Blog

Řešené dispozice jsou variantami pro odlišné složení členů rodiny, pro rozdílné sociální skupiny. Základní dispozicí je třípokojový byt s lodžií a vestavěným bytovým jádrem klasických rozměrů (koupelna 160 x 160 cm, WC 80 x 160 cm s instalační šachtou).

celý text

Dvě sestry

První varianta záměrně zachovává strukturu příček, aby poukázala na chyby původní dispozice. V bytě v této podobě bydlí dvě starší osoby – sestry, z nichž každá má svůj vlastní obytný prostor, třetí pokoj má sloužit oběma ženám ke společnému pobytu nebo přijímání návštěv. Tento pokoj je největší, navazuje na lodžii a počítá se v něm také s velkým jídelním stolem pro slavnostní obědy či večeře.

Umakartové bytové jádro bylo nahrazeno lehkými sádrokartonovými příčkami, ale velikost koupelny a WC se nezměnila. Byla vypuštěna příčka mezi chodbou a kuchyní, která lícovala s příčkou WC a koupelny a bránila samostatnému vstupu do nejmenšího z pokojů (byl dříve přístupný pouze ze společného obytného prostoru). Případné uzavření kuchyně by mohlo nastat až v rovině kuchyňské sestavy.

Nevýhodou tohoto dispozičního řešení jsou špatné provozní vztahy mezi kuchyní a hlavním obytným prostorem, v klasické rodině s dětmi by byly ještě komplikovanější než v případě soužití dvou samostatných dospělých osob.

Klasická trojice

Úprava pro tři osoby (rodiče a dítě bez ohledu na jeho věk) především ruší přímý vstup z chodby do kuchyně, do které se bude vcházet pouze z obytného prostoru. Náhradou za kratší spojení od vstupu ke kuchyni je však podstatnější výhoda – větší koupelna, do které lze umístit pohodlnou vanu délky 180 cm a dvě umyvadla. Původní „krček“ byl totiž pouhou komunikační, jinak nevyužitou plochou kuchyně. Pracovní plocha kuchyně se umístila pod okno, což uvítá téměř každá hospodyně, mezi varnou desku a dřez se může instalovat užší myčka, do rohu se vejde velká chladnička s mrazákem.

Obytný prostor, kde se rodina shromažďuje, je zároveň i jídelnou a je přímo propojen s kuchyní (oddělit se může posuvnými dveřmi od kuchyně i chodby). Ložnice rodičů je přístupná z obývacího pokoje a navazuje na šatnu, pokoj dítěte je zcela samostatným prostorem, také on má k dispozici malou šatnu ve vstupní části.

Otevíravé dveře na WC byly nahrazeny posuvnými, aby nedocházelo ke kumulaci se vstupními dveřmi do bytu.

Náročná dvojka

Pro mladou bezdětnou dvojici s rušným společenským životem je navržena třetí, velkorysejší varianta. Nově navržená kuchyně a koupelna jsou řešeny stejně jako v předchozí variantě, návrh však počítá s využitím celého jednoho traktu jako volného obytného prostoru, od kterého se podle potřeby může oddělit (skládací skleněnou stěnou) intimnější kout k poslechu hudby, sledování televize nebo k pracovním účelům. Ke společenským účelům se využívá především velký jídelní stůl s pohodlnými polokřesly.

V chodbě je navržena nika pro uložení kabátů, na kterou z druhé strany navazuje šatna, umístěná před vstupem do ložnice. Stejně jako v předchozím řešení, i tady se počítá s výměnou dveří na WC za posuvné.

text: Zora Martinová, foto: Iveta Kopicová

Nejčastější otázka při volbě stavební technologie ovšem prozradí, že rozhodující část klientely se stále soustřeďuje na volbu mezi dvěma základními způsoby…

celý text

V čem tkví hlavní rozdíly mezi montovaným a tradičním zděným domem a pro který se mám rozhodnout?

S rozvojem stavebnictví jako celku se neustále projevují snahy celý proces výstavby zintenzivnit, zlevnit – a to většinou cestou montované stavby, přenesením části činnosti z vnějšího prostředí do prostředí výrobního závodu s prvky sériové výroby s důslednou kontrolou kvality.

Nejinak je tomu v oblasti výstavby rodinných domů, kdy naštěstí v současné době existuje snaha nabídnout zákazníkovi plně srovnatelný produkt s tradiční výstavbou, nikoli prosazovat masovou unifikaci, jako tomu bylo ještě před několika lety.

Výstavba montovaných rodinných domů, převážně na bázi dřevěných konstrukcí, se rozvinula převážně v zámoří a v severských zemích, ať již to bylo dáno surovinovou základnou nebo snahou uspokojit širokou potávku po nové výstavbě, cenovou dostupností a rychlostí výstavby. Dostatečným příkladem toho, že se jedná o srovnatelnou alternativu, mohou být úspěšné firmy z prostředí Německa nebo Rakouska – tj. zemí, které po staletí stavěly tradiční technologií.

V čem vlastně spočívá hlavní rozdíl mezi tradičním zděným domem a montovaným domem?  V současné době je to především v odlišné nosné konstrukci stěn a stropů. Prakticky všechny ostatní technologie uplatněné v konstrukci domu jsou identické nebo srovnatelné. Proto si musíme uvědomit, že až do fáze budování stěn je postup výstavby zcela identický.

Zde bych chtěl upozornit zájemce montovaných staveb, kteří si sami zajišťují spodní stavbu, na nutnost volby obzvláště pečlivé firmy pro zhotovení spodní stavby a přípojek, neboť následná výstavba odpovídá spíše strojařské přesnosti a nedovoluje příliš laborování v tolerancích. I v případě celkové dodávky domu na klíč je potřeba tuto fázi bedlivě kontrolovat, neboť se zpravidla jedná o subdodávku výrobce domu, která mívá rozhodující vliv na celkovou životnost  montovaného domu. Konkrétně jde o kvalitu provedení základů – včetně správného návrhu založení a provedení hydroizolací,  řešení detailů napojení na svislé konstrukce, sokl domu a okapní chodníčky i okolí domu. Jestliže u tradiční výstavby špatné provedení vede k vadám, které se odstraňují nákladně a těžce, u montované výstavby se jedná někdy dokonce o neodstranitelné závady.

U svislých nosných konstrukcí je rozdíl zcela zásadní: zatímco tradiční výstavba sestává ze zdění stěn na stavbě z cihelných, pórobetonových a jiných prvků, jedná se u montovaných domů o montáž – zpravidla deskových prvků tvořených dřevěným rámem, izolační výplní a pláštěním z desek na bázi dřeva.

Jestliže u cihelného materiálu je dána kvalita výrobním procesem s příslušnými certifikáty a musíme kontrolovat provádění práce na stavbě (s možností zásahů a korekcí na místě stavby), u montovaného domu je montáž zpravidla velice rychlá (liší se podle konkrétního technologického procesu) a o kvalitě tak do značné míry rozhoduje výrobní proces v závodě dodávajícím dílce.

Toto by mělo být asi rozhodující kritérium výběru výrobce montovaného domu: tradice výroby, počty dodaných domů, stupeň zavedení norem kontroly jakosti a poskytovaná záruční doba. Pokud výrobce poskytuje vše v dostatečné míře, je možno předpokládat, že pracuje například se správně vyschlou a ošetřenou dřevní hmotou, s deskami, které neobsahují škodlivé látky. Zároveň vyšší počet spokojených zákazníků zvyšuje šanci, že i my dosáhneme kýženého domu bez problémů.

Současně je třeba upozornit na nutnost  komplexního návrhu montovaného domu již v předvýrobní fázi, neboť součástí dodávky jsou i připravené rozvody – a tak je již prakticky nemožné zásadní požadavky měnit. Naproti tomu při tradiční zděné výstavbě jsou změny požadavků stavebníka v průběhu výstavby nikoli vítané, ale možné (děje se tak velice často). I zde jsou favority velcí dodavatelé s dokonalou předvýrobní přípravou a počítačovými návrhy.

Obdobný rozdíl technologií je v konstrukci stropů, kdy dřevěné nosné prvky nahrazují keramický nebo železobetonový strop. Nakonec lze specifikovat jeden obvyklý technický rozdíl. Tradiční zděné domy mají zpravidla silnější stěny s vyšší akumulací tepelné energie oproti montovaným domům, jejichž stěny jsou tenčí a mívají vyšší tepelný odpor, díky čemuž se velice často užívají i při návrhu tzv. nízkoenergetických domů.

Závěrem lze konstatovat, že obě kategorie poskytují dostatečné záruky kvality i životnosti poskytovaného bydlení – s tím, že s rozvojem ceny lidské práce bude obdobně jako v nejvyspělejších státech montovaná výstavba svou rychlostí i cenou (což zatím zcela neodpovídá) lákat  množství řadových stavebníků především v oblasti standardní ekonomické výstavby (myšleno ovšem v kategorii vysoce přesahující dosavadní formy průměrného bydlení).

Náš region si však patrně vždy zachová převahu tradiční výstavby – včetně možností individuálních úprav – v celém rozsahu od svépomocné stavby až po nejluxusnější zakázky. Předpoklad této převahy je dán mimo jiné již surovinovou a výrobní základnou.

V zájmu objektivity je ovšem nutno dodat, že existují pružnější konstrukční systémy dřevostaveb, než jaké nabízejí výrobci montovaných domů (např. ve světě dnes nejrozšířenější systém Two by Four).

Jaké termíny bych měl požadovat od dodavatele rodinného domu a jaké bych měl uvést ve smlouvě o dílo?

Termín výstavby uzavřený mezi dodavatelem a stavebníkem bývá jednou z rozhodujících položek výběru dodavatele, smlouvy a nezřídka i bodem případných sporů.

V případě, že uzavíráme smlouvu o dílo na dodávku domu, je potřeba si uvědomit, že dodavatel je ochoten někdy slíbit cokoliv, jen aby získal zakázku. A později, když námi požadovaný termín výstavby je kratší než dovolují příslušné technologické postupy, ani případné penále nepokryje napáchané škody. Proto je i při vidině nového bydlení nutno postupovat s rozumem a nepožadovat nedosažitelné.

Pro výstavbu domu je důležitý termín zahájení stavby, velikost domu, použité technologie a náročnost případných přípravných prací. Obecně lze říci, že při zahájení prací zhruba v březnu by i termín výstavby jednoduchého zděného domu neměl být kratší než devět měsíců, z hlediska kvality je optimální přechod přes jedno zimní období a dokončení následující duben až květen.

U složitějších staveb se termíny prodlužují i kvůli narůstajícím požadavkům na řešení složitějších technologií (např. regulací, vytápění, bazénové technologie) a budování dalších vnějších objektů (tenisový kurt, vyhřívaný vjezd do garáže, automatická brána vjezdu apod.). Nicméně pro zahájení výstavby zůstává jako nejvhodnější jarní období.

Ale vraťme se ke smlouvě. Důležité je stanovit i dílčí termíny, podle jejichž dodržování lze účinně kontrolovat postup výstavby. Pro běžnou orientaci zpravidla postačuje termín dokončení spodní stavby včetně terénních úprav (kontrola rychlosti zahájení prací), termín dokončení hrubé stavby, termín dokončení  hrubých instalací, termín dokončení domu a termín dokončení vnějších objektů včetně případných zelených a vnějších ploch.

Každý z těchto termínů by měl být spojen s dílčí etapovou platbou a případným penále za nedodržení termínu. Konečný termín by pak měl být v oblasti plateb podmíněn úspěšnou kolaudací objektu – včetně odstranění všech kolaudačních závad.

Pro správný průběh výstavby je však nutno upozornit i na často opomíjené termíny, které by měly být ve smlouvě – termíny zavazující objednatele, tj. stavebníka, ke spolupráci během výstavby. Většinou se jedná o přesně stanovené termíny odsouhlasování zvolených materiálů předkládaných dodavatelem či přímo o termíny dodávek materiálů zajišťovaných stavebníkem.

V této oblasti musí stavebník vědět, že zvláště při dokončování domu se používají materiály a výrobky často zahraničního původu, jejichž vzorky sice jsou k dispozici, ale vlastní dodávka bývá v termínech týdnů nebo i měsíců. Klasickým příkladem budiž italská svítidla: estetická, poměrně cenově výhodná, ale červnová objednávka znamená zpravidla dodávku v září – těsně před dokončením zakázky…

Pro správný postup výstavby je vždy vhodné požadovat od dodavatele před zahájením a podpisem smlouvy harmonogram prací, prostudovat a projednat ho. Nepožadovat zázraky, ale po uzavření smlouvy už důsledně trvat na jejím plnění – i pod tlakem sankcí, jejichž případné zrušení může být vázáno na splnění dalšího postupného termínu.

text: Bohumil Ouda, foto: archiv