Západočeská oblast na hranicích s Bavorskem má své osobité kouzlo v lidové architektuře i lidových řemeslech. Majitelé proslulého Pecáckého mlýna v obci Pec pod Čerchovem na Chodsku se soustředili nejenom na rekonstrukci objektu, ale také na obnovu zdejších lidových tradic. 

Manžele Vašákovy oblast Českého lesa uchvátila. Pár dnů dovolené stačilo k rozhodnutí vracet se sem natrvalo. Přilákalo je nepřeberné množství historických zajímavostí a památek. Vydávají se po stopách zaniklých skláren, cihelen, kováren, truhláren či vodních mlýnů. Objevují krásu zaniklých živností, obdivují dovednosti našich předků. Pecácký mlýn se postupně stává jejich druhým domovem a do jisté míry také unikátním muzeem tradic regionu.

V této místnosti byla kdysi černá kuchyně, později vejminek. Na původním místě nechali majitelé postavit funkční pec. Uvařit nebo upéct chleba či tradiční koláče není žádný problém.

Důraz na pokračování tradic

„Při jedné z našich dlouhých procházek jsme narazili na starou omšelou ceduli u jednoho z objektů. Nebylo pochyb, že je na prodej. Jednalo se o vodní mlýn. Atmosféra místa nás nadchla a domluvili jsme prohlídku,“ začíná své vyprávění paní Jitka Vašáková, ukazuje dobové fotografie a zve nás na tradiční chodský koláč. Mlýn je už více než dva roky zrekonstruovaný, majitele čekají „pouze“ některé dílčí úpravy a údržba stávajících prostor, zahrady a přilehlého pozemku. „Práce je tady pořád dost, ale máme i svoji vlastní živnost,“ vysvětluje paní domu, která se věnuje společně s manželem zahradní technice a přírodním jezírkům. Je patrné, že svoji specializaci využili i zde. Zahrada je pěkně upravená, v dáli je slyšet zurčení vody, mlýnské kolo poslušně šlape a rozlehlé jezírko se třpytí čistotou.

Slovo majitelky

„V dnešní moderní uspěchané době se vše vyrábí průmyslově ve velkých sériích. U takovýchto výrobků často postrádáme ducha. Stačí, aby vypnuli elektrický proud, a rázem nic nefunguje. Dokonce přestane topit i plynový kotel, neboť je řízen elektronicky. Přestože to naši předci neměli vůbec jednoduché, jejich um ve starých věcech stále přetrvává a je velkou inspirací i pro současnost,“ říká Jitka Vašáková.

Proměna starého hamru

Mlýnské kolo na vrchní vodu vyrobili jihočeští sekerníci z modřínového dřeva a bylo usazeno do původní lednice náhonu. Jeho průměr činí přibližně 2,5 metru a hmotnost okolo 300 kilogramů.Historickou hodnotu vodního mlýna lze vyčíst i z dobových fotografií a orientační tabule u vstupu do objektu. Píše se tu, že vznikl přestavbou z hamru v roce 1815 a téměř do konce devatenáctého století patřil rodu místních mlynářů. Poté měnil majitele a v roce 1949 bylo původní mlýnské kolo nahrazeno vodní turbínou. Pan Vašák k tomu říká: „Mlelo se tady až do roku 1956 a většina zařízení byla zachována v poměrně slušném stavu. Najdete tu velmi zdařilou repliku vodního kola, které je uloženo na nových ložiskách a k jeho pohonu se používá vodní čerpadlo. Voda stéká po původním náhonu na kolo a vše pracuje tak, jak má.“

Na každém místě je tu znát pečlivá ruka hospodáře a ochránce tradic. Manželé Vašákovi dokázali doslova zázrak. Z polorozbořeného domu, kde ve většině místností opadávala omítka porostlá řasou a plevelem, udělali, jak sami říkají, místo k žití… „Když jsme přišli v létě na prohlídku s realitní kanceláří, vypadalo to, že dům nemá žádné závažnější nedostatky. Po koupi na podzim jsme se ale zděsili. Některé místnosti byly mokré až do výšky člověka,“ vzpomíná paní Vašáková.

Chvála místním řemeslníkům

Chodsko bylo pověstné řemeslnickými cechy, zemitými sedláky a také umělci. Charakter místních asi nejlépe vystihovaly historické romány Jiráskovy nebo obrazy bratrů Špilarových, kteří zde měli svůj ateliér. Vašákovi se snažili většinu prací zvládnout sami, specializované práce ale přenechali odborníkům. Jako první řešili opravu střechy nad mlýnicí a horizontální izolace pomocí tlakové injektáže celé obytné části domu. To byla práce pro odborníky. Následovaly výměny podlah, neboť prkna byla ve většině případů shnilá a napadená červotočem. Část podlah pokládali manželé sami, jiné, složitější, firma z blízkého okolí. Bylo nutné vybudovat i veškeré rozvody.

„V domě nebyla žádná toaleta ani koupelna. Za domem stála pouze polorozpadlá dřevěná kadibudka,“ vypráví s úsměvem paní domu. Bylo nutné vykopat žumpu a připravit na rekonstrukci i zahradu plnou starých přerostlých ovocných stromů. Na řadu přišla těžká technika. Důležitý byl také rozbor půdy, protože při výkopech se všude objevovala struska a suť. Aby majitelé vyřešili tuto záhadu, spojili se s odborníky z místního Dřevorubeckého muzea a společně pak odhalili, že na pozemku stála dlouho kantýna pro dělníky z železárny, v 19. století pak hospoda a těsně před mlýnem, který byl v 17. století hamrem, stálo ještě jedno obytné stavení.

Kvůli strusce, pozůstatku po ukončení provozu železárny, museli stavebníci navézt novou zeminu a upustit od některých záměrů, především plánů na rozkvetlou venkovskou zahradu. Nahradili ji vyvýšenou skalkou s přírodním jezírkem. I v tomto případě byli manželé Vašákovi s prací místních řemeslníků a restauratérů spokojeni, všichni byli ochotní a vstřícní k jejich náročným požadavkům. Největší problém byl se střechou, klempíř neudělal střešní úžlabí a v místech napojení staré střechy a opravené části stále zatékalo. Vašákovi si museli poradit vlastními silami.

Zahrada je pěkně upravená, v dáli je slyšet zurčení vody, mlýnské kolo poslušně šlape a rozlehlé jezírko se třpytí čistotou.

Muzeum v domě

Procházka po areálu vodního mlýna v Peci pod Čerchovem přesvědčí, že majitelé vzali rekonstrukci vážně a že jejich láska ke starým řemeslům a nástrojům řemeslníků a umělců je opravdová. Umění a řemesla spojují v jeden nedílný celek a stále se vydávají na poznávací cesty a hledají do svých sbírek nové exponáty. Dům se tak postupně stává i muzeem lidových řemesel.

Jedním z vystavených nálezů je lahev Plzeňského společenského pivovaru Prior, který byl založen v roce 1896. Datovat je ji možné kolem roku 1900.

Majitelé si nejvíce cení dřevěného mlýnského zařízení, pečlivě uchovávají i torzo palečnicového kola, transmise, původní označené válcové mlecí stolice; ve stodole lze objevit i obrovskou dřevěnou pilu, spoustu nářadí a dřevěných šablon, například na výrobu palečnicových zubů.

Díže, štoudve, džbery, máselnice, dřevěné pračky a další předměty z malého muzea manželů Vašákových.

„V průběhu času jsme nasbírali celou řadu věcí, které dříve používalo každé hospodářství. Ať už se jedná o máselnice, tvarohovače, dřevěné nádoby na zadělávání těsta, váhy, kolovraty nebo třeba dřevěný soustruh. Stále hledáme a objevujeme a jsme samozřejmě rádi, pokud nám místní či přespolní přinesou nějaký nález z půdy nebo ze sklepa,“ dodává paní Vašáková ve stodole (muzeu či galerii lidového umění), kterou čeká v letošním roce důkladná oprava střechy.

Historie místa a objeku

Obec Pec pod Čerchovem má jméno po vysoké peci, kterou zde v roce 1652 založil Lomikarův správce Melchior z Aschenbachu. Byla v provozu až do roku 1803, kdy byla rozebrána na stavby domků sklářů a dřevorubců...Obec Pec pod Čerchovem má jméno po vysoké peci, kterou zde v roce 1652 založil Lomikarův správce Melchior z Aschenbachu. Byla v provozu až do roku 1803, kdy byla rozebrána na stavby domků sklářů a dřevorubců. Blízko vysoké pece stával hamr (kovářská a ocelářská dílna), kde se z odlitých šín vyklepávala zbylá struska.

Po zrušení vysoké pece hamr koupil trhanovský mlynář Pavlík a upravil ho na mlýn. Mlelo se „bez chasy“, což znamená, že mlýn obsluhovali mlynáři sami s rodinnými příslušníky.

Rod Pavlíků zde hospodařil do devadesátých let devatenáctého století, potom od nich koupil usedlost člen cechu ze starého rodu mlynářů z Domažlic František Ludvík. Mlýnské kolo bylo v roce 1949 odstraněno a nahrazeno vodní turbínou.

Na Pecáckém mlýně se mlelo až do roku 1956. Většina vnitřního zařízení včetně hnacího kola byla vcelku zachována, do původní „lednice“ byla na jaře roku 2012 zabudována replika vodního kola o průměru 2 metry a šířce 50 centimetrů, které vyrobila současná renomovaná sekernická firma. Kolo je uloženo na ložiskách a k jeho pohonu se používá vodní čerpadlo. Voda stéká po původním náhonu na kolo.

Text: Vlastimil Růžička, Foto: Petr Vinš

logo MessengerPoslat Messengerem