Často se objevuje názor, že pasivní stavby nejsou nijak zvlášť architektonicky nápadité. Jak se vyrovnáváte s takovými předsudky?
Pokud nejrůznější architektonické úlety budeme vydávat za rozlety, tak je pasivní dům možná brzda. Ale je architekt sochař, který dělá objekt pro sebe sama, a potom, unaven, je přepouští technikům, aby si dále nějak poradili s tím, co nebyl v jádru koncepce schopen vyřešit? Anebo koordinuje všechny roviny zájmů (potenciály i omezení místa, aktuální technické šance i tvořivé potenciály spoluautorů TZB, ekonomické limity a inspirace investorem) k optimálnímu výsledku estetické harmonie architektury, která funkčně slouží a neomezuje uživatele?
Koncept pasivního domu, zvláště pak s návrhovým nástrojem v podobě optimalizačního programu PHPP (Passive House Planning Package) dává procesu navrhování křídla! Architekt se na své dílo může podívat z patřičného nadhledu a prověřit své dojmy a pocity simulací klimatického roku. Pokud ovšem netrpí iluzí, že jeho pocity jsou schopny změnit i fyzikální zákony.
Nepěkným příkladem jsou pak mnohé celoplošně prosklené administrativní budovy, které končí diagnózou zvanou Syndrom nemocných budov. Tyto budovy nesplňují minimální hygienické standardy nároků na vnitřní prostředí vyplývající z obecně technických předpisů, nemluvě o plnění závazných parametrů energetické náročnosti. Jak to, že takovéto budovy vůbec někdo zkolauduje? Tady už nejde o brzdění v rozletu, ale o nekonání přeneseného výkonu státní správy v rámci profesních komor (ČKA a ČAIT) a architekti se tu dopouštějí obecného ohrožení.
Myslím si, že problémy současného světa jsou stále plné výzev, a tedy i příležitostí k rozletu, pokud se ovšem neuzavřeme do omezeného „království pro architekty“.
Do historie se ale často zapisují díla založená na trochu jiných konceptech…
Jaká je dnes vlastně definice pojmu moderní architektura? Na počátku 20. století šlo o zjednodušení forem a eliminaci vyprázdněných ornamentů, o naplnění smyslu funkce. O co jde dnes, poté, co se v poválečných letech tento koncept rozvinul i vyčerpal? Návrat zpět je stejně směšný jako bezradné opakování slohů v 19. století. Musí jít o transformaci na vyšší úroveň. Uchylování se k jediné pravé formě, moderní architektuře, je návrat v kruhu. Kde je to umění hledat rovnováhu správné míry v konkrétním čase, na konkrétním místě a pro konkrétní lidi, pokaždé znovu, autenticky, neopakovatelně?
Globální éra s dojmy, že „poručíme větru dešti“, že žijeme v éře neomezených možností všeho, že technika může všechno vyřešit, končí vyčerpáváním omezených zdrojů energií i surovin. Moderní je podle mého názoru dosáhnout s minimem prostředků, za použití již dnes známých technologií, desetkrát většího efektu.
Říká se tomu faktor 10, a u konceptu pasivního domu to jde za stejné peníze nebo někdy i levněji než s dosud užívanými stavebními postupy. Koncept pasivního domu je ale principem, nikoli slohem. A to je přece dobrá zpráva: když se smíříme s tím, že nám babička architektura 20. století, přes všechny své půvaby, umřela, může nás těšit, že zrodila alternativu, obrazně řečeno, její dcera dospěla do odpovědnosti za ekosystém planety.
Evropská rada architektů (ACE) navázala na dřívější výzvy, které se týkaly odpovědnosti za prostředí, ve kterém žijeme, a vytvořila koncepci nového přístupu k designu a architektuře. Mohl byste v krátkosti připomenout tuto deklaraci a případně se zmínit o svých výhradách vůči ní?
S tzv. Deklarací o architektuře a udržitelnosti se plně ztotožňuji. Pro představu čtenářů bych zmínil asi to nejdůležitější: výstavba a provoz budov odpovídají za téměř polovinu spotřeby primární energie spotřebované v západním světě. A pokud k tomu přičteme vliv územního plánování na pohyb lidí a zboží, naše odpovědnost jako odborníků na design vystavěného prostředí se ještě zvyšuje. Jednostranné a neudržitelné modely výroby a spotřeby zhoršují životní prostředí a zvyšují chudobu v mnoha světových regionech.
Autoři deklarace se ptají, zda dokážeme najít společnou moudrost a udržitelnější cestu rozvoje. Udržitelné architektonické řešení zahrnuje otázku ochrany zdrojů a energetické účinnosti, zdravého bydlení a materiálů, ekologicky a sociálně citlivého využití půdního fondu, ochrany a rozšíření biologické rozmanitosti a estetické cítění, které inspiruje, utvrzuje a zušlechťuje. Udržitelné architektonické řešení výrazně snižuje negativní dopad lidské činnosti na přírodní prostředí, přičemž zvyšuje kvalitu života a ekonomický blahobyt.
Za důležité považuji ocitovat z této deklarace také to, k čemu nás profese architekta zavazuje:
a) změna našich individuálních profesních postupů;
b) podpora udržitelného designu;
c) podpora ekologické gramotnosti a kompetence;
d) uplatnění institučního vedení;
e) spolupráce s cílem dosáhnout meziodvětvových postojů a přístupů;
f) rozšíření služeb a dosahu prostřednictvím národní a mezinárodní spolupráce.
Plné znění deklarace a politiky architektury jednotlivých zemí jsou k dispozici na internetových stránkách České komory architektů. Že to architekty neomezuje, dokládá mimo jiné i výsledek mezinárodní soutěže Passive House Award (passiv.de).
Vraťme se ještě k prvním pasivním domům. Kdy u nás začaly vznikat a jaké jsme měli tehdy zpoždění oproti ostatním státům?
Který byl první pasivní dům, to si netroufám tvrdit. Spíše jsme se pasivnímu standardu postupně přibližovali. Já jsem v roce 1996 navrhl rodinný nízkoenergetický dům v Hořovicích s aktivní zimní zahradou a s akumulací, který byl v Čechách pravděpodobně první, neboť firma, která se zaobírá technikou pro řízenou výměnu vzduchu, poprvé postavila takovouto aparaturu i pro rodinný domek. Nicméně můj první rodinný dům, o kterém lze říci, že je velmi blízko pasivním parametrům, stojí u Milevska (2005). Má i okna s trojsklem a provedenou kontrolu kvality těsnosti Blower-door testem.
První certifikaci RD Passiv Institutu profesora Wolfganga Feista získala firma Kalksandstein. Centrum pasivního domu zavedlo podobnou certifikaci i v České republice, aby bylo možné parametry podle mezinárodně používané metodiky porovnávat. Původní zpoždění dvaceti let se pomalu zmenšuje na roky. První práce, u které jsem opravdu zažil ten pocit, že mi koncept pasivního domu s užitím nástrojů PHPP dává křídla, byl viladům Pod Altánem v pražských Strašnicích.
Akad. arch. Aleš Brotánek |
|
Autorizovaný architekt upřednostňující energeticky efektivní architekturu. Vede AB ateliér, který navrhuje stavby na principech pasivních domů připravených k soběstačnosti, publikuje poznatky o významu a možnostech úspor v architektuře. Je zakládajícím členem Centra pasivního domu, člen Rady sdružení (devět let byl jejím předsedou). Vystudoval architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP). |
Text a foto: Vlastimil Růžička
* * *
Články, které by se vám také mohly líbit:
O lidech a domech: Rozhovor s architektem Janem Rampichem
Jak se staví na Karlovarsku, část 1
