. Požádali jsme je o jejich názor na vývoj českých zahrad za posledních 25 let.
Jiří Prouza: Renesanci zažívají růže
Mám-li se ohlédnout za 25 lety vývoje zahrad, je tu opravdu velký posun vpřed. Na začátku 90. let se k nám začínají dostávat nejenom nové trendy, technologie a inspirace, ale také nové druhy a odrůdy okrasných rostlin. Začínají vyrůstat velká zahradní centra s bohatou nabídkou kvalitních sazenic. Vše se dá najednou koupit bez složitého shánění. Za hlavní trend ve vývoji zahrad bych označil změnu chápání smyslu samotné zahrady. Nejdříve to byl hromadný úprk od takzvaných užitkových zahrad. Někdy až nesmyslný – kácely se ovocné stromy, rušily záhonky, kotce pro slepice a králíky. Všichni se zhlédli v perfektně střiženém trávníku, jehličnanech a svoji éru nastartovaly mulčované záhony. Byl to sen o „bezúdržbové“ zahradě.
Po vystřízlivění mnohým začalo docházet, že zahrada může nabídnout mnohem více. A nemusí to znamenat návrat ke každodenní dřině. Doslova revoluční byl nástup velkých vodních ploch do našich zahrad. Ať už se jedná o klasické venkovní bazény, nebo o pár let zpožděná koupací jezírka. Zatímco jezírka se do zahrad začleňují perfektně, u bazénů je to složitější, zvláště pokud mají zastřešení. Ale budiž. Každopádně těmito prvky získaly zahrady několikanásobně vyšší rekreační hodnotu – a to se počítá.
Dalším velkým zlepšením se stala automatická závlaha s kapkovými systémy, které výrazně šetří vodu. Díky obrovské nabídce nových a moderních rostlin ve všech velikostech se osazování zahrad stalo na jedné straně velmi snadným, ale zároveň i složitějším. Do popředí zájmu se dostávají také kvetoucí a pestré rostliny ve větších množstvích. Místo malých a zakrslých skalniček s krátkou dobou kvetení se na záhonech objevují mohutné trvalky. Neměnné jalovce a túje nahrazují kvetoucí a voňavé keře. Renesanci zažívají růže, které se díky dostupnosti nových a zdravých sort ve velkém opět vracejí na místa, která jim v zahradách náleží.
Nesmíme zapomenout ani na materiály – kromě kamenných koberců a umělého kamene, tedy oblázků či písku spojovaných pryskyřicí – se ovšem jedná spíše o nové prvky z tradičních materiálů, jako je beton a přírodní kámen. Přímo kultovní status si v krátkosti vydobyla i „zámková dlažba“, která začala pokrývat nejenom velká parkoviště před supermarkety, ale i soukromé zahrady. Je nesporné, že díky ceně a funkci je to výborné řešení, ale ne vždy a všude nejvhodnější z hlediska estetiky. Naštěstí se nezapomnělo ani na přírodní dlažbu, a tak můžeme i nadále obdivovat krásu kamene.
Podstatné je, že na zahradě se začalo opravdu žít. A to za každého počasí. Stále častěji se budují komfortní letní kuchyně jako odraz stoupajícího zájmu o vaření s využitím vlastních výpěstků. Hitem se staly záhonky s nejrůznějšími bylinkami. Rovněž tak pěstování vlastní zeleniny a ovoce je zpět na výsluní. Současný trend využívání zahrady je jistě správný a bude určitě i nadále pokračovat. Zahrada by měla vyjadřovat pestrost a dynamiku přírody v přirozeném koloběhu střídajících se ročních období. Měla by se stát místem soukromého mikrosvěta, kde je vše, tak jak má být.
Ferdinand Leffler: Žádné cizí vlivy. Osobitost!
Před pětadvaceti lety? To mi bylo patnáct. A teď je to patnáct let, co se věnuji zahradní architektuře. Vztah veřejnosti k zahradám se za tu dobu proměnil stejně radikálně, jako se proměnilo naše vnímání gastronomie. Dřív jsme si ke všemu dávali kečup a cpali se dochucovadly. Důležité bylo najíst se především hodně. Když bylo maso nebo zelenina ze zahrádky za restaurací, byl to podezřelý podnik. V zahradě jsme řešili, jak prostor trvale zazelenit a nestarat se. Ať na nás nefouká a není k nám vidět. Zahrada byla ryze funkční záležitostí a v horším případě podivnou hrou na okázalost. Důkaz, že jsme úspěšní.
Dnes je nám bližší hlubší přemýšlení, zahrada je prožitek, uvolněná záležitost a příjemné doplnění životního stylu. Zahrada je útočištěm, kde jsme a můžeme být sami sebou. Kde je nám buřt, co si o nás lidé myslí. Je naše, jsme to my. Když se na zahradu podíváme přes rostlinný materiál, ustoupilo se od jehličnanů k opadavým a listnatým dřevinám. Baví nás proměnlivost a dynamika, lokálnost. Bříza bělokorá je prostě top! Na rozdíl od bonsaje.
Z keřů jsme vybírali bobkovišně, kaliny a pestrobarevné dřišťály, a teď sáhneme po obyčejné ledabylé kráse – ptačí zob, líska, šeřík, svídy, vrbiny. Trvalková patra se dřív vůbec nenosila, všichni se tomu vyhýbali, protože si mysleli, že každá květina v zahradě znamená práci navíc. Keře se podsypávaly kůrou a dnes už snad každý ví, že plachetky a probarvovaná kůra jsou zlo. Že dobře zapojená výsadba znamená, že nemusíme plít. Použít v zahradě modřín, který stárne a šedne? To by si dřív každý ťukal na hlavu. Takové plýtvání!
A zpevněné plochy ovládala betonová zámková dlažba? My dnes rádi kombinujeme třeba měkké mlatové cesty s kamennými a dřevěnými nášlapy. Zelené střechy a zelené fasády byly dřív úplnou okrajovou záležitostí, a v posledních letech jsme je dali na nejednu střechu pergoly či zahradní domek. Lidé si váží přírody, vnímají přírodní principy. Považujeme si velice dešťové vody, svádí se ze všech zpevněných ploch a důsledně schraňuje v retenčních nádržích.
Osvětlení existovalo jen kvůli bezpečnému pohybu z bodu A do bodu B. Hloubka a atmosféra místa? Ale kdeže! Musím však přiznat, že ve Fleře nepoužíváme moc rádi LED světla ani solární lampy, obojí působí příliš chladně. Rádi však nasvítíme kmen stromu, paraván nebo umělecký prvek pěkným měkkým světlem. Snažíme se vytáhnout pohledy i kroky návštěvníka na procházku magickou zahradou.
Voda – to byly dříve chemizované bazénky, šmoulí hrnce všude, kam se podíváš! Když už se v zahradě našlo jezírko, tak v podobě „piditůňky“ s jednou žábou. I na malé rodinné zahrady dnes běžně projektujeme biotopická jezera s voňavou chutnou vodou. V moderních geometrických tvarech, samozřejmě, žádné zmenšeniny rybníků. Jezero přitáhneme až k terase, bazény se zastřešením naopak schováváme hlouběji do zahrady. Ale na pěstování bylinek a zeleniny je snad nejlépe vidět, jak se zahradní architektura za ty roky proměnila.
Jak už jsem říkal, dřív byla zahrada buď ryze praktickou záležitostí, kde byl jeden užitkový záhon vedle druhého – a tam se dřelo a dřelo do úmoru. Nebo zahrada sloužila jako vizitka úspěšného majitele. Většinou obsahovala sbírku všech možných i nemožných rostlin, doplněna o strnulou hromadu s kvetoucím vším, čemu se říkalo skalka. Dnes máme jahodníky a bylinky mezi nášlapy, klidně i před domem v okrasné výsadbě. Místo přesně zastřižených koulí buxusů se nám rozrůstají rakytníky a maliníky. Vyvýšené záhonky si dáme klidně vedle terasy, zato blízko kuchyně a grilování. Na nic si nehrajeme. Zahrada zpříjemňuje náš život, je pro nás relaxací a umí nám splnit, čeho se nám v každodenním životě nedostává.
Štěpánka Šmídová: Pozitivní je změna vnímání přírody
Zahrady se určitě velmi proměnily, stejně jako celkový vkus lidí doprovázený vyššími nároky na bydlení, kde je asi posun i pro laiky nejnápadnější. Mnoho „porevolučních“ (myšleno po roce 1989) staveb je nyní obtížně prodejných, protože jejich estetická hodnota je obecně vnímána jako negativní, čímž mám na mysli především takzvané podnikatelské baroko.
Posun v celkovém vnímání estetiky u lidí je záležitostí českou a společenskou, ale další významnou změnou je celkové uvažování samotných krajinářských architektů. Za posledních 25 let se hodně změnilo především vnímání přírody – to je celosvětový trend. V 90. letech byly zahrady často málo proměnlivé a byly navrženy bez ohledu na okolí, ve kterém jsou zasazeny. S požadavkem na ovocné dřeviny se architekt setkal jen zřídkakdy. V českém prostředí to znamenalo, že v zahradách se velmi často objevovaly jehličnany a stálezelené dřeviny. Bez ohledu na to, zda se zahrada nacházela v Polabí či Jeseníkách. Ze zahrady vlastně nebylo moc patrné, jaké je roční období.
A jaké jsou zahrady nyní? Často se objevují domácí dřeviny, keře s plody, aby ptáci měli potravu, trvalky, louky, medonosné louky, občas i úly. Přístup je opravdu hodně jiný. Mnoho lidí se vrátilo k drobnému pěstování zeleniny. Objevují se všechny výše popsané prvky často i ve velkých rozlohách, ve velkorysém pojetí. A báječně fungující jako celek. Krásný celek. Před 20 lety by to bylo jenom těžko uvěřitelné. Takže asi můžeme být optimisté. Člověk se dokáže poučit, že nejde poručit větru, dešti… Alespoň v zahradách.
Martina Hájková: Zahrada musí potěšit nejenom oko, ale i srdce
Zahradní architektura zaznamenala veliký boom po listopadu 89, kdy se rozběhla výstavba rodinných domů – a co by to bylo za dům bez zahrady. Tehdejší trendy však kladly důraz hlavně na to, aby živé ploty, které zahrady obepínaly, byly dostatečně husté a vysoké tak, aby soukromí uživatelů nebylo nikterak narušováno. Středobodem byla ve velké většině trávníková plocha v anglickém stylu a především nenáročná údržba, která byla alfou i omegou tehdejších investorů.
Postupem času začínali investoři chápat a vnímat zásady, kterými se zahradní architektura řídí. To, že zahrada se skládá z jednotlivých pater, se pomalu začalo dostávat do povědomí. Horní patro tvořené stromy, střední patro z keřových výsadeb a konečně spodní patro, tvořené podrostem a trvalkami, které v tomto období zaznamenaly svůj veliký návrat do soukromých zahrad. V současnosti jsou v rámci zahradní a krajinné tvorby využívané všechny možnosti, které ohromný globalizovaný trh nabízí.
Samozřejmostí se stala přírodní jezírka v zahradách či automatické závlahové systémy. Zahrady jsou daleko rozvolněnější a neprostupné živé ploty nahrazují keřové výsadby s důrazem na barvu a zajímavost jednotlivých použitých kultivarů. Investoři již za každou cenu netrvají na krátce sečeném trávníku anglického stylu a nebojí se na své zahradě ani zřídit volně rostoucí květinovou louku, která kromě množství barevných květin dodá kompozici i trochu té potřebné romantiky.
Prostě, krátce řečeno, dnes je možné všechno a jediným limitujícím faktorem jsou dnes finanční možnosti toho či onoho investora. I se skromnějšími prostředky se však dá vytvořit zahrada, která potěší nejenom oko, ale i srdce – a o to jde v mé práci především, proto ji tolik miluji.
Jana Nováková: S moderní zahradou přichází i radost z pěstování
Z dob mého dětství pamatuji především zahrady, na kterých si lidé pěstovali hlavně vlastní zeleninu a ovoce – mrkev, cibuli, jablka, třešně a rybíz. Později jsem začala pozorovat v mém okolí čím dál častěji zahrady „pro krásu“. A když užitečné, tak skutečně pořádně, s využitím (skoro) všech dostupných prostředků. Lidí, kteří si pěstovali své vlastní jídlo bez použití chemických přípravků, byla kolem mě menšina.
Jsem ráda, že se v posledních letech tento trend obrací. Mí klienti chtějí zahrady nejenom krásné na pohled a přitom vyžadující menší údržbu (protože úplně bez údržby to opravdu nejde – co si budeme povídat, málokdo chce na své zahradě smíšený les…), ale také obsahující jedlé druhy. Mnozí lidé chtějí, aby jejich děti viděly, že zelenina neroste v regálech supermarketů. Měly by mít možnost si utrhnout ovoce přímo z keře do pusy a zkusit si, jakou radost přináší vlastníma rukama něco vypěstovat. Často chtějí sklízet čerstvé plodiny co nejdelší část roku, co nejvíce se zásobit z vlastních zdrojů. Často také chtějí pěstovat rostliny (třeba historické růže), nebo odrůdy ovoce, které pamatují za zahrady své babičky (je fajn, že už existují firmy, které jsou na takové speciality zaměřené). A proto zakládají tyto zahrady pro své potomky, aby tuto kontinuitu udrželi. Přitom čím dál více lidí si uvědomuje aktuální stav přírody na Zemi – volně žijící živočichové a plané rostliny to v dnešní krajině nemají snadné, a přírodní zahrady jim mohou hodně pomoci.
Ráda vidím tuto snahu i u zahrad veřejných – školkových, školních, v posledních letech konečně i na pozemcích obecních. Je to jistě pozitivní trend.
Děkujeme všem za přízeň a spolupráci s časopisem Můj dům.
Text: Vlastimil Růžička, Foto: Archiv respondentů
