Blog

Obytné budovy měly – snad jen s výjimkou letních šlechtických sídel – po tisíciletí většinou malá okna, která dávala nutné minimum světla a vymezený výhled, ale zároveň chránila bezpečí a pohodu obyvatel domu. Až ve třicátých letech minulého století do architektury razantně vstoupil nový, dodnes dominující trend: velká okna, otevřené prostory plné světla.

Z dnešního pohledu se však ve „skleněných krychlích“, tak jak je navrhoval například slavný architekt Mies van der Rohe, nedá příliš pohodlně pobývat. Hodně světla a krásný výhled jsou samozřejmě příjemné, je však třeba zabránit negativním průvodním jevům, jako jsou v zimě velké tepelné úniky, v létě klima jako v akváriu… Moderní technologie umožňují najít pro toto dilema optimální kompromis. Při navrhování domu je ale především třeba poučit se z přírody a používat zdravý rozum.

Lze v našich klimatických podmínkách, to znamená na 50° zeměpisné šířky, realizovat dům s velkými prosklenými plochami tak, aby se v něm dalo příjemně bydlet bez drahých technologií?

Ano. Vždy záleží na orientaci ke světovým stranám a na poměru velikosti prosklené plochy k podlahové ploše. Pokud jde o klasickou zděnou stavbu, tak mám z praxe vypozorováno, že pokud se tento poměr pohybuje mezi 1 : 3 až do 1 : 6, to znamená na 1 m2 prosklení připadají 3–6 m2 podlahové plochy místnosti, dá se příjemné klima zvládnout přirozeným větráním bez klimatizace. V létě lze s výhodou využít nočního předchlazení domu pomocí přirozeného větrání. Podmínkou ale je, že jsou okna opatřena účinným venkovním stíněním – slunolamy, předokenními žaluziemi, venkovními roletami apod.

Optimální orientace společného obývacího prostoru je na jih, ložnice na východ. Já bydlím v rodinném domě, mám obývací pokoj orientovaný na jih, celou jižní stěnu (je 5,8 m široká) tvoří prosklená posuvná plocha. V létě se polovina prosklení odsune, takže pokoj je otevřený do zahrady, dá se vyjít ven a je to úžasné. V létě přes poledne stojí slunce vysoko na obloze, sluneční záření nejde hluboko do interiéru a místnost se nepřehřívá. V zimě je naopak nízko, takže místnost se prosluní do hloubky, využívám tak pasivní solární zisky a slunce mi vytápí dům.

Záleží tedy také na hloubce místnosti? Jak hluboko do místnosti sluneční paprsky dopadají?

V létě slunce (v prostoru se standardní výškou stropu 2,7 m a výškou okna 2,5 m) ozařuje podlahu do vzdálenosti cca 1 m od okna, v zimě sahají paprsky až do vzdálenosti cca 8 m (u jižního okna). U východního a západního okna je problém hlavně v létě, u dobře izolovaných domů již od jara až do podzimu. Slunce stojí nízko nad obzorem a prosvítí prakticky celou místnost. Ze zkušenosti vychází, že optimální hloubka místnosti z hlediska provětrání by měla dosahovat 2- až 2,5násobek výšky. Takový prostor lze jednostranně provětrat oknem – bez vzduchotechniky, a zároveň je dostatečně prosvětlen. Hluboké místnosti vyžadují příčné provětrání (nebo umělou ventilaci), prostory s malou hloubkou se rychle přehřívají.

Jaké nejčastější chyby v tomto směru vidíte u českých staveb? 

Problémem nejenom u českých staveb je, že architekt ve většině případů netuší, jak se pohybuje slunce po obloze v průběhu dne a v průběhu roku a nerespektuje správnou orientaci místností ke světovým stranám. Například ložnice by měla být orientována k východu. Ranní slunce ji příjemně prosvítí, ale nepřehřívá. Naopak ložnice na západní straně, navíc hodně prosklená, je velký skleník.

Další problém je, že okna se navrhují z hlediska osvětlení a výhledu, ale podceňuje se funkce větrání. Investoři se spoléhají na to, že to vyřeší klimatizace. Zjistí si mnoho informací na internetu, ale tyto informace jsou většinou vytržené z kontextu, a tudíž zavádějící. Dům funguje vždy jako celek a každý návrh je třeba vidět v souvislostech.

Co stavebníci v otázce větrání nejvíce podceňují? 

Mnozí stavebníci si myslí, že v domě s umělým větráním nemusí být otevíravá okna. To je ale další zásadní chyba.

Systémy umělého větrání jsou navrženy tak, aby splňovaly minimální hygienické požadavky na výměnu vzduchu. Vzduchotechnické jednotky pro běžné rodinné domky pracují s výkonem
150–200 m3 čerstvého vzduchu za hodinu, to je ale naprosté minimum a nestačí to na ochlazení přehřátého interiéru.

V přírodě, v lese, u vodopádu obsahuje vzduch množství negativních iontů. Není přesně známo proč, ale tam se cítíme svěží. Ve vzduchotechnice se tyto záporné ionty ztrácejí, vzduch je „mrtvý“. I když je teoreticky umělé větrání dostatečné, jsme přesto unavení. Otevřené okno nás navíc spojuje s přírodou. Krátkodobá změna teploty vzduchu při větrání okny působí příznivě na tělesnou regulaci. Nedokážu si představit jaro bez otevřeného okna.

Existuje nějaký optimální poměr mezi velikostí prosklené plochy a plného zdiva fasády, který zajišťuje vyváženost mezi dostatkem denního světla na straně jedné a zabránění přehřívání a tepelných ztrát na straně druhé? 

U kancelářských budov by tento poměr neměl klesnout pod 50 % (při pohledu zevnitř), ale obecně platí, že prosklení vyšší než 70 % již přináší jen zbytečné energetické zisky, ale nepřidává více světla.

V létě slunce na jižní fasádu „posílá“ zhruba 600 wattů na každý metr čtvereční, podle typu zasklení pak projde dovnitř cca 300–450 wattů na 1 m2 okna, v zimě dopadá na jižní fasádu dokonce okolo 800 W/m2, to je velké množství energie. Domy jsou dnes tak dokonale tepelně izolované, že 1 m2 okna dokáže v zimě vytopit až 20 m2 užitné plochy a dům se vlastně může přehřát i v zimě.

Setkáváte se s domy, kde okna jsou zbytečně velká? 

Dnes oblíbeným řešením jsou velké posuvné prosklené plochy. Takový prostor v podstatě nemůžete v noci větrat – hrozí návštěva zloděje nebo vás navštíví „zvířátka“. U rodinných domů chybí zajištění bezpečného a účinného větrání – větrací otvory přiměřené velikosti, chráněné proti dešti, hmyzu, hlodavcům i proti vloupání. Ve třicátých a čtyřicátých letech se vyráběla okna s větracími klapkami, která to umožňovala.

Hraje při navrhování roli i nadmořská výška? Chovají se domy v horských oblastech odlišně?
Domy jsou dnes tak dokonale izolovány, že se rozdíl v nadmořské výšce neprojevuje a venkovní teplota nehraje zásadní roli. Naopak na horách je čistší ovzduší, proto je tam sluneční záření intenzivnější a solární zisky ještě větší.

V architektonické kompozici se používají okna různých typů proporcí – na celou výšku, pásová okna apod. Mají tyto rozdíly dopad na kvalitu osvětlení a klima interiéru? 

Pásová okna byla navržena pro velké kancelářské prostory. Dávají širokoúhlý výhled a rovnoměrné osvětlení přesně tam, kde je třeba – na pracovní stoly. Veškeré světlo pod úrovní pracovní plochy zůstává nevyužito, takže plně prosklená kancelář je vlastně zbytečná.

Co se týče rodinných domů, o významu propojení s venkovním prostředím, otevření obýváku do přírody jsme již hovořili. Ale pozor: při velkém prosklení se psychicky – podvědomě – ztotožňujeme s tím, jak je venku. Když chumelí nebo prší, je nám za plně prosklenou fasádou automaticky zima, za slunečného počasí máme automaticky pocit tepla. Parapet je nejen praktický, ale vytváří i určitý pocit bezpečí, odděluje nás psychicky od světa za oknem. Parapet vysoký 90 cm považuji pro rodinné domy za příliš vysoký, vytváří dojem uzavřenosti, stačí parapet 40–60 cm, a už se cítíme více chráněni, aniž by nám něco bránilo ve volném výhledu.

U místností v patře prosklení na celou výšku podlaží podle mne postrádá smysl – tam přímý kontakt s přírodou nevytvoříte (pokud nevycházíte na střešní terasu). V místnostech, kde se pracuje (v pracovně, dětském pokoji, nebo i v jídelně) je třeba správně osvětlit především stůl.

Do jaké míry vlastnosti oken a atmosféru v interiéru ovlivňuje typ zasklení? Můžeme typem zasklení nějak výrazně „zachránit situaci“?

Pro náš pocit tepelné pohody i pro úspory energie jsou rozhodující vnitřní povrchové teploty na stěnách, podlahách, stropech i oknech. Trojsklo má v zimě vyšší a v létě nižší vnitřní povrchovou teplotu. Koeficient prostupu tepla dosahuje hodnot Ug pod 1 W/m2K, logicky tedy trojsklo významně přispívá k úsporám energie a v létě naopak nepropouští horko dovnitř. Povrchové úpravy takového skla ale propouštějí automaticky méně denního světla, řádově až o desítky procent.

V místnostech s trojitým zasklením oken s povrchovou úpravou skla je oproti oknům s dvojskly s čirým zasklením pořád mírně „zataženo“, pocitově se prodlužuje zima a zkracuje léto. To má vliv na zrak i na psychiku. Za deštivých dnů to jistě na dobré náladě nepřidá. Málokdo si také uvědomuje, že trojitá skla s povrchovou úpravou mají i jiné podání barev, což rovněž ovlivňuje podvědomě naši náladu. Pro naše zdraví je nejlepší přirozené sluneční světlo.

Ing. Jan Žemlička (1952)

Autorizovaný inženýr. Po absolvování Fakulty strojní ČVUT v Praze nastoupil v roce 1976 na pozici projektanta topení a vzduchotechniky do Stavoprojektu Liberec, do ateliéru architekta Karla Hubáčka. Od roku 1984 působil v Německu, kde spoluvlastní projekční kancelář ZEMLICKA-PRUY GmbH se zaměřením na technické projekty (vytápění, instalace, klimatizace). V Česku v současnosti kromě konzultační činnosti působí jako pedagog na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Náplní jeho práce jsou konzultace energetických konceptů provozů budov. Patří k průkopníkům zkoumání energetických otázek budov u nás. V Česku spolupracoval např. na projektech těchto veřejných budov: Národní technická knihovna v Praze (2004), Knihovna a informační centrum v Hradci Králové (2009) či nová budova Přírodovědné fakulty UP Olomouc, budovy ČSOB v Praze Radlicích (2007).

Text: Jitka Pálková, Foto: Archiv

(Komerční prezentace)

Konvenční řešení? Raději ne.

Při představách o realizaci stavby v případě povrchu podlahy péčí nešetříme. To však často neplatí o jeho podkladu, který je někdy řešen improvizací. Nerovnosti a různá vedení pod tepelně izolační vrstvou se pak řeší podsypem. Obvykle se pomocí lopaty použije vlhký, nepříliš čistý písek neověřené zrnitosti s různými příměsemi, a ten se pak nedostane pod všechny trubky a nad nimi nevytvoří žádnou pevnou ochranu. Navíc jeho organické součásti mohou negativně reagovat právě s probíhajícími rozvody.

Stejně tak nelze udržet na povrchu takového podsypu rozumnou rovinnost, jakmile se na něm začne chodit a pokládat právě třeba desky polystyrenu. Ty se navíc houpají a materiál podsypu vylézá ven, a když vyschne, tak se z něj ztratí část objemu, dohutní se a může se stát, že celé podlahové souvrství poklesne, případně se někde vytvoří trhliny od mechanického namáhání.

“Tradiční“ řešení se může výrazně prodražit. Prosypané kusy polystyrenu se často prozradí nerovnostmi a ohrožují též citlivé rozvody skryté pod podlahou. Rozebírání podlahy a oprava trubek pár měsíců po uvedení do užívání není nic příjemného. Těmto defektům pak zamezí použití materiálu, který dobře zateče a obteče vše, co je potřeba a pak zatvrdne už v jasně daném tvaru. Moderní a rozumné řešení je tedy zakomponování cementových litých pěn do podlahové skladby.

Jak a s čím začít?

Začínáme zpravidla „od spodu“. Po dokončení hrubé stavby je viditelná nosná deska stropu, nebo části základové konstrukce, popřípadě vrstva hydroizolace. V nadzemních místnostech se objevují kabely, trubky, odpadní vedení, potrubí od centrálního vysavače, internetová spojení…. Pro tento citlivý prostor doporučujeme zvolit materiál, který neuškodí užitným vlastnostem stavby, snadno se aplikuje, zakryje bezpečně všechny rozvody a zároveň vytvoří dobrou rovinu pro následné vrstvy. Materiálem s těmito vlastnostmi je například cementová pěna PORIMENT od Českomoravského betonu.

Projekt, možnosti, realita

Všechny podmínky pro skladbu podlahy nejsou dány jen technologickými možnostmi současných materiálů. Návrh skladby podlahového souvrství definuje projekt, který prošel rukama architekta, projektanta, statika a specialistů na elektroinstalace či vytápění. Jejich výhodou je, že v současné době mají tito navrhovatelé dostupné a relevantní informace o všech stavebních materiálech. Moderní materiály komponují i do návrhu podlahových sendvičů, a to obvykle funkčně správně…

Je ale možné, že během výstavby dojde k určitým změnám vizí, případně nedodržení výškových kót či opomenutí provedení trubních rozvodů. Pak se hledají náhradní řešení, či se šetří centimetry. V tomto případě je dobré zpětně kontaktovat projektanta, který navrhne správné řešení, často pomocí litých směsí.

Tipy

1. PORIMENT P 400 je cementová litá pěna s polystyrénovou drtí, která se vyrábí přímo na stavbě. Není proto nutné skladovat velké objemy materiálu. Dodávka případných chybějících objemů z kterékoli výrobny je snadná. PORIMENT se čerpá gumovými hadicemi od místa výroby po místo ukládky, nalévá se snadno do roviny určené např. rotujícím laserem a zpracovává se čeřením nivelačními hrazdami. Technika pro výrobu materiálu je mobilní.  2. Po nalití cementové lité pěny se na stavbu můžeme vrátit za cca 1-2 dny a připravovat omítky, elektriku, podhledy. Jen pod štafle se musí prvních pár dnů používat roznášecí prvky. Výhodou je, že pokud zapomeneme do této části podlahového souvrství něco vložit, tak není problém do materiálu lité pěny vyříznout drážku nebo otvor. Když panují na stavbě rozumné větrací, teplotní a vlhkostní podmínky, tak je PORIMENT o síle 50 mm připraven nést další vrstvy za cca 10 dnů.

Čistě v novostavbě a jak při rekonstrukci?

Občas se stane, že si zamilujeme starší domek, který má úžasnou sedlovou střechu a zdravá špaletová okna, ale podlaha, ač z masivních trámů, nebo postarší železobetonová, je nerovná. Při rekonstrukci, kdy na vyrovnání podlahy většinou moc místa nezbývá, se osvědčí například litá cementová pěna s vyšší pevností pro tenčí vyrovnávky, která se může pokládat již ve vrstvě od 20 mm.

Díky tenčí vrstvě mohou další práce nastupovat o trochu dříve. Podklad z cementové lité pěny není nutné separovat od nosné konstrukce, ani dilatovat, či vyztužovat. Svou vahou nosnou konstrukci příliš nezatěžuje. Ač izoluje asi 3x méně než standardní podlahové polystyreny, tak má naopak cca 4x vyšší pevnost a není v podstatě pružně stlačitelná, tedy velmi dobře chrání právě i duté rozvody a vedení, případně odvádí lépe teplo od zahřívaných elektrických rozvodů.

Vyšší hmotností a „fuzzy“ strukturou přispívá i k utlumení akustického hluku. Litá cementová pěna na druhou stranu nefunguje ani jako kročejová izolace (impaktní hluk), ani jako vrstva, na kterou je hned možné aplikovat dlažbu či laminátovou podlahu. Po vyrovnání podkladu a zabezpečení dutých míst a rozvodů se pak pro další vrstvy rozdíly mezi novou a starší stavbou v podstatě stírají. Do cementové lité pěny je možné už přímo kotvit rozvody podlahového vytápění.

Další vrstvy podlahy

Zvýšení tepelného odporu souvrství se obvykle děje pomocí izolantu na bázi pěnového polystyrenu, nebo minerální vaty. Kročejový hluk ze skákání a běhání po podlaze je dobré tlumit pod roznášecí vrstvou pomocí polystyrenových, minerálních, nebo polyetylénových prvků (mirelon).

Síla druh izolace je obvykle součástí výpočtu tepelného chování domu a je dobře určitelná při projekci.

Následnou vrstvu, která obsahuje obvykle i podlahové vytápění, je dobré provést za pomocí litých samonivelačních potěrů, které dobře vedou teplo. Není nutné je vyztužovat a i v relativně tenké vrstvě lze dosáhnout dobré rovinnosti jejich povrchu pro pokládku následných podlahovin.

Dnes je standardním řešením v této oblasti anhydritový potěr ANHYMENT, případně cementový litý potěr CEMFLOW. K těmto hmotám, kromě technické dokumentace, existuje i rozšířené portfolio pomůcek, například kalkulátor tloušťky potěru (najdete jej na www.lite-smesi.cz). Na problematiku využití litých potěrů budou zaměřeny další díly našeho seriálu.

Dobrá podlaha ponese naše kroky celý život, bude místem her našich dětí a vnoučat. Věnujme jí při stavbě dostatečnou péči – mnohokrát se nám to v budoucnu vrátí.

Pro zvídavé

Cementová litá pěna PORIMENT P 400 váží po vyzrání cca 400 kg/m3, je tedy lehká a při aplikaci zatéká i do špatně dostupných hluchých míst stavby, které je potřeba vyplnit. Když zkontrolujeme těsnost prostupů, lijeme cementovou pěnu např. přímo na nosnou konstrukci a rozvody, které mohou či nemusí být obaleny třeba svou vlastní izolací. Litá pěna je nicméně obalí spolehlivě. Pokud nemáme vodorovnou část stavby z betonu ale ze železa, ani to není překážku. Pouze u dřevěných staveb (obecně u nasákavých materiálů) je nutné pěnu od konstrukce odseparovat. Výsledkem je ve všech případech podklad s dobrou pevností, tepelně izolačními vlastnostmi a dobrou rovinností povrchu. Podrobné informace naleznete na www.poriment.cz.

Zdroj: Tisková zpráva

(Komerční prezentace)

Z hlediska použitého materiálu jsou na trhu – zejména kvůli nízké kvalitě vstupních surovin, jejich zpracování i celkovému „šizení“ – nejrizikovější skupinou okna plastová. I plastové okno však lze dokonale zabezpečit, a to v nejvyšší třídě RC3, jak dokládají okna z profilů Schüco, která vyrábí západočeská firma WELL OKNA.

Vniknutí vypáčením                                   

„Dnes se zloději do objektů nedostávají rozbitím skla nebo vyháčkováním klíčového zámku, jak můžeme vidět ve filmech. Zloděj volí rychlou a tichou cestu a způsobů je několik,“ informuje Vojtěch Marton ze západočeské firmy WELL OKNA, která je autorizovaným zpracovatelem a prodejcem oken z profilů německé značky Schüco. Mezi nejběžnější způsob patří vypáčení okna. Vniknutí vypáčením rámu, resp. kování se týká až 70 % případů vniknutí oknem.

U některých plastových oken přitom stačí mezi rám a křídlo strčit šroubovák, páčidlo či podobný plochý nástroj a zatlačením okno i v zavřené poloze vypáčit. Na vině je především kování bez bezpečnostních uzávěrů. Svou roli sehrává také kvalita PVC profilu. Okenní křídlo z nekvalitního profilu se páčením prohne snadněji a umožní tak rychlejší vyskočení jednotlivých čepů kování z protikusů v rámu okna. Okno tohoto typu je bez většího hluku otevřené během několika vteřin.

Samotné vypáčení znemožní pouze kování s bezpečnostními uzávěry. I kvalitní profil s ocelovou výztuhou se obvykle působením síly prohne, oproti nekvalitním variantám však vydrží více a déle. „Z těchto důvodů je nutné okno vyrobit z tuhého profilu a použít kvalitní kování s bezpečnostními uzávěry. Při zpracování oken používáme profilový systém Schüco, který kromě vynikajících tepelně izolačních vlastností a moderního designu zdůrazňuje i požadavek bezpečnosti. Profily jsou dostatečně tuhé a kování je v nich uloženo hluboko u vnitřní stěny rámu a křídla,“ vysvětluje Vojtěch Marton. Okna se obvykle osazují jedním bezpečnostním uzávěrem, a to kvůli spolehlivému usazení při ventilaci, nikoli z důvodu bezpečnosti.

Ve výrobním závodě firmy WELL OKNA je standardem kování se třemi bezpečnostními uzávěry, které zajistí spolehlivou ochanou proti vypáčení. Na zakázku lze vyrobit okna v bezpečnostní třídě RC2 a RC3 s několikanásobným počtem bezpečnostních uzávěrů, bezpečnostním sklem i speciálními kličkami. Kvalitní kování musí být vyrobeno z kovového odlitku. „U konkurenčních produktů se můžete setkat i s pokoveným plastem. Takové kování bude pochopitelně mnohem levnější, zároveň se však stane nejslabším článkem celého okna,“ doplňuje Vojtěch Marton.

Varianty otočení kliky z venku

Dalším způsobem, který pachatelé při vniknutí skrze plastové okno používají, je mechanické otočení kliky z venčí. Zloděj se při tom dostává ke kování okna nebo k samotné kličce. Podaří-li se pachateli dostat páčivý předmět ke kování, s použitím síly pak pootočí celým mechanizmem kování a tím pootočí i klikou. Okno bezhlučně otevírá ještě snadněji než při vypáčení. I zde je prevencí tuhost plastových profilů, uložení kování i samotná klika okna. Dnes se na trhu setkáváme s profily větší stavební hloubky od 80 mm a více. Součástí takovýchto profilů – např. Schüco Corona SI 82 – bývá středové těsnění, které vytváří další ochrannou bariéru mezi páčidlem a kováním.

Pokud se zloději přeci jen ke kování podaří dostat, pak ho ještě může zastavit samotná klika. Například provedení „secustic“ má bezpečnostní mechanizmus, který nedovolí pootočit celým systémem kování jinak než pomocí kliky. Takto vybavené kliky poznáte známým cvakáním při změně polohy. Klika „secustic“ by měla spolehlivě posloužit a ochránit i před vnějším provrtáním díry v oblasti čtyřhranného trnu kličky, což je další metoda, jak se zloději snaží kliku zvnějšku otočit. Případně se používají speciální součástky kování proti odvrtání kličky.

Do třetice lze kliku zvenčí pootočit provrtáním dírky pod klikou. Zloděj se pak pokusí například silným drátem pootočit přímo klikou, a to bez zásahu do kování. V takovémto případě je dle slov Vojtěcha Martona spolehlivou ochranou pouze klika s knoflíkovou pojistkou nebo zamykatelná klika. Tuhost profilů, bezpečnostní uzávěry a dokonce ani klička „secustic“ zde nepostačí. Zamykatelná varianta nebo klika s pojistkou pomáhají i při přímém vyvrtání kliky, zároveň skvěle slouží jako spolehlivá ochrana oken v rodinných domech s malými dětmi.

Vysklení okna

Poslední možností je rozbití skla. Touto variantou na sebe zloděj sice nejvíce upozorní, ale nelze ji opomenout. Zde profesionálové doporučují použít bezpečnostní sklo, která zloději vniknutí buď zcela znemožní, nebo minimálně výrazně znepříjemní. „Bezpečnostní skla určitě doporučujeme pro okna v přízemí, kde se s touto variantou vloupání musí počítat, zejména jedná-li se o objekt stojící na odlehlém místě, třeba u lesa,“ podotýká Vojtěch Marton.

Třídy bezpečnosti

Plastová okna tedy jsou, při dodržení kvalitních vstupních surovin, výrobních postupů a specifických opatření, naprosto bezpečná a mohou splňovat i ta nejpřísnější kritéria normy zabývající se odolností oken a dveří proti vloupání. Legislativně stanovené třídy odolnosti (RC1, RC2 a nejvyšší RC3) vypovídají o tom, jak dlouho odolá okno či dveře pokusu o násilné vniknutí za použití různého typu nářadí. Trvá-li takový pokus několik minut, řada pachatelů své snahy ze strachu z odhalení bezvýsledně ukončí. Proto platí: čím vyšší třída odolnosti, tím vyšší ochrana proti vniknutí. Policejní experti doporučují u soukromých domácností minimálně třídu odolnosti RC2.

Na závěr je třeba upozornit, že jakkoli zabezpečené okno není nikdy bezpečné, je-li otevřené na ventilaci nebo mikro ventilaci. Pouze zavřené okno může plnit veškerá bezpečnostní očekávání.

Příklad z praxe

Na dnech otevřených dveří společnosti WELL OKNA měli návštěvníci možnost násilným způsobem překonat plastové okno v bezpečnostní třídě RC2. Tato třída je definovaná tak, že se příležitostný pachatel pokouší vniknout do uzamčeného prostoru za pomoci jednoduchého nářadí (šroubovák, kleště a klíny). Produkty s touto třídou odolnosti poskytují až 3minutovou ochranu proti pokusu o násilné vniknutí. Okno společnosti WELL OKNA, kombinující kování Roto, bezpečnostní sklo AGC, profil Schüco Corona SI 82 a zamykatelnou kliku Schüco, úspěšně odolalo 20minutovému dobývání, po kterém bylo testování ukončeno. Žádný z návštěvníků nedokázal za pomoci páčidel a kladiv okno otevřít. Na plastových profilech byly vidět jasné známky páčení a sklo bylo rozbité. Okenní profily však nepraskly a bezpečnostní sklo, jehož rozbití bylo namáhavé, se nevysypalo. V reálném životě by pravděpodobně žádný pachatel nesetrval u pokusu o vniknutí po tak dlouhou dobu, neboť by na sebe významně upozorňoval.

Krátké ilustrační video k bezpečnosti plastových oken z dílny plzeňského zpracovatele WELL OKNA najdete na odkazu ZDE. Pro další informace navštivte stránky www.wellokna.cz a www.schueco.cz. 

Zdroj: Tisková zpráva