Větrání, výměna vzduchu, rekuperace. Témata skloňovaná ve spojitosti s čistotou vnitřního prostředí domu, ale také s hledáním efektivních energetických úspor.

Důležitým aspektem velmi úzce souvisejícím s otázkou snižováním provozních nákladů budovy je především její těsnost. Většina novo­staveb, zejména těch, které se projektují, budují a hlavně provozují v nízko­energetickém či pasivním standardu, je téměř absolutně vzduchotěsná. U takovýchto domů je pak dostatečná výměna vzduchu ventilačním nebo jiným způsobem naprostou nezbytností.

Mikroklimatické prostředí

Prostředí, v němž člověk žije (pochopitelně tedy i pracuje a relaxuje) by mělo splňovat určité požadavky. K těm zásadním patří také vzduch s optimálními pa­rametry, které mohou dosahovat různých hodnot a podle jejich velikosti, míry, stupně či hodnoty buď může, nebo nemusí být dosaženo očekávané nebo potřebné pohody. K podstatným vlastnostem vzduchu patří teplota, vlhkost, čistota, rychlost proudění a tlak.

Teplota venkovního vzduchu však není pro tepelnou zátěž budovy podstatná, mnohem větší význam má totiž sluneční záření, podílející se podle orientace stavby vůči světovým stranám, podle velikosti a druhu prosklení a některých dalších skutečností na teplotě v interiéru, tedy v místnostech. K optimální pohodě prostředí přispívá i účinné větrání.

Požadavky na větrání

Větrání musí garantovat přívod venkovního a zdravotně nezávadného vzduchu do domu a zároveň odvod znehodnoceného (vydýchaného, přehřátého, smíseného se škodlivinami z kuchyňských vý­parů apod.) vzduchu z objektu. Nesmí přitom docházet k průvanu, neboť ten víří prach a dovnitř mohou vnikat nejrůznější nečistoty. Výplně otvorů (okna, dveře) musí mimo jiné splňovat i akustické požadavky. Venkovní vzduch by měl cíleně proudit odvodními zařízeními (kuchyně, WC a koupelna) tak, aby se v něm zachycovaly škodliviny. Proto musí být venkovní vzduch nasáván z čistého a zdravotně nezávadného prostředí (nejlépe ze stinné, tedy severní části budovy).

Výfuk nebo taky výdech odpadního vzduchu se umisťuje nejméně 1,5 m od nasávacích otvorů a otvorů přirozeného větrání, tyto otvory musejí být chráněny žaluziemi a ochranou proti dešti, průniku hmyzu a drobných živočichů apod. Pokud jsou zmíněné otvory instalovány přímo ve fasádě domu, pak se umisťují v dostatečné vzdálenosti od oken. Rozhodně platí, že větrací průduch kuchyně nesmí být připojen na společném potrubí s větráním WC. Vzduchotechnická zařízení s úpravou teploty přiváděného vzduchu musejí být podle normy vybavena automatickou regulací. S výměnou vzduchu souvisejí i ztráty tepla prostupem stěnami, stropem a podlahou.

Tomu lze zabránit aplikací stavebních materiálů s tepelnou izolací nebo zateplením celého objektu, ze­jména jeho obálky. Roli zde tudíž hrají tepelněizolační schopnosti použitých stavebních a především izolačních materiálů, definované koeficientem prostupu tepla (stavební konstrukce mají dosahovat pouze 0,25 W/m²). K tepelným ztrátám dochází i v důsledku větrání a jejich velikost je úměrná počtu a době (intenzitě) větrání (zvláště skrz otevřená okna).

Podstata rekuperace

V rodinných domech se nejčastěji používá kombinace tzv. nuceného větrání s přirozeným přívodem vzduchu. Děje se tak naprosto spontánně infiltrací porézním zdivem a spárami oken či dveří, dále cíleným otevíráním oken a dveří, šachtami, průduchy, speciálními prostupy a komíny a prostřednictvím dalších zařízení. Zvláště v poslední době se velmi často využívá způsob větrání s rekuperací vzdu­chu (rekuperace = zpětné získávání tepla), pracující na principu ohřevu či ochlazování vzduchu přiváděného do budovy vzduchem odváděným.

Rekuperaci by měl mít každý moderní ventilační systém. Vůbec nejjednodušším principem re­kuperace je jednoduchý výměník vzduch/vzduch, v němž odpadní vzduch předává teplo přívodnímu vzduchu. Odpadní vzduch se ve výměníku nejprve ochladí a pak se vyfoukne z objektu, zatímco čerstvý vzduch se nasává přes výměník, kde se ohřeje a pak se vhání do místností. I v případě, že za rekuperátorem není nainstalován žádný dohřev, vzduch přicházející z venkovního prostoru se ohřeje od odpadního vzduchu na teplotu velmi blízkou teplotě odpadního vzduchu.

To umožňuje především rozdílná vlhkost odpadního a venkovního vzduchu (odpadní vzduch má v sobě více vlhkosti a při ochlazení dochází ke kondenzaci a uvolnění další energie, venkovní vzduch obsahuje méně vlhkosti, s menší schopností pojmout teplo). Příklad: nasávaný venkovní vzduch s teplotou -5 °C se od odpadního vzduchu nasávaného o teplotě 21 °C ohřeje při účinnosti výměníku a stejných průtocích vzduchu přibližně na 18 °C.

Účinnost rekuperace

Jakkoli to vypadá směšně nebo divně, měla by se pohybovat v rozmezí od 0 do 100 %. Přičemž „nulová" účinnost je vlastně účinnost otevřeného okna - teplý vzduch bez užitku zmizí a studený, čerstvý vzduch vstupuje do místnosti. „Stoprocentní" účinnost (technicky nerealizovatelná) by nastala tehdy, pokud by se přiváděný vzduch ohřál od odváděného na jeho původní teplotu. Místnost byste pak vyvětrali bez ztráty energie. A pak je tu ještě „reálná" účinnost, která se pohybuje u běžně dostupných vzduchotechnických zařízení od 30 do 90 %, přičemž účinnost nad 60 % se považuje za dobrou a nad 80 % přímo za špičkovou.

Tak vytápět, nebo větrat?

Pojem rekuperace se někdy zaměňuje s teplovzdušným vytápěním. Teplovzdušné vytápění je ovšem ucelený systém sloužící především k ohřevu celého objektu, zatímco rekuperace vzduchu tvo­ří „jen" jeho součást. Existují dva systémy - teplovzdušné vytápění s rekupe­rací vzduchu a ventilace s rekuperací. Hlavní rozdíly mezi těmito základními systémy spočívají v principu funkce, složitosti instalace, v potřebném objemu vzduchu a rozhodně i v investičních nákladech. Stavebník by se proto už ve stádiu zrodu projektové dokumentace měl jednoznačně přiklonit k té či oné variantě.

Tedy zda hodlá vzduch v objektu využívat také k vytápění, nebo zda mu jde pouze o jeho výměnu bez nároků na zvýšení množství energie. Na místě je připomenutí, že vzduch jako nosič tepelné energie je vhodný pouze do domů vystavěných v pasivním standardu. U ostatních objektů je vhodnější kombinace klasické teplovodní otopné soustavy s jednotkou pouze pro řízenou ventilaci s rekuperací. Pokud dojde k volbě druhé varianty, je nutno správně zvolit typ a umístění jednotky. Doporučením je instalace centrálních rekuperačních jed­notek oproti jednotkám lokálním.

Rozvody řízeného větrání

Už jsme naznačili, že u přirozeného větrání probíhá nekontrolovaná výměna vzduchu netěsnostmi okenních a dveřních spár. Proudění vzduchu je způsobeno tlakovým rozdílem mezi studeným a teplým vzduchem. Kombinace účinku přirozené (vztlakové) síly se silou mechanickou (nucené větrání) představuje hybridní větrání.

V rodinné výstavbě lze hybridního větrání dosáhnout většinou právě přirozeným přívodem vzduchu okny a dveřmi, plus nuceným odsáváním z WC, koupelen a digestoří. Nucené větrání zajišťují vhodné mechanické přístroje a zařízení - např. ventilátory. S je­jich pomocí pak výměna vzduchu probíhá nezávisle na klimatických (tlakových) podmínkách. Rychlost (výkon) ventilátoru lze u některých výrobků regulovat po­dle aktuální potřeby.

text: Petr Saulich, foto: archiv

Poslat Messengerem

19.08.2013 | Stavba