Blog

Střechy pokryté slaměnými anebo rákosovými doškami jsou v okolních státech Evropy dosti rozšířené. U nás poslední doškaři pracovali ještě v 60. letech minulého století a dnes už to vypadá, že se našli mladí pokračovatelé tradice, i když se zdálo, že řemeslo zanikne úplně.

Možná si kladete otázku, jak může tak nestabilní, hořlavý a subtilní materiál, jako je stonek slámy nebo rákosu, konkurovat pálené hlíně, betonu, plechu či asfaltu? Překvapivě toho může stavebníkům nabídnout poměrně dost. Dokazuje to celá řada testů akreditovaných laboratoří v Německu i zkušenosti celých generací našich evropských sousedů.

Došková střecha v číslech

– Střešní sklon doškových střech musí být minimálně 45°, ve větrných oblastech 50°. – Krytina má přesahovat střechu na všech stranách domu o 500 mm. – Při rozteči krokví 1 m se používají latě o průřezu 40 × 60 mm, u větších roztečí by měly mít latě průřez 50 × 70 mm.

Slaměné došky

Došky se zhotovují ze žitné slámy, která má dlouhá a pevná stébla. Vybrané pole se musí šetrně sklidit pomocí jednoduché žačky – samovazu – a neméně opatrně mlátit, aby sláma zůstala nepoškozená. Samotný proces výroby došků není příliš složitý, ale vyžaduje rutinu a zkušenosti.

Sláma se na železném hřebeni nejprve vyčeše, tím se zbaví kratších stébel a stonků plevele. Připravený materiál se vkládá do dřevěného korýtka, které je podélně rozdělené na dvě poloviny. Vyčnívající části se svážou slaměným povříslem, došek se vydělá a obě části se zatočí, čímž se povříslo pevně dotáhne a došek drží v celku. Okraj se pak začistí sekerou na jednotnou délku a došek se na zemi několikrát přišlápne, aby byl plošší.

Tímto způsobem se vyrábí dva základní typy došků – hlaváky, svázané v dolní části stébla, a čičáky, svázané zhruba uprostřed. Při pokrývání střechy se používají hlaváky na pokrytí plochy a čičáky k překrytí nároží a hřebene.

Před pokládkou se sláma řádně navlhčí vodou, aby změkla a byla ohebnější. Došky se začínají pokládat od spodního okraje střechy, postupuje se po řadách (šárech) směrem nahoru. Jednotlivé došky se přirážejí natěsno k sobě a pomocí povřísla se přivazují ke střešním latím, až vznikne hladká, jednolitá plocha.

Nároží valbových střech je zvýrazněno stupňovitým kladením čičáků. Hřebenové došky se navíc máčejí v řídké hliněné kaši, po jejímž zaschnutí vznikne odolný hřeben střechy – kalenice.

Rákosové střechy 

Rákosová došková krytina dokáže stabilizovat teplotní poměry v domě a může tak nahradit klimatizaci. Velkým přínosem je i tepelněizolační schopnost rákosového střešního pláště, který již nepotřebuje další zateplovací prvky.

Uplatnění rákosových střešních systémů je velmi široké, vedle rekonstrukcí památkových objektů i při výstavbě rodinných domů, chat, chalup, garáží, přístřešků, zahradních altánů či stájí. Rákosové střechy se dají skloubit se všemi moderními střešními prvky (včetně střešních oken) a splňují i ty nejnáročnější technické požadavky. Rákos lze s úspěchem použít i na geometricky složité a tvarově i značně komplikované střechy.

Celková tloušťka krytiny se pohybuje mezi 30–40 cm, což zaručuje jak dokonalou izolaci proti vodě a slunečním paprskům, tak i izolaci tepelnou. Zkušenostmi bylo ověřeno, že při této tloušťce může rákosová krytina úspěšně odolávat působení všech atmosférických vlivů.

Nejvíce namáhané části střechy, především hřebeny, je nutno zhruba po 10 letech prohlédnout a případně doplnit. Záruční doba na materiál je 10 let, životnost střechy dosahuje 40 let, ale existují plně funkční osmdesátileté střechy.

Čím je střecha strmější, tím slabší může být vrstva krytiny. Sklon sedlové střechy pro rákosovou krytinu má být podle normy 45° (tzv. úhlová střecha).

U sousedů

V Nizozemsku je každá třetí nově budovaná střecha rákosová? Podobná situace je i v Německu, což je země, která bezesporu úzkostně dbá na dodržování platných stavebních norem. Přesto, nebo možná právě proto, se rákos objevuje jako střešní krytina mnohých novostaveb zcela běžně, především v přímořských oblastech.

Pokládka krok za krokem

Rákosová krytina se pokládá ručně, rovnoměrným „přišíváním“ a „nabíjením“ rozpuštěných rákosových svazků k dřevěné střešní konstrukci. Vzdálenost laťování se řídí délkou rákosu tak, aby každý došek ležel na třech latích.

 pošíváním se začíná od spodní okapové hrany. Každá vrstva se stabilizuje a přitahuje ke střešní konstrukci, čímž je zajištěna vodotěsnost krytiny. Rákosové snopy se pomocí dusadla pěchují (nabíjejí) směrem k hřebeni, tak je dosaženo optimálně rovné střešní plochy.

Po navrstvení rákosových svazků se povrch střechy sčeše a dorovná do výsledné podoby. Exponovaná místa nebo místa se zmenšeným sklonem je možné doplnit hydroizolačními fóliemi, které se vkládají mezi jednotlivé vrstvy rákosu.

Střecha je zakončena hřebenem, styk střešních rovin ukončuje rákosový hřebenáč, případně měděný plech, hřeben ze štípaných dřevěných šindelů nebo prken, či „zelený hřeben“ osázený netřesky a vřesem. Velmi zde záleží na každém detailu, který významně ovlivňuje konečný vzhled a především funkčnost střechy.

Cenové srovnání

Poměrně komplikovaná a náročná pokládka, stejně jako vysoce odborná ruční práce se samozřejmě odráží také ve vyšší pořizovací ceně doškové střechy. Za 1 m2 doškové střešní krytiny zaplatíte kolem 1 400 Kč až 1 800 Kč, což je zhruba pětkrát více než za 1 m2 běžné betonové tašky.

Ale uvážíte-li, že cena za metr čtvereční „běžných“ betonových nebo pálených tašek zdaleka nebývá cenou konečnou, protože je nutné připočíst cenu hřebenáčů, krajovek a dalšího příslušenství, dostanete se na hodnoty, které se zas až tak od rákosové střechy neliší.

Rákosové střechy nás také dokážou překvapit svou odolností. Není výjimečné, že po krupobití zůstane rozbitá pálená krytina, ale od rákosových došků se kroupy odrazily jako pingpongové míčky.

Ochrana před ohněm

Proti vnitřnímu ohni se došková krytina chránila hliněnou mazaninou, vyplňující obdélníkové přihrádky mezi latěmi a krokvemi. Proti vnějšímu ohni naopak poskytuje ochranu přirozené zarůstání mechem.

Dnes můžeme navíc povrch střešní krytiny ošetřit vodním sklem a dalšími přípravky, které jej chrání i proti ohni i slunečním paprskům a zvětšuje odolnost vůči vodě. Nátěr je možné opakovat každých 5–10 let.

Text: Adam Krejčík, Foto: Pavel Otáhal

Elektrické podlahové topení zajistí příjemný pocit tepla, zdravé prostředí a bezúdržbový provoz. Jeho filozofie je založená na fyzikálním faktu, že teplo stoupá vzhůru ke stropu postupně a tam, kde je ho nejméně třeba, tzn. u stropu, je nejchladněji. 

Pocit tepelné pohody se odehrává v rovinách, kde se nacházíme nejčastěji – ve výšce kolem 110 cm nad podlahou, neboť většinu dne sedíme nebo ležíme.

Jak je tedy možné, že odborníci tvrdí, že stropní elektrické topení je v řadě parametrů ještě komfortnější? Pokusíme se na tuto otázku odpovědět podrobněji. 

Jak to funguje 

Stropní elektrické vytápění patří do kategorie velkoplošných nízkoteplotních topných soustav. Ohřívají velké teplosměnné plochy na teploty jen o málo vyšší, než je teplota vzduchu v prostředí. Ke směně tepla (mezi stropem a vzduchem nebo podlahou a vzduchem) dochází částečně sáláním i mikrokonvekcí, mikrokonvekce probíhá na celé ploše.

Výrazným rozdílem oproti tzv. bodovým zdrojům tepla je podstatně rovnoměrnější rozložení teploty, omezení cirkulace a vysušování vzduchu. Teplo se rovnoměrně šíří v celém prostoru a topné prvky jsou zabudovány do konstrukce a neruší interiér. 

Většina topných systémů pracuje s teplotami cca 40–55 °C a roztečemi topných prvků 6–15 cm – topné fólie Ecofilm ale pracují v teplotách jen 25–35 °C (podle typu a výkonu) a s roztečí topných elementů pouze 1 cm! Prohřívají stropní desky, které se pak chovají jako sálavé panely.

Stejného výkonu jako u trubek teplovodního vytápění nebo topných kabelů je tak dosaženo i při nižší povrchové teplotě právě díky větší topné ploše. Stavební konstrukce jsou tak méně tepelně namáhány a současně prohřívány rovnoměrněji. Sálání je méně intenzivní a systém je celkově komfortnější, než je běžné podlahové topení.

Skladba fólie

Topné fólie Ecofilm jsou v podstatě dvě polyesterové fólie, teplem laminované k sobě. Mezi nimi jsou po obou stranách celého pásu uloženy podélně měděné pásky s postříbřením – vodiče tepla (tzv. sběrnice). Napříč mezi sběrnice je sítotiskem nanášen topný prvek v podobě pásků z homogenizovaného grafitu. Pásky jsou mezi sběrnicemi zapojeny paralelně a je mezi nimi 1cm mezera, proto lze fólie stříhat na libovolné délky a přesto je plošný příkon i provozní napětí stále stejné. Skladba: 1. polyetylenová nebo polyesterová fólie 2. měděné sběrnice 3. postříbření kontaktů 4. homogenizovaná grafitová vrstva

Stropem ušetříte

Protože se fólie proti jiným systémům umísťují přímo na podhledovou stropní desku, je topný systém pružnější a má i ekonomičtější provoz, než když se prohřívá například vrstva betonu.

V neposlední řadě se fólie vyznačují snadnější pokládkou a tzv. suchým procesem instalace bez tmelů, stěrek, betonů apod., proto jsou ideální například pro dřevostavby. Při dodržení všech technologických postupů je možné používat fólie například se sádrovláknitými deskami Fermacell nebo sádrokartony Knauf a Rigips.

Text: Stojan Černodrinski, Foto: Archiv firem