„Mým úkolem bylo především sjednotit prostor zahrady a vytvořit místo pro posezení s přáteli,“ vzpomíná autorka nového konceptu přírodní zahrady v Jesenici u Prahy Martina Hájková.
Proměna do krásy
Na relativně malém prostoru se nachází rodinný dům s krytým bazénem. Poměrně nápadné zastřešení bazénu se vhodně volenou výsadbou podařilo potlačit a nenásilně začlenit do konceptu zahrady. Martina Hájková z tohoto původně rušivého prvku vytvořila ve spojení s nášlapnými a solitérními kameny zajímavou relaxační zónu. Našla i nové místo pro přátelská posezení, neboť v horkých letních dnech byla stávající terasa navazující na dům k takovému účelu nevhodná.
Posezení není příliš vzdálené ani od domu, ani od bazénu, takže obslužnost je naprosto bezproblémová a zároveň svým umístěním chrání soukromí uživatelů a poskytuje příjemné výhledy do zahrady. „Veškeré úpravy plně respektují požadavky majitele. V novém konceptu jsme zachovali původní stromy a některé rostliny a keře. Zato jsme úplně odstranili stávající travní porost a celý trávník založili znovu. Snažili jsme se maximálně využít i stávající zem bez navážek, které by zahradu zbytečně prodražily. S ohledem na převážně hlinitojílovitou půdu bylo nutné volit takové rostliny, které ji dobře snášejí, “ dodává autorka návrhu.
Kouzla s prostorem
Podle autorky nového konceptu je důležité „trochu si pohrát s prostorem“. Nejde jen o linie terénu a záhonů, ale také o výsadby. Modelace a křivky dávají pocit většího prostoru, výsadba dokáže vytvářet pocit soukromí, vhodně zvolené rostliny navozují pocit vzdušnosti a jedinečnosti. Důležitá je také volba zahradních prvků, včetně správné kombinace materiálů a fl óry, jež mohou podpořit (či potlačit) architekturu domu. Podle Martiny Hájkové bylo nejtěžší vyrovnat se s nepříliš zajímavým okolím, příliš nápadným zastřešením bazénu a nevhodnými půdními podmínkami a nenásilně propojit celý prostor zahrady, která byla původně rozčleněna živým plotem na několik částí.
| Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz. |
Do posledního detailu
Základní kostru zahrady tvoří stávající stromy v čele s dominantní třešní uprostřed. Původní jsou i kroucené vrby (Salix matsudana ‚Tortuosa‘) a červenolistý myrobalán (Prunus cerasifera ‚Nigra‘). Zrušeny byly dělicí linie a živé ploty vytvořené z podrostu zimostrázu (Buxus), nově vzniklo několik na sebe navazujících zón, které propojují zeleninovou zahrádku s bylinkami a odpočinkovou plochu s růžemi. Výsadba tvoří v nové koncepci jeden bohatý a pestrý celek, který je nádherný v každém ročním období. Celou tu krásu umocňují tvarované keře a rostliny v nádobách.
Automatický závlahový systém se stará o to, aby rostliny měly za všech okolností dostatek vody. Hlavním objektem jeho pozornosti je však pěstěná trávníková plocha, na které si investor velmi zakládá. Všechno je dotaženo do posledního detailu, od návrhu až po realizaci. Teorie, že spolupráce s dobrým architektem a realizátorem zahrady se vyplatí, se i v tomto případě potvrdila. „A nemusí to být ani moc drahé,“ dodává spokojeně majitel zahrady v Jesenici u Prahy.
text: Vlastimil Růžička, foto: Martina Hájková
Z tvarové nabídky lze volit mezi schodištěm přímým, lomeným do tvaru „L“ či „U“. Tyto typy při zachování doporučených rozměrů například minimální šíře 90 cm jsou nejpohodlnější. Točité schodiště se využívá hlavně v malých prostorech – zabírá minimální prostor, ale na druhou stranu je méně pohodlné a skříň nebo velkou postel po něm nepřestěhujete. Při návrhu tvaru schodiště musíte samozřejmě vycházet z prostorových možností interiéru.
Každý z těchto uvedených materiálů odpovídá dnešním požadavkům na užitné vlastnosti a stylu moderní architektury. Návrh materiálového provedení schodiště vychází z charakteru interiéru a je důležitou součástí při výběru a ladění dalších prvků, jakými jsou podlaha nebo dveře. Nejčastějším materiálem je tvrdé masivní dřevo – buk, dub, javor nebo jasan. Hlavní důvod pro využití tvrdého dřeva je technologie spojů a kotvení. Šroubové spoje jsou pevné a nedochází k jejich vymačkávání, což hrozí u měkkých dřev. Celodřevěná schodiště působí plně, někdy až těžkopádně; hodí se spíše do klasických až selských interiérů, ale jejich vzhled je možné odlehčit subtilnějším kovovým typem zábradlí či volnými schodišťovými stupni bez podstupnic, kotvenými do boku.
_220x147.jpg "Sídlo Astley Castle v hrabství Warwickshire")
Kraj na severozápad od Londýna po staletí křižovaly dějiny. Bývalé opevněné šlechtické sídlo se nachází půl hodiny jízdy od rodiště Williama Shakespeara, blízko leží slavná historická města Leicester a Nottingham a velké průmyslové centrum Birmingham. Vodní příkop a nejstarší část kamenného panského domu pocházejí z 13. století, z období rané gotiky, zbývající část byla vybudována kolem r. 1555.
V seznamu vlastníků se kromě rodu Astley objevují také slavná jména příslušníků panovnických rodů, například král Eduard IV. a jeho dcera Alžběta z Yorku (15. a 16. století) či Jindřich VII. V r. 1960 byl objekt přestavěn na hotel, požár v r. 1978 jej takřka odsoudil k zániku. Ruiny, která zarůstala zelení a postupně mizela v náručí přírody, se ujala britská dobročinná organizace The Landmark Trust, zaměřená na záchranu historických staveb. V soutěži, které se zúčastnilo 12 architektonických ateliérů z celé Británie, zvítězil návrh londýnského studia Witherford Watson Mann Architects. Napomohlo tomu použití tradičního a nadčasového materiálu – ručně vyráběné pálené cihly.
Probuzení Šípkové Růženky
Stavba působí jako koláž z kamene, starých a nových cihel. Pro každou fasádu byl – v návaznosti na strukturu kamenného zdiva – navržen jiný spárořez. Přechodové linie mezi historickými a novými konstrukcemi jsou zřetelně viditelné, ale jemné. Nové cihelné vyzdívky a dozdívky se dokázaly harmonicky přizpůsobit a doplnit trosky, které v některých místech vypadaly jako rozpadající se skála. Velkoformátová okna s dřevěnými rámy a ostěním hlubokým až 1,20 m zvýrazňují sílu stěn.
.jpg)
Vany umístěné v prostoru pocitově podtrhují dojem luxusu a nevšedního provedení. Zajímavě řešenému modernímu interiéru mohou vtisknout punc ležérní elegance demonstrující dobře plynoucí život. Uplatnění tohoto řešení v domácnostech ale umožnila až výstavba nových objektů, ve kterých je pro koupelny vyčleněný mnohem větší prostor, než bývalo dříve zvykem. Z historického hlediska však nejde o novinku. S vanami umístěnými v prostoru se můžeme setkat například při prohlídkách historických objektů, které kdysi obývala šlechta.
U vany umístěné v prostoru je třeba počítat s vyšší pořizovací cenou, náročnější instalací přívodu a odpadu vody, náklady mohou zvýšit i speciální armatury. Ze standardní nabídky je možné využít baterie určené k zapuštění do okraje vany. Zajímavou možnost ale v posledních letech nabízí napouštění vody přepadem. Ten může být například ukryt za malým ovládacím prvkem, jímž se zároveň reguluje intenzita, teplota a odtok vody. Minimalistické řešení podtrhne přepad v podobě úzké štěrbiny umístěné v horní části vany.
K napouštění van v prostoru se nyní nejvíce používají podlahové baterie. Tento typ armatur se začal vyrábět až po rozšíření trendu volně stojících van, později se ve vyšším provedení prosadil také jako doplněk monolitních podlahových umyvadel. V současnosti jsou podlahové baterie součástí mnoha modelových koupelnových kolekcí. V nabídce jsou stylově rozmanité typy – od jednoduchých tvarů až po zdobné historicky laděné modely v mosazném provedení.
Tvarově jsou velmi rozmanité. Jejich horní okraj kopíruje ovál, obdélník, čtverec, kruh, ale i jiné, zcela atypické tvary. I mezi extravagantními typy si ale drží své místo a oblibu uživatelů klasické vany zhotovené z litiny a smaltované oceli, jejichž životnost je prověřená desetiletími a které „odhalené“ v prostoru upozorní na kvalitu materiálu i jeho dokonalého řemeslného zpracování.
I když vám do domu zatím nezatéká, nemusí to nutně znamenat, že je střecha v pořádku a nepoškozená. Závada se může projevit až po několika letech, kdy již náprava zpravidla vyžaduje větší rekonstrukci. Dobře provedená střecha z kvalitních materiálů může sloužit i po několik generací. Revizi střechy je vhodné provádět nejlépe dvakrát do roka. Následující kroky představují to základní, co můžete pro svou střechu a její životnost udělat před zimou.
Moderní povrchové úpravy jsou sice odolné proti poškrábání, ale i tak je dobré krytinu pravidelně vizuálně kontrolovat. Pokud jste pro svoji střechu zvolili kvalitního výrobce, bude většina těchto revizí pouze formalitou. Pokud nikoli, doporučujeme kontrolovat hlavně odlupování povrchové úpravy, nepravidelné blednutí barvy, bubliny a praskliny stejně jako místní škrábance, které signalizují, že povrchová úprava již vyžaduje opravu. Také v místě špatně ukotvené krytiny může časem zatékat. Nejvíce nepříznivým vlivům čelí jižní strana střechy, kde je větší pravděpodobnost poškození povrchové úpravy nebo nátěru.
Revizi střechy si usnadní ti, kteří mají na střeše dostatečné množství bezpečnostních prvků a pochozích lávek. Střešní krytiny, jakými jsou například ocelové plechy s povrchovými úpravami na bázi polyesterů a polyuretanů, vydrží bez větší údržby při správné montáži desítky let. Jejich hladký povrch nedrží nečistoty, listí a sníh a téměř se na nich netvoří mechy a lišejníky.
Vedle kontroly samotného povrchu krytiny doporučujeme ověřit také stav dalších prvků střechy. Patří sem zejména kontrola lemování komínů, oplechování úžlabí a kontrola spojovacích prvků.
Revizi toho, zda všechny spoje střechy drží a jsou na svém místě, můžete provádět současně s kontrolou povrchu tašek. Jestliže je spoj poškozen, neváhejte s jeho výměnou. Zaměřte se zejména na kontrolu míst nejčastějšího zatékání, kterými jsou prostupy střešní krytinou (např. komíny, střešní okna nebo ventilační potrubí, apod.) a kontrolu oplechování úžlabí střechy. Nevyčištěná úžlabí v zimě namrzají, zamezují odtoku vody a mohou způsobit zatékání střechy.
Odvedení veškeré vody do vsakovací jímky nebo třeba retenční nádrže je zásadní pro životnost střechy a celé stavby. „Funkční a správně dimenzovaný odvodňovací systém střechy prodlužuje životnost stavby až o několik let,“ říká specialista divize střechy Ruukki, Jan Hála. Usazování nečistot v okapových žlabech můžeme předejít použitím lapačů v podobě mřížek z kovu nebo plastu. Listí a další nečistoty se na nich zachytí, vyschnou a poté je smete vítr. Lépe fungují vypouklé mřížky, na kterých ulpívají nečistoty méně. „Mřížky mohou být v zimním období nepraktické. Při oteplení a následném ochlazení se totiž obalují krustou ledu. Voda pak neodtéká okapovým svodem, ale přetéká přes okraje okapů,“ doplňuje k nevýhodám lapačů v zimním období Jan Hála z Ruukki.
Doporučovaný spád okapových žlabů střechy je přibližně 5 až 10 % (5 – 10mm na každý metr). Optimální spád je podmínkou pro odvod vody z vaší střechy. Při nedostatečném spádu se okapy více zanášejí nečistotami, mohou v zimě zamrzat a korodovat a snižuje se jejich životnost. Okapy je proto vhodné čistit alespoň před zimou. Nezapomeňte také zkontrolovat, zda jsou okapy patřičně ukotveny a mají spád směrem ke svodu okapu.
Pokud při revizi střechy zjistíte, že má krytina porušenou povrchovou úpravu nebo že vám korodují hrany okapů, je dobré přistoupit k okamžité opravě. Poškozená plocha by měla být zatřena co nejmenším štětcem. Pokud poškození zasahuje pouze do základové vrstvy, postačí jej vyspravit jednou vrstvou nátěru. Když zasahuje až na zinkovou nebo ocelovou vrstvu, doporučuje se aplikovat nátěr ve dvou vrstvách. Druhou vrstvu však aplikujte až po zaschnutí první vrstvy. Dbejte na použití barev vhodných k opravě povrchových úprav. O vhodném nátěru pro opravu povrchu střech a okapů se raději poraďte s odborníkem na střechy a krytiny.
Pravdou je, že skutečné silikony tvoří pouze určitou část těchto těsnicích a lepicích materiálů. Ostatní tmely jsou vytvořeny na jiné chemické bázi a z jiných výchozích surovin. Mají tudíž jiné vlastnosti a způsoby použití. Asi stěží bychom se například pokoušeli akrylátovým tmelem něco 
Silikon vytvrzuje polymerizací se vzduchem, tzn. se vzdušnou 
Taková nebezpečí nehrozí u druhého typu, kterým jsou neutrální silikony, kdy dochází k vulkanizaci na bázi alkoxy reakce (neutrální reakce). Jsou bez zápachů a vůní. Neutrální typy silikonů jsou univerzálnější a používají se jak na hladké a porézní, tak i na savé a nesavé materiály. Ale jak bylo výše řečeno, na některé 
_300x200.jpg "Kopretina bílá (Leucanthemum vulgare) má moc hezkou plnokvětou odrůdu ´Česká píseň.")
Nespornou výhodou těchto krásných květin je to, že nepotřebují téměř žádnou péči. Původně rostly na vlhkých loukách a trávnících, v záhonech s ostrožkami, plamenkami a dalšími trvalkami. Postupem času se staly součástí nejrůznějších balad a říkadel („má mě rád, nemá mě rád…“), vplétaly se do vlasů a staly se znakem čité romantické lásky. 
Zahradnicky nejvýznamnějším druhem je ovšem kopretina největší (L. maximum) s úbory širokými přes 10 centimetrů. Původní druh pochází z Pyrenejí, celá řada šlechtitelů však vytvořila selekcí i křížením s portugalským L. lacustre množství kultivarů. Z velkokvětých jednoduchých stojí za pozornost asi 80 centimetrů vysoký ´Beeethoven´ nebo o 20 centimetrů vyšší ´Harry Pötschke´. Velice zajímavý je extrémně nízký, jen čtvrtmetrový kultivar ´Little Princess´. Z těch plnokvětých lze doporučit ´Christine Hagemann´ a ´Wirral Supreme´. Jako zajímavost se občas nabízí kopretina se světle žlutými úbory ´Sunshine´. 
Pokud skutečně nemáte čas a na zahrádku se i týdny prostě nedostanete, je pro vás ježatka ideální rostlinou. Lze ji stručně charakterizovat třemi slovy: krásná, léčivá a dokonale odolná. Z pěti původních druhů se nejčastěji pěstuje ježatka nachová (E. purpurea). Je blízce příbuzná rudbekiím (čeleď hvězdnicovité, Asteraceae) a stejně jako ony pochází ze severoamerických vysokostébelných prérií a suchých světlých lesů. Je to statná perena s drsnými přízemními tuhými listy. Úbory vyrůstají na tvrdě vzpřímených stoncích ve výšce asi 120 cm a jsou až 12 cm široké.
Janeba je spolehlivá trvalka, která nevyžaduje příliš mnoho péče. Netrpí chorobami, nepoléhá, ani se agresivně nerozrůstá, škodí jí pouze přemokřená půda. Výborně se hodí jak do přírodních výsadeb velkých zahrad a parků, kde ji využíváme v rozsáhlých skupinách, tak i – v jednotlivých trsech – do kombinovaných záhonů peren a letniček.
Třapatka (Rudbeckia)
Často na skalkách pěstovaná hvězdnice alpská (Aster alpinus) je horský vytrvalý druh, dorůstající výšky jen asi 15 až 20 centimetrů. Kvete většinou v květnu a počátkem června, jazykovité květy jsou modrofialové, terč jasně žlutý. V přírodě roste na vápencových skalách (hojný je například v Belianských Tatrách), vyhovuje mu přídavek vápníku v půdě. V kultuře se pěstují i formy růžovo- a bělokvěté, zajímavostí jsou i plnokvěté kultivary.
_wm_wm.jpg)
A právě poslední zmíněné řešení, tedy dřevěná špalíková dlažba, opět získává na popularitě. Důvody jsou jednoduché. Znovu se vracíme k přírodním materiálům, které jsou ekologické, snadno recyklovatelné, originální a krásné na pohled. Navíc pokládka takovéto dlažby je poměrně jednoduchá. Špalíková dlažba je opracovaný dřevěný blok, který se svým tvarem nejvíce podobá betonové zámkové dlažbě. Dřevo je možné opracovat libovolně do tvaru krychle, kvádru či kužele.
V České republice můžeme vidět původní či obnovenou špalíkovou dlažbu převážně na nádvořích historických staveb, ve stájích a hřebčínech. Pyšní se jí například na zámku v Roztokách u Prahy, na zámku Sychrov nebo v národním hřebčíně Kladruby nad Labem.
Kromě elegantního a výjimečného vzhledu – kolmý řez dřeva, při kterém vzniká charakteristicky soustředné uspořádání letokruhů, má inovovaná špalíková dlažba i výhodu v jednoduchosti pokládky. Jako podklad se využívá zhutněné tříděné štěrkové lože o třech vrstvách, jehož kvalita má význam v odvodu dešťových vod. Po osazení obrubníků, které vyměřují hranice plochy špalíkové dlažby, se zarovná podkladní drť do potřebné výše a začnou se systematicky pokládat jednotlivé špalíky. Distanční pásky zajišťují velmi důležitou pravidelnost a přesně vymezují dilatační spáry, do kterých se vmete po dokončení pokládky jemný tříděný křemičitý písek (bílé spáry) nebo čedičový písek (černé spáry). Následně se celá plocha mechanicky zhutní a vyrovná do stejné výšky.
Novostavby jsou samozřejmě podstatně jednodušší na realizaci. Vše je dopředu známé: kde se připojíte na elektřinu, kde máte vodu a odpad, jaká je statika budoucího objektu. U rekonstrukcí tomu tak není. Napojujete se v průběhu výstavby na práci někoho, kdo mohl svoji práci provést odlišně od dokumentace či tehdy používaných postupů, a o výsledcích této činnosti zpravidla nebývá žádný záznam. Proto bývají rekonstrukce většího rozsahu podstatně složitější, neboť vás vždy překvapí nějaký ten „černý Petr“, který ani sebedetailnější technický průzkum neodhalí.
Určitě ano a o takovou změnu dispozice se při řešení budoucího stavu rekonstruovaného bytu vždy snažíme. Řešení se samozřejmě odvíjí také od statiky budovy a výše finančních nákladů, které si konkrétní úpravy vyžádají. Záleží pouze na klientovi, zda je ochoten se po dobu rekonstrukce z rekonstruovaného objektu kompletně odstěhovat na dobu tří měsíců. Vše ostatní pak zajistíme na klíč, od vyřízení veškeré administrativy přes vlastní provedení stavby až po vybavení interiéru bytu.
To záleží na tom, kdo rekonstrukci prováděl a jaké měl zkušenosti v době rekonstrukce. Setkali jsme se již s celou řadou skutečně podivných postupů. Např. nyní řešíme rekonstrukci jednoho velkého bytu na Vinohradech, kde velká renomovaná firma postavila v bytě cihlového domu sádrokartonové předstěny přímo na původní parkety skládané do stromečku. Nebo v jiném případě zase kdosi vyřešil podlahu OSB deskami a podlahu na ně položil. Stává se, že nekvalitně vylitý anhydrid (resp. nedodržení správného postupu) způsobí zvlnění a průhyb sádrokartonových stěn.
Ani ne. Nenabízíme „vzdušné zámky“. Myslím, že máme poměrně umírněné klienty, s realistickým uvažováním.
To záleží na budoucím záměru klienta. My se snažíme takovéto prvky ponechat, ale je důležité to, co si budoucí obyvatel bytu skutečně přeje.
_wm.jpg)
