Blog

Důležitá je přitom rovnováha vlivů – na pozemku je třeba udržet správný vodní režim a zároveň území chránit před extrémy, které s sebou přináší stále proměnlivější klima. Současně jde o složitý komplex praktických i legislativních problémů, kromě samotných technických otázek se bere v úvahu vliv na životní prostředí, roli hraje i riziko znečišťování spodních vod atd.

Stékání vody po pozemku

Pokud jde o vodu a rizika, která z její přítomnosti stavbě hrozí, jde hlavně o zaplavování částí stavby, a to stékající povrchovou vodou ze srážek, ale také o působení spodní vody pod úrovní terénu, která ohrožuje suterénní místnosti nebo základy. Stékáním vody po pozemku může dojít také k nežádoucím změnám – k erozi nebo průtoku pod povrchem, které mohou být příčinou propadání terénu, ale i poškození statiky domu.

Ochrana podzemí

Nejlépe je stavba chráněna, pokud stojí nad úrovní spodní vody, to ale není vždy možné. Odhaduje se přitom, že až tři čtvrtiny trhlin ve stavbách způsobil vliv podzemní vody. Pro bezpečnost stavby je nutný ještě před jejím zahájením kvalitní průzkum, který je ale často podceňován. Pokud je stavba bez hydrogeologického průzkumu provedena např. v letním suchém období, může dojít při pozdějším vzestupu podpovrchové vody k vážným stavebním poruchám.

Těm může zabránit konstrukce odolná proti tlakové vodě nebo odvedení spodní vody pomocí drenáží. Drenážní systém, který má stavbu chránit, se pokládá do okolí její podzemní části a sestává ze soustavy drenážních trubek. Ty se pokládají do hloubky 0,8 až 1,2 metru a musejí být v každém případě umístěny nad nepropustnou podzemní vrstvou (i v případě, že je její hloubka nižší než doporučená). Drenážní trubky položené do příkopů by měly být ze všech stran obsypány patnácticentimetrovou vrstvou štěrku nebo štěrkového písku a tento obal se ze všech stran oddělí od okolní zeminy polyesterovou tkaninou. Čištění a kontrole drenáže po dokončení prací slouží proplachovací a kontrolní šachty.

Když je voda na povrchu

Zkušenosti z posledních let potvrzují, že na našem území nelze s jistotou vyloučit ani náhlé zvýšení hladiny spodní vody, ani riziko intenzivní přívalové srážky, proto také povrchová voda může stavbu a pozemek ohrozit, ať již jde o srážkový příval nebo o zvednutí hladiny blízkého vodního toku. Opatřením v předprojektové fázi může být spádování terénu směrem od stavby nebo jiná úprava terénu. Vjezd garáže pod úrovní okolí je třeba odvodňovat do jímky, odkud se voda odčerpává nebo zasakuje.

Stavby v záplavovém území nemají zaručené řešení problémů s vzedmutou hladinou při povodni, pokud nejde o speciální konstrukční řešení, jakým je např. dům na pylonech. Takové stavby se u nás ale téměř nevyskytují. Proto pojišťovny v rizikových lokalitách neuzavírají  smlouvy proti povodňovým škodám a také stavební úřady by novostavby neměly povolovat.

Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz.

Místa pro zadržení a vsakování vody

Voda ale neznamená jen riziko a ohrožení. Pro pozemek s vegetací, která má působit živě, je nezbytnou podmínkou. Zájmem uživatele takového území je tedy i zadržení a využití vody. Přirozeným způsobem je terénní úprava, kdy ze zpevněných ploch cest a chodníků voda stéká na travnatá prostranství, chodníky tedy nejsou pod úrovní travnatých ploch. Na nich pak lze vytvořit místa pro zadržení a vsakování vody. To je možné u převážně rovných pozemků, ve svahu je potřeba pracovat s terénem. Na svažitém pozemku může nastat problém s příliš rychlým stékáním vody do jeho dolní části, řešením může být větší členění povrchu pozemku a zřízení retenčních prostorů, zasakovacích jezírek, nebo plošná drenáž.

Užitečná dešťovka

Problém nemusí působit jen přebytek vody, v suchých obdobích zahrada trpí nedostatkem a její závlahy s pomocí drahé pitné vody nejsou nejhospodárnějším řešením. V tomto případě lze zvolit využití vody, jež dopadá na vlastní stavbu – technické možnosti jejího „skladování“  a využití se v posledních letech značně rozšířily. Předpokladem pro její pravidelné a účelné využívání je ovšem vytvoření její dostatečné zásoby. K tomu slouží zásobníky různých typů. Nadzemní zásobník vyjde levněji, musíme ale počítat pouze s provozem mimo zimní období.

Celoročně užívané zásobníky musí být instalovány v zemi v nezámrzné hloubce, což investici prodraží. Nejčastěji je k jejich výrobě použit plast, beton, nebo jejich kombinace. Je možné také zvolit svařovanou plastovou nádrž, kterou při instalaci obetonujeme. Jejich montáž ale vyžaduje dodatečné náklady ve formě armování, bednění a betonu. Nedostatkem je v tomto případě také pracnost a časová náročnost instalace. Je možné také zvolit nádrž ze sklolaminátu nebo oceli, ty jsou ale finančně nákladnější.

Jednodušší řešení nabízejí moderní monolitické samonosné plastové nádrže. Snadno se instalují i bez obetonování, příprava vývodů pro filtraci a čerpání je rovněž jednoduchá. Pevnost a těsnost jim zajišťuje žebrová konstrukce bez jakýchkoliv svárů. Kromě závlah v době sucha lze dešťovou vodu využívat i v domácnostech např. ke splachování toalet, ale po aplikaci filtračních zařízení třeba i k praní.

text: David Daniel, foto: archiv firem, Jiří Prouza

Původně klasicistní budova z první poloviny devatenáctého století toho pamatuje už opravdu hodně: kdysi tu bývala i jatka a potom strojní traktorová stanice. „Při komplexní rekonstrukci a dostavbě dalších budov jsem chtěl volně navázat na původní klasicistní architekturu a vytvořit zajímavý komplex budov se zahradami, kde bude hrát hlavní roli kámen a voda,“ vzpomíná majitel této stylové usedlosti. Konečným cílem by mělo být soukromé hospodářství ve stylu moderního zámeckého dvora. Zahrady se budovaly v několika etapách, a přestože se v nich potkává zdánlivě nesourodý styl, podařilo se vytvořit zajímavý celek. „Myslím, že toto bude již definitivní tvar,“ říká majitel objektu. Ke spolupráci na tvorbě zahrady přizval – stejně jako v první etapě – Stanislava Špoulu.

Vodní živel

Prostor ve tvaru „L“ rozdělil zahradní architekt na několik úrovní a ploch, které jej opticky zvětšily a poskytly dostatek místa pro četná jezírka, vodopády, kamenné cesty a mostek. Rozverný horský potůček propojuje vodní živel, lemovaný okrasnými trávami, rododendrony a vřesy. S celkovou koncepcí souvisela i náročnější příprava terénu, pečlivý výběr, rozmístění i usazení těžkých kamenů a hloubení jezírek. Bezproblémový chod jezírek a vodopádů zajišťují oběhová čerpadla. Nechybí zde ani speciální drenážní systém, který ochrání dům při záplavách.

Stromy i trávy

Když byla hlavní konstrukce hotova, přidával realizátor další kamenné prvky, rostliny, keře a stromy. Zdrojem inspirace mu byla okolní příroda a asijské pojetí zahrad, kde (obrazně řečeno) kámen nahrazuje horu, potůček mohutný vodní tok a jezírko oceán. Volil takovou flóru, která kamennou kompozici zcela nepohltila, ale naopak ji zdůraznila. Sázely se především nejrůznější kultivary zakrslých borovic, nechybějí ani smrky – najdeme tu například cenný himálajský smrk (Picea smithiana), dále nejrůznější jedle, převislé modříny a japonské javory (10 druhů).

Z ostatní vegetace jsou viditelné hlavně rododendrony, azalky, plazivé japonské vrby a rozmanité druhy keřů. Za všechny jmenujme alespoň tavolu kalinolistou (Physocarpus opulifolius), která si našla místo mezi okrasnými travami, nebo opadavé dřišťály (Berberis), nádherné skalníky (Cotoneaster) či brsleny (Euonymus). Na zahradě jsou bohatě zastoupeny také různé druhy vřesů a okrasných trav – například ozdobnice (Miscanthus), ostřice (Carex), vousatec (Pennisetum) či kostřava (Festuca).

Nejčastěji se ovšem autor zahrady chlubí travou vypěstovanou na Pálavě či travou z vrcholků Pyrenejí: „Tvoří hustý koberec, který je natolik pichlavý, že si na něm nemohou pochutnat ovce a nepřejdete po něm bosou nohou,“ říká s úsměvem. Je patrné, že veškeré rostlinstvo vybíral i s ohledem na barevnou celoroční harmonii květů (na podzim dominují hlavně keře a javory).

Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz.

Věčný kámen

Láska ke kamenům provází tvůrce zahrady Stanislava Špoulu od samého počátku, kdy se rozhodl pro realizace zahrad (původně vystudoval etnologii a dějiny umění). „Nejprve jsem objevoval kameny pouze jako doplňky zahradních zákoutí či jako zajímavé detaily, teprve později se staly páteří kompozic,“ vysvětluje. Ani tato „zámecká“ zahrada nepostrádá zajímavé detaily. Najdeme tady zídky ze štípaného a řezaného tefritu, cesty z pískovcových valounů, kamenné mostky, důmyslně řešené schody, zajímavě osázené skalky, dřevěné i kamenné terasy, záhony s ledovcovými balvany a jezírka s lekníny (Nymphaeaceae alba), blatouchem (Caltha palustris), kosatci (Iris) i barvínkem (Vinca minor) a okrasnými travinami v druzích (Miscanthus, Festuca, Spartina), jež neodmyslitelně spoluvytvářejí kompozici autorových kamenných zahrad.

Detaily jako by vstupovaly zvenčí do interiéru a zdůrazňovaly propojenost domu s okolní přírodou: „Spolu s prostředím vnímám i stavbu domu a pracuji pouze s místním materiálem. Nejdříve to do sebe takzvaně natáhnu, potom chodím po okolí, studuji charakter kraje a hledám, co je pro ten který kus země typické – samozřejmě včetně rostlin, keřů a stromů,“ prozrazuje Stanislav Špoula styl své práce. Manipulace s kamenem ovšem není vůbec snadná. Některé kusy váží i deset tun, běžně se v zahradách pracuje s metrákovými kameny. Většinou jde o čedič a žulu.

Další důležitou komponentou jsou drobné oblázky, kterými se vysypávají cesty nebo se systematicky sestaví do dlažby. Velké kameny představují zajímavé geometrické tvary, působivé kompozice podle vlastní imaginace autora. Kameny se sestavují tak, aby držely samy o sobě. Pouze výjimečně se používá pojiva. U Stanislava Špouly jde téměř vždy o impozantní sochařské dílo.

text: Vlastimil Růžička, foto: archiv

Historie gabionů sahá podle dobových záznamů až do Egypta. Proutěné koše plněné pískem měly zpevnit břehy Nilu a bránit zemi v době válek. V současné době bychom mluvili spíše o zahradních drátokamenných konstrukcích osazovaných na sucho. Gabion má nejčastěji tvar kvádru, jednotlivé prvky se spojují montážními spirálami a lze tak snadno dosáhnout požadovaného tvaru, výšky, šířky i délky.

Hlasujte:

Používáte na své zahradě gabiony?

• Ano 50%
• Ne 50%

Jak poznáte gabion

Nejdůležitější částí gabionové konstrukce je pevná síť tvořená ocelovými dráty a distančními sponami. Síť je plněna přírodním lomovým kamenem, výplní může být i zemina v kombinaci s geotextilií či recyklovaný stavební materiál (vysokopecní struska, betonová drť apod.). Výplňové materiály je možné kombinovat, v případě kamene lze volit různou frakci nebo barvy a vytvářet tak variace nejen pro praktické, ale i pro estetické využití v okrasných zahradách. 

Kombinované ploty z gabionů

Nejčastěji se z gabionů stavějí ploty a zídky v kombinaci s klasickými železnými, kompozitními či dřevěnými ploty. Pro tento účel doporučujeme gabionové konstrukce s výplní lomový kámen, s vyvřelou horninou, s dřevem nebo keramikou. Můžeme volit bezpočet variací kamenů s různou hrubostí i tvarů, které dohromady vytvářejí požadovaný designový architektonický prvek. Aby byl gabion dlouhodobě krásný a nerostl na něm mech, doporučuje se plot impregnovat hydrofobním nástřikem.

Terasy z gabionů

Gabiony jsou bezpochyby moderní multifunkční stavební prvky. Používají se jako konstrukce opěrných stěn, jako schodiště nebo účinné bariéry proti hluku. Lze je využít také na obklady; uplatnění najdou na balkonech, v zahradách či na terasách. Nabízejí i zajímavá řešení pro obrubníky a lemování chodníků. Z gabionových košů lehce vytvoříme neprůhledné stěny uvnitř zahrady, zajistíme oplocení pro bazén či saunu, hravě vyřešíme problém se svahem.

Okrasné gabiony

Nejčastější variantou jsou „zelené“ gabionové stěny. Montáž se provádí nasucho bez jakéhokoliv pojiva a zpravidla svépomocí. Gabiony se plní recyklovaným stavebním materiálem; je možné použít betonovou drť, písek, zeminu, kůru, keramiku nebo tvrdé dřevo. Výplňový materiál se postupně skládá do předem připravených ocelových košů, přičemž hezčí lomové kameny nebo jiný materiál vždy klademe na pohledovou stranu gabionu, aby byla celistvá a rovná. Ostatními kameny vyplníme zbytek kovové konstrukce, abychom zajistili stabilitu. O postavenou konstrukci se nemusíme starat, dráty jsou chráněny proti korozi a celková konstrukce nenarušuje vodní ekosystém. Pokud chceme stavbu odstranit, není nic jednoduššího než ji rozebrat, materiál recyklovat nebo použít pro jiné účely. 

Postup při stavbě

Menší gabionová stěna nemusí mít základy ani vnitřní opěrnou konstrukci. Jednotlivé bloky se dovezou v paletách přímo na staveniště; ploché archy se rozloží do potřebného tvaru a naplní se výplňovým materiálem podle potřeby. Montáž není složitá ani časově náročná a provádí se na sucho. Stěna se dá umístit i do vody (ocelové dráty mají protikorozní úpravu) a její vzhled lze obměňovat výběrem sítě a výplňového materiálu. V případě větších gabionových staveb se neobejdete bez kvalitní výztuže a základů. Pro zajištění větší stability (především pro gabionové ploty a nosné stěny) je třeba zabudovat žárově zinkovanou ocel do betonového základu.

Kýžené pevnosti konstrukce pomohou dosáhnout speciální spoje (táhla, spony, spirály). Budete-li stavět opěrnou zeď, musíte si dát pozor i na dodatečné vyztužení konstrukce. Jestliže je zeď vyšší než 1 metr, je třeba zpracovat odborný statický posudek. Pouze ten určí, jakým způsobem má být gabion vyztužen, aby zvládl nápor okolní zeminy a kamenů. Pro výplň gabionových košů volte zásadně mrazuvzdorné kameny (čedič, žula). Důležitá je také frakce kamene, neboli jeho hrubost, která je závislá na velikosti ok ocelové sítě. Frakce musí být vždy 1,5× až 3× větší, než je oko sítě koše. Pokud byste zvolili frakci kamene menší, než je velikost ok gabionové konstrukce, mohlo by dojít k rozsypání kamene a následně ke kompletnímu zničení gabionu.

Zeleň do gabionů

Do gabionů lze zasadit prakticky jakékoli rostliny. Do mezer mezi kameny stačí pouze přidat vhodnou zeminu. Plně vyhovují listnaté stromy, jako dub, buk nebo osika; keře, jako je réva nebo psí víno. Sázení stromů je velmi jednoduché: vykopeme jámu o hloubce půl metru, umístíme gabionový koš, vložíme stromek nebo keř, zasypeme zeminou, obložíme kameny a nakonec povrch zarovnáme.

text: Vlastimil Růžička, foto: archiv a autor