Od vašeho vítězství v kategorii Objev roku v rámci udílení cen Akademie designu Czech Grand Design 08 uběhlo půl roku. Jak si užíváte popularity?
Vnímal jsem ji v podstatě první měsíc. Zvonily telefony, přijímal jsem gratulace, dával rozhovory, ale pak vše vybublalo. A to je fajn. Nemyslím si totiž, že bych byl lepší, než ostatní nominovaní. Zvítězil jsem možná o hlas, určitě to bylo hodně vyrovnané. Samozřejmě mě těší, že jsem cenu získal, ale neznamená to, že od této chvíle bych bral víc na hodinu. V každém případě mám za sebou pozitivní zkušenost.
V této kategorii se letos sešlo nejvíce nominací, což jistě ukazuje na kladný vývoj v oblasti českého mladého designu. Pro vás však tento fakt může znamenat konkurenční boj…
Konkurenti? Tak to ne. Většinou jsou to lidi, co se snaží, dřou od rána do večera a zase až do rána a jsou do své práce zapálení. Mnoho jich znám ze školy, jezdíme na hory, na vodu, organizují se večírky v určitém stylu – prostě se chodí na pivo. Dívat se na sebe pouze očima businessmana – ty jsi na tom lépe, ty máš lepší kšefty – to nejde. Nejen prací je člověk živ…
Takže si o svých projektech mezi sebou řeknete?
Debaty o svých návrzích jsme vedli už na škole. Seděli jsme u stolu, třeba jsme se i pohádali, ale hned jsme to na rovinu také vyřešili. Samozřejmě, že to neplatí stoprocentně, to by byla až moc velká utopie. Ale já věřím v korektnost a důvěru a to samé očekávám od lidí, mezi kterými se pohybuji. Proto je důležitá otevřenost. To platí samozřejmě i při setkání s klienty – výborný osobní vztah, důvěra a určitá naivita je přínosná, bez toho prostě nemůže vzniknout výborný výsledek společné práce.
Proslavilo vás křeslo Kubikula pro UP závody a také jste designérem ergonomické židle Therapia. Je těžké navrhnout originální sedací nábytek?
Mít dobrou židli nebo čalouněnou soupravu považuje asi každý designér za obrovskou výzvu, mystický bod. Určitě je to velké téma, nejenom reprezentativní. Často bývá novinka založena na technologii. Transparentní židle vypadá opravdu skvěle, ale ještě před pár lety by nápad zůstal jen u myšlenky. Nebyla pro něho technologie, právě ta rozvíjí možnosti.
U vaší diplomové práce, kterou je zmíněné křeslo Kubikula s elegantními křivkami v duchu tvarování českého kubismu, jste se držel osvědčené „čalouněné“ klasiky. Neměl jste chuť víc experimentovat?
Původně jsem si židli ani křeslo za diplomku nevybral. Chtěl jsem pracovat více s technologiemi. Proto jsem si zvolil téma sice méně reprezentativní, zato takové, které ovlivňuje náš každodenní život a může přitom firmě zajistit jméno – byla to čisticí sada pro českou firmu: smetáky, lopatky, kartáčky atd. Nakonec by však zveřejnění diplomové práce proběhlo v půlce vývojového procesu, a tím bych odhalil tajemství, což pro danou firmu bylo nepřijatelné. Musel jsem však rychle najít jinou variantu pro diplomku. Návrhy křesla Kubikula jsem měl pro UP závody již rozpracované, nebyl proto problém po domluvě s UP čalouněnou soupravu coby téma své závěrečné práce na škole použít. Po zveřejnění vyvolalo úspěch, takže mám radost, že se křeslo líbilo i přes klasické zpracování.
Vaše cesta k designu je poměrně klikatá. Po gymnáziu jste se hlásil na propagační grafiku, poté na literární akademii. Proč jste se nakonec rozhodl pro studium designu na vysoké škole?
Ovlivnilo mě několik lidí. Vezmu to zkráceně – na gymnáziu, kde mě zajímal jen sport a kapela, jsem potkal malíře Martina Březinu, jenž mi otočil myšlení o 180 stupňů. Ukázal mi plátno a štětec, naučil kreslit, a hlavně kreativně myslet. Najednou jsem vzal tužku do ruky a zjistil, že to jde. Do jeho ateliéru, kam nás docházelo celkem devět lidí, chodíval i uznávaný scénograf, bývalý děkan DAMU Albert Pražák. Když otevřel na literární akademii obor interaktivních médií a mediální komunikace se zaměřením na výstavnictví, získal mě ke studiu. Na škole jsem pak potkal člověka, jenž mi řekl, že dobře kreslím a že mám zkusit design na VŠUP. Tajně jsem šel ke zkouškám, nechtěl jsem to zakřiknout, a oni mě snad omylem či zázrakem přijali.
Něčím jste musel porotu přesvědčit…
Opravdu nevím (smích), ale domnívám se, že u designu je nutné pochopit funkci navrhovaného produktu. Nelze jen umět věc nakreslit, ale také rozpoznat její mechanické principy, představit si, jak funguje. Jedno ze zadání, které jsme museli zvládnout u přijímacích zkoušek, bylo nakreslit kolíček. Právě na takovém zdánlivě jednoduchém úkolu se projevilo logické myšlení uchazeče. Jeho schopnost vidět, na jakém principu věc pracuje, vědět, kde je na kolíčku pružina, aby fungoval. Na tom vyhořela spousta lidí a asi díky tomu, že jsem už jako malé dítě rád trávil čas v dílně a kutil všechno možné, neměl jsem s tím problém. Fyzická práce mi nevadí – naopak.
Co vás na designu baví?
Prostě mě baví! Baví mě výsledek, baví mě proces, baví mě vývoj… řešení technologických problémů, hra s tvarem, překonávaní předem daných limitů. Všechno je to výzva k překročení mantinelů. Nechci dělat další věc do řady, jednu z mnoha, ale posunout ji dál – to mě asi hecuje. Dobrý design je nejen kombinací nového přístupu či pohledu na tvarování, ale především jde, alespoň pro mě, o funkci. Přijdu s určitým zlepšením, třeba v technologii při výrobě, a mohu tak ušetřit firmě i statisíce. Estetiku a funkci mám tudíž padesát na padesát.
Je něco, co vám na designování vadí?
Samozřejmě všechno má své pro a proti. Jsem čistě závislý na počítači, před kterým trávím stovky hodin, což mě děsí. Nerad bych se oženil s počítačem! To je asi zápornější stránka mé práce.
Jak si designér vybírá design?
Bydlím v malém bytě po dědovi a zvažoval jsem, zda financovat do jeho rekonstrukce. Jelikož to není finální byt, rozhodl jsem se, že to smysl nemá. ALE… řekl jsem si, že nechci jít do vybydleného bytu s ještě komunistickými dlaždičkami v koupelně a že za víkend je shodím, obložím novými, vymaluji a stačí. Nakonec mi celá rekonstrukce trvala rok. Dnes už vím, že kdybych na ty dlaždičky nesáhnul, asi bych s nimi také dokázal žít, zvyknul bych si na ně, ALE… to je právě to ale. Je dobré vědět, že to, v čem člověk žije, co ho obklopuje, ho také formuje. A jak si vybírám design? Je dobré mít kamarády designéry, kteří mají prototypy svých věci a nemají je kam dát – tímto všem děkuji.
Co vás v poslední době profesně nejvíce obohatilo?
Dostal jsem se k zajímavé práci, navrhujeme boutique design hotel v centru Prahy. Do té doby mě interiéry nelákaly, víc mě přitahoval předmět než prostor. Ale tady je vše jinak – všechno je autorské a pro mě je to ohromná zkušenost a velká škola. Za chodu improvizovat, odporovat neustálému kompromisu, komunikovat s mnoha lidmi z různých profesí… A mezi nimi proplouvat s respektem tak, aby výsledek byl podle mého nejlepšího svědomí a vědomí.
text: Šárka Dumbrovská, foto: archiv
