Dům se složitě prolamovanou střechou, obkladem z červených lícových cihel, rozsáhlým suterénem s technickými a relaxačními prostory, spoustou místností v podkroví, stometrovým obývacím pokojem a padesátimetrovou kuchyní s jídelnou nakonec sám o sobě ke štěstí rodiny nestačil.
„Člověk míní a život mění,“ konstatuje po letech náš tehdejší hostitel. „Když je vám 30, 35 let, plánujete rodinu, děti – a pak to všechno může dopadnout jinak. I já jsem byl v té době mladý úspěšný muž a tento dům byl ztělesněním mých snů, mého ega. Bylo to moje dílo, sám jsem si ho vymyslel, doslova vydupal ze země i přes složité geologické podmínky v místě stavby,“ vzpomíná.
Po čtyřech letech se ale jeho rodinná situace změnila a v domě zůstal nejprve sám, pak s novou partnerkou. „Sám bych asi o stěhování přemýšlet nezačal, ale moje nová přítelkyně to tehdy pojala pragmaticky a jednoho dne se prostě zeptala, jestli mi to tu pro dva lidi nepřipadá trochu velké. A je pravda, že jsme se tam každou chvíli hledali. To bylo pořád: Kde jsi? Tady. Kde tady? No nahoře… Byl to velký dům, ve kterém nám nic nechybělo, ale scházela mu útulnost a intimita.“
S kružítkem v ruce
Společně tedy začali hledat nový domov. Měli na to dost času a neomezovaly je ani finance. „Chtěli jsme něco menšího a hlavně jsem nechtěl už stavět, protože už poprvé s tím byla spousta starostí a najít dobrou stavební firmu s volnou kapacitou je čím dál tím složitější.“ Od začátku hledali dům na jih od Prahy, zprvu uvažovali o Táboru, ale pak správně usoudili, že pro dva lidi s tolika vazbami na hlavní město by to byla přece jen příliš velká komplikace.
Nakonec na mapě zapíchli kružítko do centra Prahy a nakreslili si okruh o průměru 30 km. V něm pak vyznačili perimetr (výseč), ohraničený městy Beroun a Říčany. A přesně uprostřed se dnes nachází jejich nový dům, který ze všeho nejvíc připomíná hájovnu. Však také stojí v údolí obklopeném lesy, kde je takové ticho, že slyšíte jen zurčení potůčku. „Polovinu zahrady tvoří les, chodím tam na houby,“ popisuje náš hostitel.
I když dům v malé obci vypadá, jako by zde stál odjakživa, prošel pod vedením nového majitele důkladnou přestavbou. Protože je ve svahu, přibyly v zahradě opěrné zdi a pod trávníkem se ukrývá velká podzemní garáž. Zato na zahradě chybí bazén. „V prvním domě jsem měl vnitřní bazén, ale byla s tím spojená spousta práce,“ říká majitel. „To musíte pořád kontrolovat kvalitu vody, měřit pH, chlor, upravovat tyto hodnoty pomocí řady přípravků…“
Za vítězství v naší soutěži Dům roku 1997 tenkrát dokonce obdržel od redakce venkovní bazén, ale věnoval ho dětskému domovu v jižních Čechách. „K čemu by mi byl, když už jsem jeden bazén měl?“ komentuje to po letech.
Dnes se raduje z blahodárného stínu, který jeho pozemku poskytují vzrostlé stromy. „Dokonce i v letošním parném a suchém létě jsem měl celou dobu zelenou trávu a ani dům se nepřehříval,“ libuje si. A k osvěžení mu úplně stačí malé jezírko, které napájí pramen pitné vody ze studánky.
„Dobře umístěný pozemek je základ,“ shrnuje svou zkušenost. „Dům můžete vždy přestavět, s parcelou ale nehnete ani o centimetr,“ říká a dodává, že kolem jeho původního domu v novém satelitním městečku nakonec vyrostly vyšší bytové domy, které znamenaly ztrátu soukromí a výhledu.
„Přátelé nám říkali: do roka jste zpátky v Praze, navíc přijdete o všechny známé, nikdo za vámi nebude tak daleko jezdit,“ usmívá se pán domu. „Přitom už jsme tam 15 let a je to přesně naopak, všichni za námi jezdí a ještě jsme zde získali nové známé a přátele.“
Dobré rady
Pro všechny, kteří také uvažují o tom, že by se odstěhovali za město, má majitel tohoto domu hned několik praktických rad. „Stěhujte se tak daleko, aby za vámi mohli pohodlně přijet vaši známí. A nepovyšujte se nad vesničany, uvidíte, že mezi nimi najdete spoustu nových přátel. Lidé si na vesnici mnohem více pomáhají a mají k sobě mnohem blíž. Já tady například ani nezamykám branku.“
Další jeho rada se týká zahrady: „Práce na zahradě vás musí bavit. Máme 2 000 m2 lesní zahrady a je s ní neskutečná práce – proto se odsud koneckonců odstěhovali ti lidé, od kterých jsme dům koupili. A připravte se na to, že příroda za vámi přijde i zvenčí – nedávno jsme například vyprošťovali srnce, který se zaklínil parohy v našich vratech.“
Pokud jde o stavbu nového domu, nebo i rekonstrukci staršího stavení, má někdejší majitel vítězného Domu roku také užitečné postřehy: „Aby dům splnil, co od něj očekáváte, sepište si všechno na papír. U nás už jsme podruhé vynechali spoustu zbytečných místností, ale na seznamu těch nezbytných se ocitla šatna, pracovna, velký obývák s průhledem do kuchyně – jednak proto, že je to místnost, kde se skutečně žije, jednak kvůli umístění kulečníku. Dále jsem si přál mít domácí fitcentrum, velkou garáž a dílničku pro práci na motorce. O pohodlí přitom nerozhodují nadbytečné čtvereční metry, ale dispoziční uspořádání, které vám vyhovuje. Jinak nemá smysl vymýšlet něco navíc. Jak říkám, když chcete něco přestat užívat, pořiďte si to domů. Sám jsem si to ověřil na sauně a vířivce.“
A jak je to s náklady na provoz domu? I tady zkušený stavebník upřednostňuje především jednoduchost a pohodlí. „V prvním domě jsme měli plynovou kotelnu s automatickou regulací kombinovanou s podlahovým topením a rozvodem teplého vzduchu. Jenže s plynem jsou také starosti, každý rok je potřeba dělat revizi. Teď máme elektrické akumulační topení a je to zcela bez práce. Je ovšem pravda, že náklady na vytápění tak úplně neřeším,“ uzavírá náš průvodce po dvou zcela odlišných domech po 21 letech od prvního setkání…
Text: Markéta Klocová, Foto: Jaroslav Hejzlar
