Horizontální souvrství
Pozornost většiny stavebníků se přirozeně soustředí hlavně na výběr vhodného druhu podlahové krytiny. Není divu, správná volba nášlapné vrstvy totiž tvoří nepřehlédnutelnou (a taky nepřeslechnutelnou) součást domácího komfortu.
Při výběru logicky převažují subjektivní pocity, korigované doporučeními výrobců a prodejců. Právě zde ale estetické či údržbové hledisko vybrané krytiny snadno narazí na technické požadavky a parametry podlahy jako důležitého stavebního elementu. Podlahy je totiž vždy třeba montovat, tedy stavět (zde doslova a do písmene) na podkladu, složeném z podlahových vrstev. Nosných, vyrovnávacích, izolačních a připojovacích až po zmíněné finální. Účinky zatížení a některé další vlivy, které vyvolá vlastní konstrukce podlahy a také její okolí, se přenášejí do základové půdy i do ostatních částí domu a způsobují změny v chování celé budovy.
Pro někoho překvapení
Často se říká, že každá podlaha má svůj strop a naopak. Je to jako s krajícem chleba namazaným a obloženým po obou stranách. Ze stavebního hlediska však jde o dvě zcela samostatné a funkčně dokonce naprosto rozdílné konstrukce. Podlaha jako taková je soustavou podlahových vrstev uložených na nosném podkladu, zabudovaných podlahových prvků a dilatačních a pracovních spár, které dohromady zabezpečují požadované funkční vlastnosti podlahy.
Tzv. pochůzné podlahy, vhodné do obytných objektů, se obecně dělí podle zatížení, podle přenosu hluku (těžké a lehké podlahy a zvukověizolační podlahy, kterým se také říká nulové), podle požadavků na izolaci (se zvukovou izolací, s tepelnou izolací a s hydroizolací nebo parotěsnou vrstvou), podle technologie kladení nášlapné vrstvy (volné kladení, lepení, stěrkování, lití a u textilních podlahovin také napínání) podle materiálu nášlapné vrstvy (dřevěné a laminátové, povlakové, textilní, dlažby a dále stěrkové a lité podlahoviny včetně povrchově upravených potěrů).
Jedním z vůbec nejdůležitějších kritérií je zvuková izolace (vzduchová neprůzvučnost a kročejový útlum). Podlahy, od nichž se očekává splnění tohoto požadavku, proto nemohou být pevně spojeny se stropní konstrukcí ani se svislými konstrukcemi a musí „plavat“.
Podlahu tedy tvoří jakási elastická soustava a pro názornost je možné přirovnat ji k pružině, na níž „plave“ tuhá roznášecí deska s nášlapnou vrstvou.
Co všechno může plavat |
| Pod názvem plovoucí podlaha si většina lidí automaticky vybaví laminátovou skládačku pro kutily. Vžitá představa je matoucí, neboť přídomek „plovoucí“ se ani zdaleka nemusí vázat jen na laminát. Ze stavebního hlediska značí vrstvenou podlahovou konstrukci, důsledně oddělenou od nosné konstrukce stropu i od okolních konstrukcí po obvodu měkkou a pružnou vrstvou tak, aby se zamezilo šíření hluku do místností pod podlahou a stropem. Plovoucí podlahy mohou být buď těžké, nebo lehké. Podlaháři si tuto definici přisvojili, jen ji poněkud doplnili – mluví o skupině vrstvených tabulových (parketových) podlahovin, kladených na podklad volně bez lepení, nebo spojovaných na pero a drážku s lepením ve spoji, případně na suchý zámkový spoj. |
Na těchto základech
Základem funkčnosti budoucí plovoucí podlahy je – ještě před položením tepelné a dalších izolací – důkladné vyrovnání podkladní plochy. Zvláště důležité je to u lehkých plovoucích podlah. Při celoplošném pokládání podlahových prvků na masivní strop lze relativně drobné nerovnosti (do 10 milimetrů) vyrovnat sádrovou stěrkou, na větších plochách se vyplatí použít samonivelační stěrku. První podlahové vrstvy by vždy měly tvořit izolace, které jsou garantem kvality a dosažení požadovaných vlastnosti podlahy jako celku. Aplikují se izolace proti radonu, proti zemní vlhkosti a stékající či tlakové vodě (hydroizolace), proti parám (parozábrana), proti tepelným ztrátám, proti hluku nebo otřesům.
Aby nohy nestudily
Podlaha tvoří rozhraní mezi dvěma prostory s odlišnou teplotou, proto musí dobře tepelně izolovat. K důležitým tepelnětechnickým parametrům, charakterizujícím podlahovou konstrukci, patří i tepelná jímavost. Tato hodnota udává, jaké množství tepla odejme podlahová konstrukce z povrchu chodidla za jednotku času. Podle ní se podlahové konstrukce dělí na velmi teplé, méně teplé a studené. Tepelnou jímavost samozřejmě nejvíce ovlivňuje horní nášlapná vrstva.
Dobrá rada |
| Montáž suché podlahy vyžaduje poměrně přesné úrovňové a výškové vyrovnání a platí zde pravidla výrobců jednotlivých systémů pro uložení izolací i pro vlastní montáž roznášecí vrstvy. Při projektování tyto požadavky zohledňuje projektant, při praktické činnosti je povinen dodržovat je dodavatel. Těžko si totiž představit, jak stavebník, byť jinak zručný kutil, při práci svépomocí zohlední a také striktně dodrží všechna stavebněfyzikální i statická hlediska. |
Nic pro cizí uši
K důležitým hodnotám patří kromě tepelného i akustické mikroklima. Stavbaři rozlišují vzduchovou (nikoli zvukovou) neprůzvučnost, což je odolnost vůči hluku šířenému vzduchem (R), a kročejovou neprůzvučnost (L), kdy zdroj tohoto zvuku je v přímém kontaktu s dělicí konstrukcí. Pro první hodnotu platí, že čím větší je plošná hmotnost daného prvku, tím lepší jsou jeho zvukověizolační vlastnosti. Ve druhém případě je zapotřebí vylepšit ochranu, tedy znásobit izolaci na horním povrchu stropu.
O nepříjemnosti hluku jistě není třeba polemizovat. Hluk vzniká jako důsledek kmitání těles a šíří se vlněním. Ve vzduchu se zvuk šíří rychlostí okolo 340 m/s a v tuhých hmotách toto šíření koriguje pružnost (v betonu až 3 100 m/s, v měkké pryži ovšem jen 70 m/s). Určitě si dovedete představit betonový strop nad hlavou a na něm, bez jakékoli izolace, volně položené dřevěné podlahové lamely. Není divu, že pro úroveň hladiny kročejového zvuku existují jasně stanovené normy. Konstrukce plovoucích podlah se proto mimo jiné dělí i podle plošné hmotnosti nosné (roznášecí) vrstvy, tedy vrstvy, která leží nad izolací.
Lehkou podlahu z desek nebo lamel lze izolovat násypem (Knauf, Liapor a další), vhodnější jsou ovšem pružnější podložky z minerální vlny (Rockwool, Isomer, Orsil atd.).
Lehké, těžké, tiché a hlučné
V obytných budovách, tedy i v rodinných domech, se projektují především zvukoizolační podlahy. U těžkých plovoucích podlah bývá roznášecí vrstva většinou z armovaného betonu. Její tloušťka se obvykle pohybuje mezi 40 až 50 mm a plošná hmotnost těžké plovoucí podlahy přesahuje 75 kg/m².
Aby podlaha správně fungovala, nesmí v ní vzniknout zvukové mosty (obdoba tepelných mostů). Jde většinou o pevná spojení mezi izolační vrstvou a stropem, nebo svislými konstrukcemi (zdmi). U lehkých plovoucích podlah tvoří roznášecí vrstvu nejčastěji lehčí, za sucha montované desky (dřevotřískové desky na pero a drážku, speciální sádrokartonové Knauf, sádrovláknité nebo cementotřískové desky Cetris a jiné) někdy kladené ve dvou vrstvách.
Plošná hmotnost lehkých plovoucích podlah bývá vyšší než 15 kg/m². Nejpoužívanějším způsobem výstavby rodinných domů jsou dnes konstrukce z kusových zdicích prvků. Výrobci nabízejí ucelené stavební systémy, jejichž součástí jsou samozřejmě i stropní desky, vložky, tvarovky a dílce. Stavebníci je znají jako hurdisky, případně vložky Miako a některé další. Variantou jsou keramické stropní panely (kupříkladu HELUZ je vyrábí z kombinace stropních tvarovek s betonem a betonářskou ocelí).
To vše se týká novostaveb, ale co v případě rekonstrukcí starších objektů? Ve většině takových domů totiž nejsou ničím neobvyklým dřevěné trámové stropy se zásypem (používala se třeba škvára) a prkenným záklopem. Nesmí-li se ale podklad prohýbat, nevyhnete se zpevnění a srovnání. V případě nerovností > 10 mm se doporučuje například vyrovnávací podsyp, pokud jde o malé nerovnosti od 0 do < 10 mm, použijte samonivelační stěrku. Uvedené metody ovšem představují mokrý stavební proces a vnášejí do konstrukcí vodu. Jenže my jste v úvodu naznačili, že vhodnější je suchý systém.
| Více článků z rubriky STAVBA na www.dumabyt.cz. |
Suchý podlahový systém
Monolitické desky zhotovené z mazaniny, potěru a stěrkové úpravy vyžadují delší proces zrání, tuhnutí, tvrdnutí a vysychání. Jde-li to a nic nebrání použití deskových materiálů, pak je samozřejmě výhodnější vytvořit roznášecí vrstvu z dřevotřískových, dřevoštěpových, cementotřískových, sádrokartonových nebo sádrovláknitých desek. Tento systém je charakteristický pro lehké plovoucí podlahy a jeho nespornou předností je rychlost a hlavně krátká doba od položení vrstvy po položení krytiny. Zpravidla se tak děje do 24 hodin i dříve.
Pojďme si nyní přiblížit specifiku jednotlivých montážních prvků.
■ dřevotřískové a dřevoštěpkové desky: roznášecí vrstva se pokládá na zvukoizolační podložku v jedné vrstvě alespoň tl. 25 mm na pero a drážku, lepší je ale systém dvou vrstev s vystřídáním spár. Desky je vhodné sešroubovat nebo celoplošně slepit. Nejčastěji se používají OSB (Oriented Strand Board) desky bez anebo s polystyrenovou izolační vrstvou.
■ cementotřískové desky CETRIS: třísky jsou spojeny portlanstkým cementem, a desky jsou proto nehořlavé a odolné proti vlhkosti a plísním. Vyrábějí se v pestrém rozměrovém spektru v tloušťkách 8-32 mm, standardní podlahový prvek CETRIS PD měří 62,5 x 125 cm včetně pera. Při použití dvou vrstev se druhá vrstva klade křížem přes první s přesahem o 1/3.
■ sádrokartonové a sádrovláknité desky: buď se lepí, šroubují či sponkují, anebo jsou opatřeny perem a drážkou. K nejznámějším systémům patří KNAUF (např. F 141, F 135…) nebo RIGIPS (Rigiplan) ve formátu 60 x 200 cm a tl. 12,5 cm. Existují také poměrně rozšířené sádrovláknité desky FERMACELL, vyráběné ze směsi recyklovaného papíru, celulózových vláken a sádry. Desky se kladou jako plovoucí a pokud se lepí, po vytvrdnutí lepidla jsou okamžitě pochozí.
Konečně velké finále
Podlaha je teoreticky na svém místě, schází jí jediné, nášlapná vrstva. Pokud to statika budovy dovoluje a třeba keramická dlažba nijak váhově neohrozí ani konstrukci podlahy, ani ostatní stavební konstrukce, pak opravdu záleží výhradně na vašem rozhodnutí. Člověk se rád vrací k přírodě, a právě proto ho (kromě dlažby) nejvíce oslovuje podlaha z dřevěného masivu.
Estetiku snad netřeba zdůrazňovat, ale dřevěná skládaná podlaha má také spoustu vynikajících fyzikálních vlastností (tepelná vodivost, nízká tepelná jímavost) a z praktického hlediska (snadná opracovatelnost, jednoduchá montáž i případná demontáž) je to dobrá volba. Při šetrném zacházení totiž dřevěná podlaha může vydržet desítky let i mnohem déle, což dokazují třeba parketové podlahy na zámcích a prkenné podlahy v historických roubenkách.
Podlahoviny na bázi dřeva se dělí do tří základních skupin: masivní dřevěné podlahoviny, z nichž se skládají tesařské, palubkové, parketové nebo vlysové podlahy, dále pak vrstvené lepené podlahoviny vhodné na mozaikové a lamelové parkety a konečně laminátové podlahoviny. Není třeba podrobně zmiňovat jednotlivé suroviny, materiály a montážní prvky, ty si případný zájemce snadno zjistí u prodejců nebo na webových stránkách jednotlivých výrobců. Zastavíme se spíše u zdánlivě velmi jednoduchého řešení – hotových parket a dýhovaných podlah.
Pokud si troufáte…
Vždy je nutné začít u podkladu. Ten mohou tvořit všechny výše uvedené varianty, ale také původní dlažba, lino, dřevo nebo suchý a srovnaný beton. O nerovnostech už byla řeč – platí, že odchylka by na dvou metrech neměla přesahovat 2 mm. Větší nerovnosti způsobují kromě nepříjemného vrzání i větší namáhání spojů (pero + drážka), čímž se výrazně snižuje životnost jednotlivých lamel, a tím i celé podlahy. Mějte na paměti, že po obvodu a kolem stěn, zárubní a všech dalších „překážek“ musí zůstat dilatační spára minimálně 1 cm široká, jinak podlaha nemůže „ustát“ změny teplot a vlhkosti. K zakrytí spár, mezer a přechodů slouží krycí nebo přechodové a další lišty, které se montují na závěr. Většina současných podlahových lamel se spojuje zacvaknutím jednoho prvku do druhého, což prakticky vylučuje lepení. Skládanka má samozřejmě ještě další výhody (demontáž při stěhování nebo změně účelu místnosti, relativně snadnou výměnu poškozené parkety), přesto je třeba mít na paměti, že laminát rozhodně není materiálem pro několik generací.
text: Petr Saulich, foto: archiv
