Pájení je velmi stará metoda spojování kovových materiálů pomocí tepla, která může v mnoha případech pomoci domácímu kutilovi v dílenské praxi, obzvláště tam, kde nelze použít svářečku.

Pájení možná znáte pod starším slovem letování (z německého löten). Ale ať už pájíte nebo letujete, vždy se jedná o stejnou činnost, tedy o techniku spojování kovů pomocí snadno tavitelných slitin (nejčastěji na bázi cínu). Podobně jako u svařování se jedná o starou me­todu, kterou znali obyvatelé starověké Me­zopotámie nebo naši keltští předkové.

Kontakty na firmy a skrytý text se zobrazí až po registraci a přihlášení.

Domácí praxe

Elektrická pistolová pájka FSK-100 s praktickým příslušenstvím (PROMA).Pájení samotné se dělí na takzvané měkké tvrdé. V domácích podmínkách asi nejvíce využijete měkké pájení. To sice nezajišťuje tak pevné spojení, ale je k pájeným materiálům šetrnější, protože probíhá za relativně nízkých teplot (300 až 350 °C) a spojovacím materiálem, pájkou, jsou nejčastěji měkké slitiny na bázi cínu. U tvrdého pájení, které se používá, chceme-li dosáhnout pevnějšího a trvalejšího spojení, je pájka tvořena slitinami stříbra či mědi. Při tvrdém pájení je vzhledem k vyšším tavným teplotám tvrdé pájky (kolem 1000 °C) potřeba jistých zkušeností a je dobré si ho vyzkoušet na nečisto.

Podstata pájení

Pájení je založeno na schopnosti některých kovových materiálů spojovat se za určitých teplot s některými slitinami. Tomuto procesu se pomáhá tavidly, na­příklad kalafunou, která snižuje povrchové napětí cínové slitiny a váže na sebe zoxidované složky. Kalafuna se po­užívá jako tavidlo pro spojení pájky se slitinami mědi, čehož například využívají elektrotechnici. Pokud byste chtěli pá­jet například železné kovy, nerez nebo hliník, budete potřebovat tavidla speciální. Pochopitelně je nemusíte míchat sami, ale prodávají se již hotové.

Můj dům doporučuje

Pájené předměty musejí být mechanicky očištěny (zbaveny koroze a nečistot) a odmaštěny, někdy je nutné odstranit nežádoucí kysličníky z povrchu žíravinou. Je vhodné spoj před pájením mechanicky pojistit (spojované dráty spolu zkroutit, plechy na okrajích zapertlovat).

Minimum o pájkách

Při pájení kovů se neobejdete bez páječky (zdroje tepla), pájky (pájecí slitiny) a tavidla (látky usnadňující spojení materiálů s pájkou). Páječku lze použít i jako zdroj tepla při ohýbání instalačního materiálu.Pájecí slitina (pájka) se nejčastěji skládá ze směsi cínu a olova v poměru 3 : 2 s bodem tavení 190 °C (pájka Sn60Pb40). Pokud potřebujete pájet při nižších teplotách, použijete pájky obsahující antimon, vizmut nebo indium. Díky tomu se dá teplota tavení při pájení snížit až na 140 °C (pájka Pb48Sn32Bi).

Páječky pro měkké pájení

Pájení provádíme pomocí páječek, což jsou přístroje, které musí vyrobit a přenést dostatečné množství tepla k roztavení pájky. Teplo do zamýšleného spoje pře­nášíme pomocí hrotu, který je obvykle ohříván elektricky nebo plamenem. Nejčastěji jsou používány trafopáječky a pá­ječky s hrotem vyhřívaným pomocí topného tělíska. Nevýhoda trafopáječky spočívá v její velké hmotnosti a nemotornosti, navíc bez možnosti teplotu regulovat. U trafopáječek je pájecí hrot současně topným tělesem, a díky tomu dochází často k jeho přehřátí. Další variantou jsou páječky na síťové napětí, které tvoří přechod mezi trafopáječkou a mikropáječkou.

Mikropáječka je zřejmě nejlepší a pro elektroniky a modeláře je využitelná té­měř na vše - má hrot oddělený od topného tělesa, dá se u ní regulovat teplota, je kompaktní a lehká. Dalším typem zařízení pro pájení jsou plynové páječky, které se vyrábějí v různých výkonových třídách, od malých příručních až po stanice. Jsou vhodné na drobnější opravy, ale nevýhodou je cena plynové náplně, která je vyšší než u elektřiny. Naopak silnou stránkou plynu je nezávislost na zdroji proudu, což oceníme při práci v terénu.

Více článků z rubriky STAVBA na www.dumabyt.cz.

Pájení natvrdo

Pájením natvrdo dosáhneme mnohem větší pevnosti spoje než u měkkého pájení. Podmínkou však je dostatečně vysoká teplota. Nejstarší způsob ohřevu páječky je ve výhni, ale z pochopitelných důvodů se dnes nejčastěji používá plynový nebo benzinový plamen. Jako tavidlo se používá salmiak, chlorid zi­nečnatý nebo borax. Jako pájka slouží kromě stříbra slitina mědi a zinku (mosaz). Tavicí teplota je zde závislá na obsahu mědi v pájce (čím více mědi v pájce, tím vyšší tavicí teplota a na­opak). Pájením natvrdo můžete spojovat například plynové instalační potrubí, po­trubí u solárních nebo horkovodních top­ných zařízení nebo trubky podlahového vytápění pokládané v mazanině.Propan-butanová pájecí a opalovací souprava je určena pro měkké pájení cínem či pájení natvrdo drobných předmětů. Tato souprava se připojuje pomocí ventilu a hadice k 2kg propan-butanové láhvi (MEVA).

Pájky a teplota

Tvrdé - tavitelné nad 500 °C, obvykle slitiny mědi, hliníku a stříbra

Měkké - tavitelné při teplotách pod 325 °C, obvykle cín nebo slitiny cínu a olova. (Pájky s obsahem olova jsou od roku 2006 zákázány direktivou RoHS.)

Postup pájení

1) Dotkněte se hrotem zlehka pájeného místa a zahřívejte spoj.
2) Přisuňte pájku na zahřáté místo a ne­chte ji roztavit.
3) Zahřívejte znovu asi 1-2 sekundy. Jak­mile se pájka rozlije a pokryje pá­jenou část, odsuňte hrot od spoje a vy­čkejte, až pájka ztuhne.

Typy páječek

Vyvarujte se levných a neznačkových páječek - ušetří vám to možné nepříjemnosti. Nebezpečné jsou například ben­zinové páječky, které vám při nijak výjimečné netěsnosti snadno způsobí popáleniny nebo požár!

text: Adam Krejčík, foto: archiv firem a autor

logo MessengerPoslat Messengerem