Vstoupíte-li do zahrady v pražských Horních Měcholupech, ocitnete se rázem v zajetí vzrostlé zeleně, na jaře pak uprostřed nádherných bílých kopretin. Pozemek má rozlohu téměř 1 500 m², přičemž patrový rodinný dům se zvýšeným vstupem zabírá plochu asi 122 m². Spodní část budovy je obložena barevnými žulovými bloky, které přímo vybízí ke hře s materiály také uvnitř zahrady.
Celý prostor byl původně vymezen nevzhledným plotem, ve vstupní a vjezdové části byly omšelé desky z litého betonu s kameny a na další zpevněné ploše byla kamenná dlažba v betonovém loži. Kolem domu vedl okapový betonový chodník. Studio FLERA nahradilo opotřebovaný, starý materiál pro cesty a cestičky kvalitním čedičem. „Vedle dlážděné plochy vjezdu vzniklo betonové plato pro umístění popelnic, které je obehnáno metrovým proutěným plůtkem,“ dodává autor nové zahrady inženýr Ferdinand Leffler. Také pro nové oplocení, ohraničení záhonů či předěly v zahradě zvolil především kombinaci dřeva a vrbového či lískového proutí.
| Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz. |
Mezi jehličnany vstupují listnaté stromy a keře
prostoru mezi vstupním chodníkem a vjezdem vznikla nově travnatá plocha se skupinovou výsadbou dřevin a drobných cibulovin. Zde se lze pohybovat po cestách z dubových trámů, kterými prorůstá zeleň. Dřevěné trámy ohraničují souvislý pás zeleně, která podél jižní strany tvoří překážku pohledům z ulice a z nedalekých panelových domů. „Od vstupního chodníku mají výsadby charakter borového lesíka – jehličnany s podrostem stínomilných trvalek a cibulovin pro jarní efekt.
Mezi jehličnany dále vstupují listnaté stromy a keře s podsadbami vysokých trvalek použitých ve velkých skupinách. Druhové složení je jednoduché a odkazuje na luční porost, který navazuje na clonu v rohu pozemku a za dřevěným chodníkem,“ vysvětluje majitel zahrady v Horních Měcholupech. O příjemnou relaxaci v celém prostoru zahrady se stará nejen výběr vhodné flóry, ale také nejrůznější posezení na terase či u vodních toků.
Patrový rodinný dům je spojen se zahradou dřevěnou terasou s kruhovými výřezy pro stromy. Na ni navazuje působivý potůček osázený vodními rostlinami, doplněný smaltovanou vanou se zářivými oblázky. Po chodnících z dubových trámů lze dojít také k tzv. privátnímu pokojíčku. Ten je vymezen štěrkovou plochou, dřevěnými paravány, má vlastní terasu a zajímavý vodní prvek. Převažuje tady výsadba rododendronů (východní část) s podrostem převážně půdopokryvných rostlin doplněných o cibuloviny. Dřevěné paravány jsou rozmístěny i na dalších místech zahrady a tvoří poloprůhledné zástěny vytvářející soukromí.
text: Vlastimil Růžička, foto: Flera
Kromě specifické atmosféry je na klasických kuchyních sympatické, že si stejně tak jako u moderních lze vybírat z mnoha barev a povrchových úprav. Co se týká materiálů, nejvíc se používá masivní dřevo, pak dýha či fólie. Nejlepší je samozřejmě pravý masiv, který umožňuje další úpravy napomáhající k vytvoření autentického starého povrchu s patinou. Jednou z metod je kartáčování, kdy se ze struktury dřeva odstraní měkká vlákna a povrch je pak hrubý s viditelnými léty.
Pokud si nebudete pořizovat kuchyň, která má místo skříněk otevřené police, využijte všechny prvky moderní výbavy, které trh v současnosti nabízí. Ušetříte si čas i námahu s hledáním nepřehledně uspořádaných věcí v policích. Do skříněk si pořiďte zásuvky s plnovýsuvnými mechanizmy s tlumeným dorazem, vyžijte rohové systémy, třídiče a další. Na první pohled stará kuchyň pak bude skvěle sloužit jako nejnovější model.
Retro i moderní kuchyně
Můj dům doporučuje 
Pro instalaci žlábku je nutné počítat s minimální stavební výškou 95 mm. Při této výšce je dosahováno odtokového výkonu 0,4 l/s, což je v souladu s normami ČSN/EU. Pomocí nožiček lze rošt plynule upravovat podle výšky dlaždic v rozmezí 5 až 20 mm. Pro silnější podlahové krytiny, jako je přírodní kámen, je k dispozici speciální sada s možností vyrovnání výšky od 15 do 30 mm.
Lepení dlaždic
Některé zídky jsou konstruovány jako suché bez pojiva, což je zřejmě největší „kumšt“. Předpokládá to ale vhodně tvarované valouny různých velikostí. Začíná se největšími a směrem nahoru se stále zmenšují a přitom vyplňují mezery v těch větších. Ti méně šťastní stavitelé si musí raději dopomoci maltou nebo betonem, aby se i jejich zídky tyčily tím správným způsobem. Koruna zídky je pokryta vrstvou zeminy, ve které jsou vysázeny rostliny. Vzhledem k pravidelnosti srážek, které jsou rozděleny do celého roku, se obejdou i bez automatických závlah.
Ale skvěle se tu cítí i azalky, rododendrony a hortenzie. Rovněž velká část jehličnatých dřevin, jako jsou zeravy, cypřišky, jedlovce a smrky, tu je jako doma. Z listnatých dřevin tu prospívá většina lesních druhů – buky, duby, javory. Také trvalky a růže tu výborně rostou. Někoho to možná překvapí, ale má to svoji logiku: největší škody v našem domácím podnebí totiž způsobují holomrazy a sucho a ledový vítr v zimě.
„Sníh se pomocí sněhových děl plní do železných forem, v nichž se nechá postupně zamrzat. Po několika dnech se pak forma odstraní. Z těchto ledových bloků vzniká komplex ledových koridorů, které jsou pomocí ledových dělicích stěn rozčleněny na jednotlivé místnosti a hotelové pokoje,“ přibližuje počátky vzniku ledového hotelu Petr Burian z CK Periscope Skandinávie, která přenocování v těchto hotelích zprostředkovává, a dodává: „Zajímavý je způsob tvorby kopulí, které jsou u těchto staveb častým architektonickým prvkem – to se nejprve nafoukne balon, na jeho povrch se pomocí sněhových děl nastříká sněhová krusta, která se nechá zledovatět, a následně se balon vyfoukne.“ Nutno dodat, že ke každé stavbě, i kdyby se každý rok do detailů opakovala, vzniká nový, jedinečný projekt, který podléhá stavebnímu povolení.
Vlastní stavba iglú trochu připomíná hloubení metra, protože i v tomto případě se využívá ocelové konstrukce podobné razicímu štítu, ale jiný stavební materiál než sníh a led tu nenajdete. Některé stavby vznikají pouze z umělého sněhu a ledu, u jiných se využívají přírodní zdroje, nejčastější je kombinace obojího. Ledové hotely většinou vyrůstají v blízkosti velkých jezer nebo řek, které slibují dostatečný přísun „stavební hmoty“, a následně i možnost, kam odklidit torza staveb po sezoně. I v tomto směru je výjimečný Ice hotel ve švédské Jukkasjärvi, největší ledový hotel na světě. Na celou jeho stavbu, která zabírá plochu 6 000 m², se spotřebuje 30 tisíc tun přírodního i umělého sněhu. Vnitřní vybavení hotelu, jako jsou sloupy, nohy postelí, bar s výčepním pultem, stoly, lavice, židle, lampy, ale i skleničky na ledové drinky – je vyrobeno ze 3 tisíců tun křišťálově čistého ledu, pocházejícího z nedaleké řeky Torne.
Na rozdíl od jiných ledových hotelů ale Ice hotel na jaře osud „roztátého sněhuláka“ nečeká. Aspoň ne tak docela. Když sezona končí, nechá se roztát jenom část stavby a přes 5 000 tun ledu se odveze do nedaleké haly, kde se z něj vyrábí různé designové skulptury. Kolem 1 000 tun ledu se pak uloží a schová na příští rok. Sezona ledových hotelů trvá přibližně do půlky dubna. Jakmile teploty stoupnou a na podlaze se objeví první kaluž vody, stavba se z bezpečnostních důvodů zavírá. Stavby se nechávají postupně roztát a „použitý materiál“ se vrací zpátky do přírody – do jezer, řek nebo do moře.
