Měsíční kotouč výrazně zářící na noční obloze byl odedávna pro lidstvo mocnou inspirací. Není divu, že lunární vlivy nacházíme v dílech mnoha umělců a tvůrců designu.

V lidském konání byste marně hledali výraznější inspiraci, než je magické světlo měsíce. Ze školy víme, že jde o odražené sluneční světlo a že má také souvislost s pohybem vody na zemi - s přílivem a odlivem. Tento vliv je také pozorovatelný na pohybu šťáv v živých organismech, například v rostlinách. Les­níci vědí, že za úplňku je dřevo nevhodné k těžbě, protože je plné vody, bylinkáři si předávají zkušenosti, kdy je třeba trhat byliny, protože jsou nejúčinnější, a mnozí chirurgové mohou potvrdit, že v určité měsíční fázi se lépe (či hůře) hojí pooperační rány.

Utváření uměleckých forem

Luně tedy přísluší pohyb vedoucí k proměně. Ve starověku důsledně přisuzova­li jednotlivým fázím luny různé aspekty ženství, a to nejenom z důvodu jasné sou­vislosti s ženským měsíčním cyklem. Luna v úplňku symbolizovala ma­teřské bohyně, např. Héru, nov byl zase přiřazován krvežíznivé Hekaté nebo Li­lith, temné podobě ženství. Mezi tím by­la uprostřed hrdá, panenská lovkyně Artemis - Diana. Jak to ale souvisí s utvářením uměleckých forem? Více než by se zdálo.

Věčná inspirace

Umělcům všech oborů byla luna vždy velkou inspirací, obzvláště v určitých ob­dobích. Nejmarkantněji lze tuto tendenci doložit v romantismu, kdy umělci okouzlení záhadným světlem měsíce poc­tivě přiznávali. Dokonce jedna skupina autorů z tohoto období byla nazývána lunatiky. Od těch dob je obraz umělce vnímán jako citlivého až přecitlivělého jedince, který se v jistém opojení - ať už krásou, nebo vínem - snaží uchopit ne­uchopitelné a pokouší se zhmotnit a vy­jádřit to, co ostatní smrtelníci vězící po uši v každodenním prak­tickém životě nevidí.

Umělec je ve fázi tvorby až v ná­měsíčném stavu a stává se jakýmsi magnetem přitahujícím nové a těžko definovatelné jevy. Měsíční světlo je měkké, proměnlivé a také lunární umění je touto nestálostí a zároveň měkkostí poznamenáno. Tato měkkost však není výrazem slabosti, spíš jakéhosi ne­uchopitelného, bezedného močálu, do ně­hož se všechny pevné, tvrdé a těžké věci nezadržitelně propadají.

Lunární tvarosloví

Měsíčním kovem bylo odedávna stříbro, které podle starých podání léčilo horkost a tlumilo záněty. Ve světě tvarů pak lunu charakterizovalo zrcadlo, nádoba a ta­ké motivy a formy z říše rostlin. Chcete-li získat konkrétní představu o mě­síčním designu, podívejte se na ranou secesi s rostlinnými dekory, množ­stvím ženských tváří a jistou tekutostí. Jakoby se provazce květů přelévaly ze samotného lůna matky Země a občas se proměnily ve vodopád, který se dotykem země rozkládá do mlžného oparu.

De­sign inspirovaný lunou

De­sign inspirovaný lunou není v žádném případě agresivní a postrádá ostrých hran, převládá zde oblost a bílá či světlá barva, k tomu je ovšem třeba připočítat proměnlivost a jistou labilitu, protože zrcadlo může být přece i pokřivené. Proto do lunárního designu musíme zařadit i výtvory, kde převažuje estetika nad funkcí - umění pro umění. Sem patří velké procento „školního" de­signu, kdy se autoři za každou cenu sna­ží přijít s něčím šokujícím, ovšem v případě užitého umění většinou s poněkud pofidérním výsledkem.

Připadá vám to poněkud nesrozumitelné? Připouštím! Takový je ale ženský svět luny. Nemá rád definice a rád využívá jiných než racionálních prostředků k uchopení: hmat, vůni, cit a zváštní snivou představivost.

text: Adam Krejčík, foto: archiv

Poslat Messengerem

13.03.2013 | Interiér