Inspirace: Ohnivý velikán César Manrique

Před 16 miliony let se 200 kilometrů na východ od afrických břehů zrodil z moře vulkanický ostrov Lanzarote a sopečná činnost formovala jeho podobu po tisíce let. O záchranu této unikátní krajiny, chráněné biosférické rezervace, se významným způsobem zasloužil místní rodák, architekt a výtvarný umělec César Manrique.

Narodil se a vyrostl na Lanzarote, vystudoval výtvarné umění a dlouhou dobu žil v Madridu, poté cestoval a vystavoval po celém světě, v šedesátých letech žil v New Yorku. Věnoval se abstraktnímu malířství, sochařství, architektuře, urbanistické činnosti. Byl součástí světové umělecké a kulturní elity, mezi jeho přátele patřili velikáni jako byl Pablo Picasso, Andy Warhole, Jackson Pollock, Josephina Baker,  řada světových umělců, politiků, a dalších celebrit.

V roce 1966 se vrátil na Lanzarote a významnou měrou se zasadil o zachování jeho kulturního a přírodního dědictví. V architektonické a urbanistické činnosti vždy prosazoval zásadu souladu výstavby s přírodou a s místními tradicemi. Byl průkopníkem trvale udržitelného rozvoje. Po omezení nekontrolovaného rozvoje dopravy a reklamy na ostrově se mu podařilo prosadit regulaci developerské výstavby a rozvoje masového komerčního turismu.

Navrhl urbanistická řešení letovisek a obcí tak, aby harmonicky zapadala do krajiny a ctila její původní ráz. Jeho zásluhou na Lanzarote nenajdete obří letoviska s betonovou džunglí hotelů, restaurací a obchodů, neomráčí vás žádná změť neidentifikovatelných stylů, ostrov zůstal převážně uchráněn od exploze komerce a nevkusu. Všechny nové budovy včetně hotelů jsou bílé, jednoduché, s plochými či nízkými sedlovými střechami, nanejvýš dvoupatrové. Nepotkáte tu nic rušivého ani křiklavého, dokonce i reklamní poutače jsou vkusné, přizpůsobené okolnímu prostředí.

Symbióza  nebe a pekla

Nejnázornější ukázkou Manriqova díla je jeho vlastní dům v Tahíche, dnes využívaný jako muzeum a hlavní sídlo nadace Fundación César Manrique, která pečuje o jeho odkaz, věnuje se pořádání řady kulturních akcí, přednášek a vzděláváních akcí v oblasti  ochrany přírody.

Nenápadná bílá moderní budova je usazena na lávovém poli v „zahradě“ mezi množstvím palem, sukulentů a dalších suchomilných rostlin. V horní nadzemní budově  se původně nacházela kuchyň, sezení, pracovna a pokoj pro hosty, dnes tu můžete obdivovat jeho obrazy, grafiku a plastiky a také část jeho soukromé sbírky, například grafiky Picassa, Miróa či Tapiése.

To nejzajímavější se ale skrývá v podzemí. V pěti velkých lávových vzduchových bublinách s propadlými stropy, navzájem spojených vytesanými chodbami, Manrique vytvořil prostory pro posezení a odpočinek, vybavené nábytkem a doplňky, které  sám navrhl. Krásně vynikají na pozadí černého basaltu, a shora přicházející světlo dotváří démonickou atmosféru. Podle zařízení je autor nazval Bílá, Červená, Černá a  Žlutá bublina  a Fontánka. Každý prostor je příjemně chráněn před neustálým větrem a horkem, největší „bublina“ je shora zcela otevřená, kromě sezení a venkovního krbu je tu i vodní pramen a malý bazének.

Lávové bubliny a lávové tunely Manrique využil v dalších dílech na ostrově, v rozsáhlých komplexech Jameo del Agua a Cueva de Los Verdes. Velké podzemní a polopodzemní jeskyně, vzniklé  sopečnou činností, proměnil v unikátní harmonické spojení přírody, umění, rekreace, zábavy a vzdělávání. Jsou zde přírodní i uměle vytvořené vodní plochy,  zahrady, restaurace, koncertní síň a muzeum s expozicí o historii vzniku ostrova a o vulkanické činnosti. Také unikátní Kaktusová zahrada v blízkosti městečka Arieta vznikla v bývalém  „jícnu pekelném“ – ve vyhaslém kráteru sopky.

Oáza mezi tisícem palem

V posledních letech svého života umělec toužil v klidu malovat přírodu a v r. 1988 se přestěhoval do svého nového domu ve  vesničce Haría, v klidném, zdánlivě zapadlém Údolí tisíce palem. Vybudoval zde jednoduchou přízemní bílou stavbu s dřevěnými podlahami a stropy, přesně v duchu svých zásad - - dokonalou symbiózu lidského ducha, umění a přírody, tradičního stylu a moderní architektury s velkými okny a otevřenými prostory.  

Do domu se vstupuje přes uzavřený dvorek na způsob španělského patia – tzv. Citrusový dvůr se sezením a malou fontánkou. Celý interiér zůstal v autentickém stavu včetně veškerého vybavení a osobních věcí. V rozlehlém centrálním obývacím pokoji s krbem, vybudovaným z lávového kamene, můžete vidět jak jeho výtvarná díla (např. charakteristická svítidla), tak knihy, fotografie, suvenýry z cest, vyznamenání a ocenění a další předměty vydávající svědectví o jeho životě a tvorbě.  

Celý dům včetně koupelen s velkými prosklenými stěnami byl navržen tak, aby se život uvnitř neustále prolínal s pobytem venku. Ze zadní strany k obývacímu pokoji přiléhá venkovní obytný prostor - velká krytá terasa, bazén a dvě pergoly pro nerušený odpočinek ve stínu palem a banánovníků. Stranou hlavní budovy pak stojí samostatný ateliér, který dodnes zůstává přesně tak, jak jej Mistr zanechal v poslední den svého života. 

Text: Jitka Pálková, Foto: Fondación César Manrique

Poslat Messengerem

02.03.2017 | DŮM ROKU