Jak ukládat knihy? Mají stát za skleněnými dvířky, či v otevřených policích? Kolik se jich vejde na jednu polici a kolik jich jedna police unese? A kde má knihovna stát? To všechno jsou jistě důležité otázky. Ať však děláte, co děláte, knihy si v každém bytě své místo najdou.

Zbavit se jakékoliv knihy mi způsobuje psychické, ba téměř fyzické utrpení. Jsem schopna je pouze darovat. Zvykla jsem si na to, že s nimi od rána do noci nějakým způsobem žiji a komunikuji, a dokonce na to, že pro nedostatek místa na nich i spím. O tom, že si chtějí žít svůj vlastní život, jsem si naprosto jista. Sotva se totiž ukáže, že některou z nich denně potřebuji a vytáhnu ji z hlubin police za skly, zjistím, že jí běžný život a prostředí bytu vůbec nesvědčí. Jiná zase, kterou se rozhodnu skrýt před prachem a mastnotou, mi dá najevo, že musí být po ruce a za sklem odmítá pobývat. Bývá mi líto majitelů honosných domů a bytů, v nichž žádné knihy nenajdete. Přicházejí nejen o požitky z četby, ale také o dobrodružství při jejich hledání a objevování.

Knihy byly pro mne vždy něčím posvátným. A místa, kam se ukládaly, byla něco jako sakrální objekty. Dodnes věřím v to, že každá myšlenka je ve své podstatě hmotná, že představuje ohromnou energii, která se ve vesmíru, a tudíž ani na naší Zemi, nemůže ztratit. Tento myšlenkový potenciál je zataven a ukryt právě v knihách – a chcete-li něco vědět, musíte se snažit jejich tajemství odhalit a otevřít se poznání. Počítače a internet jsou sice nesrovnatelně větším rezervoárem informací, ale nemůžete se u nich zasnít, dívat do ztracena, zdřímnout si – a ani čaj či káva nemají u nich tak lahodnou chuť jako při čtení knížek.

Kam knihy ukládat

V souvislosti s knihami se nepatří parafrázovat Nerudu a jeho „kam s ním“. S knihami se zachází noblesně  a všimněte si, že i ti, kdo se knih potřebují zbavit, je na poslední cestu obvážou provázkem a někam odloží. Nehodí je jen tak do popelnice.

Knihovny, do nichž se obvykle knihy ukládají, mohou mít rozdílný prostorový význam i sémantiku, a podle toho také vypadají. Mohou to být běžné otevřené police položené na konzolách nebo otevřené police vložené do různých nik a výklenků ve zdech. Mohou to samozřejmě být také otevřené skříňky. Pokud knihovny představují kompaktnější plochu, například jde-li o nějaký skladebný policový nebo skříňkový systém, vytvářejí celé stěny, které jsou pak fascinujícím pozadím pro ostatní nábytek. „Knižní předěly“ také  člení prostor na určité části či zóny.

Knihovny mohou v místnostech pokrývat všechny zdi, a pak v nich doslova žijeme – vcházíme do nich a vycházíme z nich. Pokud sahají až ke stropu, je jejich součástí posuvný žebřík, abychom se dostali i k té nejzastrčenější knížce někde nahoře, o které jsme předpokládali, že ji použijeme jednou za život, a ona nám dala najevo, že kvůli ní budeme muset absolvovat  žebříkový výstup častěji. Má-li místnost dostatečně vysoký strop, lze vytvořit další knihovnu na galerii.

Bez skla, nebo za sklo?

Mezi milovníky knih, designéry i běžnými spotřebiteli se vede mnohaletý spor o to, zda knihy patří za sklo či nikoliv. Záleží to samozřejmě na typu knih. Jde-li o obyčejné  paperbacky, nebudeme kupovat drahé skříňky. Knihy umělecké, se vzácnými vazbami, knihy antikvární a  historické tisky musíme chránit před agresivním prostředím, ve kterém, jak se zdá, člověk přežije, „křehké“ knihy však nikoliv.

Ti, kdo denně používají různé příruční slovníky, jistě potvrdí, že by bylo opravdu nepraktické mít je za skleněnými dvířky. Přesto se  návrháři vracejí ke staronovému systému horizontálních výklopných skleněných dvířek pro každou polici skříňky zvlášť. Tento systém má další výhodu v tom, že se police neprověšují, logicky však je taková knihovna zase těžší.

Nové plasty, například Perspex, přinesly nová a netradiční řešení u řady nábytkových objektů. U knihoven je to „dvířková“ revoluce v podobě velkoplošných transparentních posuvných dveří.

Kolik měří a váží?

Na jeden metr police v knihovně se na stojato vejde 55 až 80 knih. Jsou-li uloženy ve dvou řadách, což je někdy nezbytné řešení, znamená to 110 až 160 knih. Váha knih se samozřejmě pohybuje podle velikosti, tloušťky a vazby od několika dekagramů k několika kilogramům. Zatímco Kanadské žertíky Stephena Leacocka mají čtvrt kila, Zámek Franze Kafky tři čtvrtě kila. Vezmeme-li průměr 35 až 50 dkg , dostáváme se  k  hodnotě zhruba 20 až 40 kg na jednu polici, ve dvou řadách ke 40 až 80 kg.

Není proto divu, že se dřevěné nebo dřevotřískové police často uprostřed prohýbají. Aby se police pod tíhou knih neohýbaly, měly by být ze silnějšího skla, kovu, uvnitř vyztužené nebo kratších délek od 40 do 60 cm. Spočítejte si také, kolik polic má vaše knihovna a násobte výsledek průměrnou vahou. Dojdete k zajímavým číslům a jistě z nich vyvodíte určité závěry.

V dvacátých letech tvrdil spisovatel Jiří Mahen, že průměrná knihovnička pracovitého čtenáře čítá 1200 až 1500 knih, které jsou uloženy v knihovně o osmi metrových policích hlubokých 35 cm. Na každou z nich se podle něj vejde 150 knih. Podotýkám, že taková knihovna určitě pocházela z proslulého sektorového systému úložného nábytku Vaňkových U.P. závodů.

Knihovny jako dekor

Knihovny a jejich knihy mají záslužnou vlastnost: dobře se snášejí s grafikou, obrazy, starožitnostmi, různými uměleckými kousky, sbírkami, přírodninami, kuriozitami, ale i s médii soudobého šíření informací – televizí, videem apod.

Stejně jako v historii mohou i dnes představovat knihovny nádherné umělecké kusy. Nejsou to pouhé skříně, ale výtvarné objekty, jež ovšem potřebují dostatek prostoru, aby mohla vyniknout jejich umělecká nebo řemeslná hodnota. Na počátku devadesátých let 20. století designéři zlehčili kultovní význam knihy – stejně, jako to učinili u všech ostatních předmětů. Přinesli tak zcela nový pohled na knihovnu jako nábytkový kus. Knihy v ní ztratily pevnou základnu horizontální police a vertikální opory a začaly se v prostoru téměř vznášet v nejrůznějších polohách. Spotřebitelská veřejnost se vzpamatovávala z původního šoku, že lze staletý diktát porušit, velmi rychle. Rona Arada, který šel ještě dále a knižní polici rozvlnil po stěně jako hada, brzy následovali další designéři.

A knihy? Těm to nevadilo a nevadí, neboť prostě vědí své. Záleží totiž hlavně na tom, co je v nich.

text: Lenka Žižková, foto: archiv autorky

Poslat Messengerem

10.06.2015 | Interiér