Giacomo Garziano: Každé místo má svou melodii

Čím jste se inspiroval v projektu Něžný génius? Můžete nám přiblížit koncept vašeho návrhu? Jak se tento koncept osvědčil v praxi?

Dům samotný je domovem mých rodičů už čtyřicet let. Pocítili potřebu jej zrenovovat a dali mi zcela volnou ruku, jen se dvěma podmínkami: abych vytvořil něco unikátního a abych zlepšil energetické vlastnosti domu.

Proces tvorby architektonického návrhu začal od intuice a postupně se vyvinul až do dnešní podoby. Během tohoto vývoje jsem prožil určitou transformaci, něco jako znovunastolení krále. Jedním z významných katalyzátorů pro mě bylo album kapely King Crimson In the Court of the Crimson King, které mi zůstávalo v podvědomí a odvíjelo se zde po dobu tvorby návrhu.

Celý projekt rekonstrukce domu se skládá ze dvou částí: vnější, nazvané „Gentle Genius“ (Něžný génius), a interiéru, který dostal název „the Infection“. Každá z těchto částí představuje jiný pohyb: pohled, pozorování, poskytuje ochranu před vnějším světem, zatímco činnost, konání, umožňuje uzdravení zevnitř. Společně pak tvoří „The Seed of Time“ (Semínko času), spojení vědomého a podvědomého.

Základy současné stavby spočívají na velkých kamenech, které by podle starých map mohly být pozůstatky věže z dob turecké nadvlády v této oblasti. Zpočátku jsem měl v úmyslu budovu obnovit do podoby připomínající jednolitou pevnost. Ovšem s tím, jak v mých představách získávala svou podobu plánovaná věž, proměnila se v hrad, v němž král sám sebe uvěznil svými obavami, svou temnou stránkou se sklony k úpadku a smrti, k temnotě. Vznikl panský dvůr, kde napětí, odevzdanost a obětování přecházejí v naději a znovuzrození, tedy v projekt samotný.

Co vás motivuje k výzkumu nových materiálů a jejich využití v architektuře?

Architektonický vývoj byl velmi často úzce spojen s vývojem konkrétního materiálu. Například nebylo možné navrhovat mrakodrapy pro Chicago, Brooklynský most ani Eiffelovu věž, dokud se stavebnictví nenaučilo pracovat s ocelí.

Takovýto výzkum je základní součástí mé praxe, je vícedisciplinární a čerpá z mnoha zdrojů. Návrhy našeho studia se někdy inspirují vývojem a nástupem nových materiálů a technologií, jindy zase návrh vyplyne ze zcela nového způsobu uplatnění materiálů stávajících. Celý proces je vždy velice organický a často produkuje neočekávané a překvapivé výsledky, které v sobě spojují působení intuice s vědeckým přístupem.

Naším hlavním cílem v procesu tvorby architektonického návrhu je formulovat unikátní otázku, vycházející z rozboru souvislostí, potřeb, možností a omezení. Taková otázka se pak stane základem pro unikátní odpověď, která zase dá vzniknout další unikátní otázce, na niž odpoví nová unikátní odpověď a tak dokola.

Do tohoto cyklu vstupují tvořivost, technická řešení a finanční předpoklady, až vznikne konečná odpověď, která stejnou měrou a uceleným způsobem odpovídá na všechny otázky a dává vzniknout vznešenému architektonickému řešení. Materiály a jejich uplatnění v tomto tvůrčím procesu sehrávají zásadní roli.

S kterými materiály nejraději pracujete?

Mám v oblibě množství různých materiálů, ale v současné době nemám žádného favorita. Každý projekt, na kterém pracujeme, vyžaduje vlastní skladbu materiálů a způsobů jejich uplatnění. Velice mě zajímá struktura materiálů v nanoměřítcích a způsoby, jakými se materiály v průběhu času vyvíjejí. Například mě inspiruje poslední vývoj v oblasti metamateriálů, jako je kupříkladu grafen. Co se týče materiálu Technistone, dosud jsme neměli příležitost k jeho využití, ale vzhledem k jeho specifickým vlastnostem bych se tomuto materiálu rád věnoval v několika probíhajících bytových projektech.

Jako architekti musíme brát ohled na to, jak prostory, které vytváříme, budou vypadat v budoucnu, a předvídat jak požadavky na jejich pozdější údržbu, tak jejich další vývoj, nejen po stránce estetické, ale také konstrukční.

Zabýváte se také experimentálním využitím biotechnologií v architektuře, získal jste ocenění Bio Hacker. Jaké místo podle vás v budoucnosti tyto technologie zaujmou? 

V současnosti zažíváme zásadní proměny naší planety i toho, co znamená být člověkem. Stejná technologie, která se jeví jako hnací síla naší evoluce, nám často způsobuje ztrátu spojení se sebou samými a přivádí nás zpět do doby nevědomosti a odpoutání od prostředí, v němž žijeme.

Jsem přesvědčen, že klíčem k budoucnosti je učit se od přírody a lépe porozumět jejímu fungování a mechanismům.

Pokrok v CAD programech i vývoj hardwaru v posledních letech rozšiřují naše možnosti v tvorbě návrhů, kdy dokážeme současně pracovat s nekonečnými množinami informací. Tvorba návrhů s využitím výpočetní techniky se dnes jeví jako klíč ke zkoumání a napodobování složitosti a krásy samotné přírody. Výsledky jsou tak někdy podobenstvími přírody. Někdy ukazují, jak příroda reaguje na určité okolnosti proměnou vnitřních dispozic a struktury živých organismů ve snaze přizpůsobit se vybraným podnětům.

Naše návrhy nejčastěji vycházejí ze zákonitostí přírodních procesů, matematických soustav či hudebních kompozic. Navrhujeme tak, aby se naše výtvory dokázaly v čase proměňovat podle měnících se potřeb uživatelů. Stejně jako příroda, mění se, komunikují a reagují naše návrhy organicky na své uživatele či návštěvníky pomocí principů biologického mimikry. Jsem přesvědčen, že se architektura nejen v budoucnu stane organičtější, paradigma „svět jako stroj“, které formuloval architekt Ron Herron (skupina Archigram) v 70. letech bude konečně nahrazeno paradigmatem novým, „svět jako organismus“.

Představujete si tedy architekturu budoucnosti více organickou?

Náš zájem o biotechnologie se rozvinul do projektu „Resonating Spaces“ (Rezonující prostory), což je digitální tvořivá simulace, která společně s 3D tiskem prototypů dokáže vytvářet prostorové harmonické architektonické sekvence.

Ve svých experimentech kombinujeme poslední objevy vědy v oborech biotechnologií a trojrozměrného tisku. Nové materiály a (stavební) techniky dají vzniknout novým estetickým normám a architektonickým návrhům. Kromě toho se zabýváme etickými otázkami v souvislosti s udržitelností stavebnictví prostřednictvím vývoje nových organických stavebních materiálů. Při zkoumání analogií mezi formami a vzorci zvuku a přírody obecně experimentujeme s novými mechanickými způsoby, jak napodobit hmotu.

Zabýváme se spekulativní vizí architektury jako živého organismu, schopného samostatně analyzovat okolní prostředí a propojovat podnět s reakcí, bez potřeby mezičlánků, které by nebyly bezprostřední součástí samotných stavebních materiálů. Představujeme si, že by se tyto tvořivé organické procesy mohly jednou rozšířit až do měřítka měst a časem i na celou planetu.

Zaujalo mě vaše tvrzení, že genius loci každého místa tvoří jeho melodie, každé místo má svou hudbu… Co mají společného architektura a hudba?

Hudba a geometrie toho mají společného daleko víc, než se zdá. Vnitřně propojená povaha obou disciplín měla v architektonické tvorbě zásadní význam od samého počátku teoretických úvah. Pythagorova teorie čísel odhalila pevné vztahy mezi prostými čísly a hudební konsonancí.

Stejné vztahy našly později své využití při pozdvihnutí architektury. Teorie čísel tvořila součást rozsáhlejší teoretické soustavy, podle níž se božská dokonalost projevuje ve všech objektech prostřednictvím pravidel harmonie. Základy této teorie položili Pythagoras a Platon: viditelný svět je spojen se světem metafyzickým odrazem „vesmírné hudby“ (Musica universalis) ve „věcech pozemských“.

Byli to Římané, kdo každému místu určovali vlastního ducha (genius) jako ochránce. Později se výraz genius loci začal používat k popisu vlastností a charakteru místa, plynoucích z jeho architektury a krajiny, nejčastěji ve spojení s lidovou architekturou.

Ducha místa rád vnímám jako aktivního činitele v městském prostředí. Představuji si jej v roli dirigenta města, kde budovy postavené v průběhu věků vystupují ve funkci not hraných rozličnými nástroji a nakonec se spojují v lokální notový zápis. Historická centra měst mají obvykle jasnou a harmonickou melodii, zatímco zvukové palety okrajových částí měst jsou často narušené a postrádají dirigenta, který by byl schopen architektonické zásahy sjednotit v čase a prostoru. V takovém případě pak noty po sobě následují bez struktury a dávají vzniknout pocitům odevzdanosti a nezájmu.

Prostředí kolem nás tedy nevnímáme jen očima? 

Vlivům prostředí, v němž žijeme, se pozornost začala věnovat až poměrně nedávno. Architektura, která byla v rámci psychologie polem neoraným, se v posledních několika desetiletích stala významným předmětem zkoumání. Jak jsou lidé ovlivňováni stavebním rozvojem kolem nich? Například J. G. Ballard se ve svém románu High-Rise z roku 1975 věnoval důsledkům života v dystopickém obytném věžáku, určitém corbusierovském mrakodrapu. Budova pasivně začne své obyvatele psychologicky ovládat až do stavu společenského rozkladu, odcizení a destrukce.

V dobách minulých představoval sluch významnou složku vnímání a hudba se považovala za důležitý tvůrčí proces. Její význam pak dosáhl vrcholu v době renesance. Ještě stále jsme dokonale neporozuměli jedinečné akustice řeckých amfiteátrů. Vitruvius se této akustice věnuje v odkazech na rezonátory v pátém svazku svého díla De architectura.

Fyzikální zákonitosti zvuku se staly předmětem teoretických studií v 16. století. Lidé s poškozením zraku mají schopnost získat základní představu o okolním prostoru prostřednictvím hmatu, čichu a sluchu. Sluch, nejsilnější z těchto smyslů, vytváří základní prostorovou představu na základě šíření zvuku v prostoru. Ozvěna tak kupříkladu představuje zásadní součást důstojné formálnosti interiéru kostela. Zvuk vytváří, posiluje a proměňuje vnímání prostoru v závislosti na uspořádání prostoru a použitých materiálech, a posiluje tak prožitek z daného místa. Schopnost vnímat prostor prostřednictvím zvuku je vrozená lidská vlastnost.

Co může architekt udělat pro to, aby lidé uměli lépe „naslouchat architektuře“?

Jsem přesvědčen o tom, že dobrý architekt je v první řadě dobrý posluchač, schopný přenést lidské vnímání do prostředí, v němž se lidé pohybují. A záměrem architekta by mělo být vytvoření inteligentního organického prostoru, který překonává omezení pocházející jak od jeho obyvatel, tak od jeho okolí, a důsledně tak spojuje člověka s přírodou. Tímto způsobem může vzniknout prostor schopný vnímat a reagovat na vibrační frekvence svých obyvatel či návštěvníků bez potřeby jakýchkoliv zprostředkujících nástrojů.

Analogicky ke vzájemné podobnosti vlastní přírodním materiálům by měl být architektonický prostor pojat jako obdoba objektů v něm, podobně jako je struktura krystalu podobná struktuře molekul, které jej tvoří.

Jako lidský druh pomalu chápeme nutnost a přínos harmoničtějšího soužití s prostředím, které nás obklopuje. Interdisciplinární výzkum přispívá k lépe informované a organické evoluci a dává vzniknout organicko-syntetickým mechanismům, které jsou schopné se přizpůsobovat, propojovat a vyvažovat potřeby a omezení lidí i okolního prostředí. Naše společné povědomí se posiluje ruku v ruce se vzrůstající vzájemnou propojeností prostřednictvím internetu, sociálních sítí a technologií. Obdobně bychom měli usilovat o organické propojení s prostorem.

Text: Jitka Pálková, Foto: Margherita Caldi Inchingolo, Michael Sieber a Alessandro Indiro