Nejlevnější – ale provizorní
Automatické zavlažování malé rodinné zahrádky do 400 m² vyřeší inteligentní zavlažovač, který napojíte na volně položený hadicový rozvod připojený na hodiny nebo zavlažovací automat našroubovaný na zahradní vodovodní kohout. Běžné obdélníkové nebo rotační zavlažovače zvládnou jen obdélníkové nebo kruhové plochy. Záchranu nabízí víceplošný zavlažovač AquaContour, který umožňuje tak jednoduché nastavení dostřiku vodního paprsku, že si s ním poradí i technický antitalent. S hadicí a zavlažovacími hodinami vás zbaví otročiny každodenního zalévání. Plastovou skříňku zavlažovače podle návodu usadíte do geometrického centra trávníku či zahrady, třeba i s křivolakými okraji, a připojíte jej rychlospojkami opatřenou volně ležící hadicí k hodinám nebo k zavlažovacímu automatu, našroubovanému na vodovodním kohoutu, který zůstane trvale otevřen.
Inteligentní zavlažování
Na trhu najdeme několik typů zavlažovacích hodin v cenách od 730 do 1 900 Kč. Obvykle umožňují otáčením knoflíků nastavit dobu zavlažování až třikrát denně. Jsou napájeny alkalickými bateriemi s roční výdrží. Jen nejdražší z nich – T 1030 card – však umožňuje řídit zavlažování i podle signálu připojeného čidla půdní vlhkosti nebo i dešťového senzoru. V tom se liší od dražších zavlažovacích automatů, u kterých je toto připojení samozřejmostí. Čidlo půdní vlhkosti zasunuté „nosem“ zaraženým do půdy do hloubky kořínků i dešťový senzor se k zavlažovacím automatům připojují kabelem z příslušenství. Pokud zavlažovací automat dostane signál od senzoru, že prší, nebo čidlo v záhonu svým „nosem“ v půdě zjistí dostatečnou vlhkost, zalévání nespustí. Právě tak jako zkušený zahradník ví, že převodnění rostlinám škodí právě tak, jako když žízní! Zjistí-li čidlo vlhkosti sucho v hloubce kořínků (% vlhkosti se dá naprogramovat), zapne zavlažovací automat zavlažování, i když nebylo v tuto dobu naprogramováno! Zavlažovací hodiny i automaty se upevňují na zahradní kohouty šroubením se závitem 3/4“ nebo 1“ a zvládnou vodovodní tlak až do síly 12 bar.„Neviditelné“ zavlažování
Místo natahování dlouhých hadic, které je nutné před každým sečením trávy odklidit, je mnohem výhodnější vybudovat na rodinných zahradách s plochou nad 500 m² podzemní rozvod vody plastovými trubkami stavebnice Gardena-Pipeline s několika vodními „zásuvkami“, rozmístěnými do nejvíce zavlažovaných míst. Ohebné trubky z černého PVC se ukládají do pískem vysypané rýhy vyryté na šířku rýče do hloubky asi 20 cm tak, aby napojily podzemní zásuvky k jediné připojovací zásuvce pod vodovodním kohoutem nebo k přípojce čerpadla. Trubky z polyetylenu s průměrem 25 mm se odřezávají z rolí o délce 25 nebo 50 m a snadno se bez nářadí spojují patentovanou technikou „Quick & Easy“ pootočením závitových spojek.
Po vyzkoušení těsnosti se potrubní rozvod se zásuvkami zasype v rýhách zeminou, v trávníku se zakryje z těchto míst vyříznutými a jen odhrnutými drny. Nejnižší větev rozvodu se zakončí odvodňovacím ventilem na ochranu před zamrznutím. Obrovskou předností je, že můžete současně na různých místech zahradu zavlažovat na zásuvky „zacvaknutím“ rychlospojky připojenými zavlažovači a současně připojit na jinou zásuvku krátkou hadici s postřikovací pistolí či sprchou a zalévat květiny ručním postřikovačem.Zalévání z podzemí
Vůbec nejdokonalejší a přitom stále ještě levný automatický zavlažovací systém lze smontovat z výsuvných zadešťovačů zabudovaných do trubkového rozvodu Pipeline podle dobře promyšleného plánu s jednou či několika větvemi. Pro obdélníkové plochy se použijí výsuvné čtyřplošné zavlažovače, pro jakýkoliv tvar zavlažované plochy nejnověji uspokojí zadešťovač AquaContour-Automatic. Jeho paměť dovoluje uložit až 50 obrysových bodů pozemku. V naprogramovaném čase jeho trysky jmou cíleně zavlažovat plochu do velikosti 380 m². Pro tuto zavlažovací „generaci“ je vhodné k optimálnímu řízení závlahy využít nový typ citlivého čidla půdní vlhkosti s elektrotermickým snímáním, které dokonce na displeji zobrazuje okamžitou vlhkost půdy v hloubce, do níž jsme zaryli její „nos“.









Fasádní úpravy můžeme rozlišovat podle několika hledisek – podle materiálu (cementové, vápenocementové, akrylátové, dřevěné aj.), podle povrchové úpravy (hlazená, stříkaná, škrábaná…), nebo podle funkce (sanační, tepelněizolační). Pro účel tohoto článku však jistě postačí, když budeme z praktických důvodů fasádní úpravy rozlišovat podle nějakého jejich hlavního znaku nebo účelu.
Pokud je objekt starší, zděný z plných cihel či kamene a upravený některou z typů klasických omítek (vápenné, vápenocementové), možná si troufnete nahradit odpadlou omítku svépomocně. Při tom často dochází k chybám. První z nich je špatné složení omítkové směsi, tedy takové, které se liší od stávající omítky. To může mít za následek jiné fyzikální vlastnosti (tepelnou roztažnost, nasákavost), takže omítka začne brzy praskat. Je třeba také dodržet aplikaci daného druhu omítky po vrstvách (hrubší jádro, pak jemnější svrchní omítku). Chybuje se také tím, že se obnažené zdivo omítne jen v nepravidelném tvaru, jak omítka odpadla. Je však třeba otlouci i okolní omítku a opravit místo v pravidelné ploše. Nezapomeňte před aplikací omítky vyškrábat ze spár zvětralou maltu a zdivo očistit ometením.
Dalším nejběžnějším typem jsou vápenocementové omítky. Na průčelí obytných domů se používají štukové vápenocementové omítky ze dvou až tří vrstev (vyrovnávací podhoz, jádro, štuková lícní vrstva).
Tenkovrstvé omítky pro finální úpravu jsou vhodné pro vyzrálé a soudržné vápenocementové a cementové omítky, ale lze je také nanášet na povrchy zateplovacích desek či izolačních omítek, které je ovšem třeba nejprve předpřipravit. Především objemově nestabilizované podklady, izolační materiály a omítky je třeba nejprve upravit tmelem a armovací vložkou.
Tím pak jsou dány fyzikální podmínky umožňující, aby se vlhkost ze zdiva včas a průběžně odpařovala, až se nakonec v konstrukci ustálí vlhkostní rovnováha. Sanační omítky ovšem fungují správně jen tehdy, pokud se zcela důsledně dodrží pracovní technologie. Jen tak je totiž možné zaručit jejich dobrou účinnost. Ta je ovšem časově omezena (tak jako i u ostatních omítek), a tak se musí i sanační omítka po skončení své životnosti obnovit.







Kromě mimořádného designu dokáže mozaika vyřešit i atypické, například obloukové prvky, pracovní plochy, niky, dřezy a ostatní prostorová řešení. Rozměry mozaiky jsou od 1 x 1 cm až po 10 x 10 cm. Mozaika se většinou dodává jako lepenec malých dílků na papírové podložce nebo silonovém vláknu, např. 30 x 30 cm s kusy o velikosti 2 x 2 cm, což umožňuje použití celku nebo jednotlivých částí lepence. Snadnou manipulací s plátem mozaiky můžeme požadované díly mozaiky oddělit a vytvořit vzor, rastr bordury, geometrické tvary, obrazce nebo inserta, do kterých se dílky mozaiky vkládají.
Stále hraje prim keramická mozaika, jež má shodné technické parametry jako keramický obklad a může být jednotícím prvkem celé série obkladů. Keramická mozaika se vyrábí lisováním, což je zárukou dokonale oblých hran jednotlivých dílků mozaiky, která po obložení působí velmi efektně, dobře se udržuje a celý obklad je příjemný na dotek. Tento typ mozaiky se hodí jak pro moderní, tak i klasický interiér.
To je mozaika díky designu, který při samotném výběru otevírá téměř nekonečný prostor vaší fantazii. Kromě designu je to také variabilita při aplikaci. Mozaikou lze snadno obložit celou kuchyň, pracovní desku nebo prostor nad kuchyňskou linkou. V neposlední řadě je to také výborná kvalita za cenu, jež odpovídá výslednému efektu. Snadná údržba potěší všechny hospodyně.







Jahodník vysazujeme v srpnu, nikdy ne až na podzim – rostliny by pořádně nezakořenily a další rok by přinesly nízkou úrodu. Ponechávat vysazené rostliny na stanovišti déle než tři sezóny je neekonomické.
Určitou možností, jak ochránit výsadbu jahodníku před virózami, je pěstování v širších řádcích, kde v meziřadí každý druhý rok pěstujeme česnek. Vhodnější je v tomto případě přihnojovat pouze kompostem, nikoli čerstvým hnojem, který česneku neprospívá.
V malých zahrádkách, kde nemůžeme věnovat pro pěstování jahod mnoho místa, můžeme zřídit jahodovou pyramidu. Postavíme ji z prkének asi 15 cm širokých, mohou to být i krajinky. Jestliže je základní plocha, kterou můžeme jahodám vyhradit, čtverec asi o straně 2,25 m, vyznačíme jej na zemi. Na obvodu zryjeme a prohnojíme pás 20 cm široký. Pak z desek uděláme rám o straně 195 cm a položíme jej do středu čtverce, aby všude po obvodu vybylo 15 cm.
Jako třešničku na dortu lze ještě uvést možnost vypěstovat jahody úplně bez půdy. Máme-li balkon, terasu nebo vybetonovaný dvorek, můžeme se pokusit vysadit jahodník do igelitových sáčků nebo nápojových kartónů. Objem jednoho litru by měl na jednu sezónu stačit, určitým nedostatkem je nutnost častější obnovy. Nejlepší možnost by byla nechat v sáčcích zakořenit malé rostlinky jahodníku, vytvářené oddenky (šlahouny). Do sáčků nebo kartónů neděláme žádné díry. Posledním úskalím tohoto způsobu pěstování řekněme na městském balkoně by mohla být nepřítomnost hmyzích opylovačů. V takovém případě bychom si museli zahrát se štětečkem v ruce na pilnou včelku…




Obecně je rozšířena představa, že vydání územního rozhodnutí či stavebního povolení vyžaduje sehnání několika „nesmyslných souhlasů a potřebných papírů“ a můžeme stavět. Málokdo se zabývá obsahem těchto dokumentů a posléze – po vynaložení i značných finančních prostředků – dochází ke konfliktům a rozčarování.
Zároveň nám přesný výkaz umožňuje např. výběr obkladů již před stavbou a nikoliv až při výstavbě, kdy velice často stavebníci svou liknavostí prodlužují postup výstavby. Musíme si uvědomit, že jestliže příprava výstavby domu včetně zajištění financí zpravidla trvá roky, doba výstavby se počítá na měsíce a každá jednotlivá dodávka maximálně na týdny. Další nespornou výhodou položkového rozpočtu je mnohem snazší jednání o případných (i když obecně vždy nežádoucích) změnách během výstavby.


Kdy na sebe květiny upozorňují
Zmínit bychom měli také bylinky, které příjemně provoní kuchyň (bazalka, levandule, oregano) a některé pokojové květiny, např. gardénie, stephanotis. Existují rostliny, které vykvétají jen jednou za několik let, a možná právě proto jejich květ vydává silnou a někdy až nesnesitelnou vůni. I přesto jsou ale jejich majitelé na ně pyšní. Mezi nejznámější patří zmijovec, jehož vůně, či spíše pach připomíná zkažené maso.
Péče o silně vonící květiny nebývá nijak výjimečná, zpravidla jim postačí rozptýlené světlo a pravidelná zálivka včetně přihnojování. Co ovšem musíme dobře promyslet, je jejich umístění. Silná vůně totiž může způsobovat bolesti hlavy nebo únavu, proto rozhodně nejsou vhodné do ložnice ani dětského pokoje. Příliš vtíravá bude jejich vůně také v nevelkém obývacím pokoji. Ideální jsou rozlehlé prostory, kde se vůně rozplyne.
Vůně mohou vyvolat alergickou reakci






Dešťová voda pronikající k obvodu stěn způsobí provlhčení. Stěny budov také samy nasávají vodu ze země. Místnosti může rovněž ohrožovat voda, jež kondenzuje na povrchu stěn. Někdy se na havarijním stavu domu podepíše i voda prosakující ze špatně udělaného odpadu nebo rozvodu vody.
Sanačních způsobů je mnoho a volba přiměřeného řešení vlhkosti by měla vycházet z důkladné analýzy stupně provlhnutí a zasolení zdí. Na nízké provlhnutí (kolem 6 %) by měla stačit sanační omítka nebo odvětrávaná předstěna. Střední provlhnutí (8 až 15 %) a vysoký stupeň nasáknutí (25 %) vyžaduje již složitější sanaci (chemická metoda – injektáže, podřezávání spodku zdiva a aplikace izolačních bariér v podobě fólií, plechů či elektroosmózou). Další možností je použití odvětrávacích systémů pod podlahami a podél nosných zdí. Tyto úkony by ale měla provádět odborná firma s dobrými referencemi, protože svépomocný zásah by se vám u složitějších případů nemusel povést a ani vyplatit.
Jde o nejstarší metodu, založenou na odvádění vlhkosti z konstrukce stavby přirozeným nebo nuceným větráním. Za tím účelem jsou stavby vybaveny soustavou vzduchových štol, kanálků a šachet, spojujících větraný prostor s vnějším prostředím.
K vzduchovým systémům lze řadit také výkopy kolem obvodu stavby s následným vložením vzduchových kanálků, které mají odvádět vodní páry z přilehlého zdiva a tím je vysoušet. Pokud však není vložena do zdiva horizontální izolace, vzlínání zemní vlhkosti zdivem dále pokračuje.
– dostatečná soudržnost zdiva pro vrtání příklepovými nástroji
Účinnost elektroosmotického odvlhčování zdiva mohou v praxi negativně ovlivňovat vodivé rozvody vestavěné v sanovaném objektu, neizolovaná kovová potrubí, bludné proudy v zeminách, složení zdiva (přítomnost anorganických solí, kyselost, vodivost), jakož i složení podloží staveb. Funkce odvlhčovacího systému bývá snižována zasolováním a korozí elektrod. Tyto nevýhody řeší metody, které umožňují dosáhnout potřebného potenciálového rozdělení ve zdivu i bez kabelů.










zdroj: 



V této době se rozhoduje o tom, jak pestrá vaše zahrada letos v létě bude: nakupte proto semínka nebo si objednejte sadbu u zahradníka a naplánujte, kam a jak letničky vysadíte. Máte-li pařeniště, skleníček nebo mírně vytápěnou světlou chodbu se širokým parapetem, pusťte se do pěstování. Výsev se provádí do mělkých květináčů nebo misek. Substrát musí být sterilní, tedy zbavený chorob, škůdců a semen plevelů. Pokud chcete hodně šetřit, můžete prosít vlastní kompost a nechat jej v tenké vrstvě přemrznout. Mráz sice nezničí semena plevelů, ale zahubí zárodky většiny chorob a škůdců.
Teploty nemusí být vysoké, stačí 5–15 oC (podle teploty vám semínka vyklíčí dříve či později), a půda by měla být stále mírně vlhká. Největší chyba je nechat zaschnout naklíčené osivo: nový klíček z něj už nikdy nevyrazí.
Ven můžete letničky sázet až po „zmrzlých“, tedy v polovině května, ale zahálet do té doby určitě nebudete. Čas, kdy poroste sadba, využijte k přesnému rozkreslení letničkového záhonu, propočítání potřebného počtu kusů a k přípravě plochy. Sázet je třeba na perfektně připravený (kyprý, odplevelený, zalitý) záhon, nejlépe v pozdním odpoledni. Sazenice opatrně vyjměte ze sadbovačů, abyste jim neporušili kořínky. Lopatkou vyhlubte jamku o něco větší, než je kořenový bal, a sazenici usaďte tak hluboko, jako byla v květníčku. Opatrně utužte povrch půdy a důkladně zalijte. Po 2–3 týdnech můžete začít hnojit, pokud jste ovšem neobohatili půdu o pomalu rozpustné zásobní hnojivo (Osmocote ap.).
Během klíčení a růstu semenáčků zalévejte tak, aby půda byla stále mírně vlhká. Na záhonu je pak potřeba asi 20–25 l/m2 týdně. Záleží na teplotách, rychlosti větru, stanovišti, půdě a druhu květiny. Zalévejte raději méně často, ale důkladně, abyste podpořili vývoj kořenů v hlubší vrstvě půdy. Lepší je zalévat brzy ráno než večer, aby listy osušilo slunce a netvořila se na nich plíseň. Máte-li problémy s vodou, vyberte si méně náročné druhy: kromě máků a pojíchlupů třeba luštěnici (Cleome spinosa), starček (Senecio cineraria), pestrovku (Gomphrena globosa), petúnii (Petunia) nebo ostálku (Zinnia). Je-li půda vlhká, zkuste fuchsie (Fuchsia), tabák (Nicotiana), kejklířku (Mimulus) nebo macešky (Viola).
O semenáčky se musíte starat jako o miminka: musí mít dost světla, ale ne prudké slunce, nesmí je utlačovat plevel a pást se na nich škůdci. Dospělé rostliny potřebují podobnou pozornost, ale už více vydrží. Správnou vlhkost a teplotu v půdě i ochranu proti plevelům zajistí mulč – tj. pokrytí půdy vrstvou organické hmoty. Běžná je drcená kůra nebo štěpka (nadrcené větve), přičemž vrstva by měla být silná 5 až 10 cm. Velkým nepřítelem letniček je plevel. Nejde jen o konkurenci při čerpání vody a živin, ale také o hostitele škůdců a chorob, kterým se v bujném nepřehledném porostu výborně daří. Proto je třeba záhony s letničkami pravidelně, ale opatrně plít (nepoškoďte letničkám kořínky). Zrání semen potlačuje nasazování nových poupat, a tak je nutné odkvétající květy (které navíc záhon hyzdí) průběžně odstraňovat.
Ať už žijete ve sto let staré romantické vile, nebo v moderním neofunkcionalistickém domě, dokážete s letničkami na zahradě kouzla. Pracovat můžete i s prostorem: malou zahradu opticky zvětší studené romantické tóny, vzdálená místa v rozlehlé zahradě „přiblíží“ pestré ostré barvy. Velké skupiny a pruhy téhož druhu se hodí do rozlehlých zahrad, pestré směsi mnoha druhů vyniknou lépe v malé zahradě a opravdová „míchanice“ máků, straček, kopretin, koukolů a třeba macešek a chrp se hodí do venkovské zahrádky. V moderní zahradě uplatníte přísné tvary jednobarevných záhonů nebo třeba obdélník s pestrou, nahodile vysázenou směsí.








Společnost Domesi se snažila o maximální komfort pro svoje hosty. I když nebylo, vzhledem k charakteru objektu, možné zajistit hotelový servis v plném rozsahu, tak zde najdete mnoho služeb a vybavení, které hotel připomíná a DCH je tak svým konceptem na míle vzdálený běžným rekreačním objektům či chatám, které si můžete pronajmout po celé České republice.
Vybavení domu a návrh interiéru odpovídá vkusu Domesi, oblíbenému stylu a estetice. Preferovány jsou vždy jednoduché a účelné zařízení v hravé, ale nikterak přehnané, barevné kombinaci. Najdete zde i několik prvků z vlastní kolekce nábytku Domesi, která je z převážené většiny vyráběna z odřezků masivních panelů. Celé zařízení vznikalo a bylo pořizováno v průběhu několika měsíců, kdy byly pečlivě vybírány jednotlivé kusy nábytku, ale i třeba kuchyňské spotřebiče, nebo bytové textilie tak, aby vše vytvořilo nezaměnitelný celek. Nemalá část vybavení byla navržena a vyrobena přímo pro tento projekt.
Dům je postaven z masivních dřevěných panelů, které jsou ve velké míře přiznané v interiéru a zajišťují tak nezaměnitelný pocit z vnitřního prostoru. Nejen v zimních měsících Vám hřejivý interiér z masivního dřeva dodá novou energii a pomůže Vám spolu s výhledy do krajiny a téměř absolutním tichem zrelaxovat se v uspěchaném životním tempu, nebo si utříbit neuspořádané myšlenky.


