ROZHOVOR: Okno není jenom otvor ve zdi

Obytné budovy měly – snad jen s výjimkou letních šlechtických sídel – po tisíciletí většinou malá okna, která dávala nutné minimum světla a vymezený výhled, ale zároveň chránila bezpečí a pohodu obyvatel domu. Až ve třicátých letech minulého století do architektury razantně vstoupil nový, dodnes dominující trend: velká okna, otevřené prostory plné světla.

Z dnešního pohledu se však ve „skleněných krychlích“, tak jak je navrhoval například slavný architekt Mies van der Rohe, nedá příliš pohodlně pobývat. Hodně světla a krásný výhled jsou samozřejmě příjemné, je však třeba zabránit negativním průvodním jevům, jako jsou v zimě velké tepelné úniky, v létě klima jako v akváriu… Moderní technologie umožňují najít pro toto dilema optimální kompromis. Při navrhování domu je ale především třeba poučit se z přírody a používat zdravý rozum.

Lze v našich klimatických podmínkách, to znamená na 50° zeměpisné šířky, realizovat dům s velkými prosklenými plochami tak, aby se v něm dalo příjemně bydlet bez drahých technologií?

Ano. Vždy záleží na orientaci ke světovým stranám a na poměru velikosti prosklené plochy k podlahové ploše. Pokud jde o klasickou zděnou stavbu, tak mám z praxe vypozorováno, že pokud se tento poměr pohybuje mezi 1 : 3 až do 1 : 6, to znamená na 1 m2 prosklení připadají 3–6 m2 podlahové plochy místnosti, dá se příjemné klima zvládnout přirozeným větráním bez klimatizace. V létě lze s výhodou využít nočního předchlazení domu pomocí přirozeného větrání. Podmínkou ale je, že jsou okna opatřena účinným venkovním stíněním – slunolamy, předokenními žaluziemi, venkovními roletami apod.

Optimální orientace společného obývacího prostoru je na jih, ložnice na východ. Já bydlím v rodinném domě, mám obývací pokoj orientovaný na jih, celou jižní stěnu (je 5,8 m široká) tvoří prosklená posuvná plocha. V létě se polovina prosklení odsune, takže pokoj je otevřený do zahrady, dá se vyjít ven a je to úžasné. V létě přes poledne stojí slunce vysoko na obloze, sluneční záření nejde hluboko do interiéru a místnost se nepřehřívá. V zimě je naopak nízko, takže místnost se prosluní do hloubky, využívám tak pasivní solární zisky a slunce mi vytápí dům.

Záleží tedy také na hloubce místnosti? Jak hluboko do místnosti sluneční paprsky dopadají?

V létě slunce (v prostoru se standardní výškou stropu 2,7 m a výškou okna 2,5 m) ozařuje podlahu do vzdálenosti cca 1 m od okna, v zimě sahají paprsky až do vzdálenosti cca 8 m (u jižního okna). U východního a západního okna je problém hlavně v létě, u dobře izolovaných domů již od jara až do podzimu. Slunce stojí nízko nad obzorem a prosvítí prakticky celou místnost. Ze zkušenosti vychází, že optimální hloubka místnosti z hlediska provětrání by měla dosahovat 2- až 2,5násobek výšky. Takový prostor lze jednostranně provětrat oknem – bez vzduchotechniky, a zároveň je dostatečně prosvětlen. Hluboké místnosti vyžadují příčné provětrání (nebo umělou ventilaci), prostory s malou hloubkou se rychle přehřívají.

Jaké nejčastější chyby v tomto směru vidíte u českých staveb? 

Problémem nejenom u českých staveb je, že architekt ve většině případů netuší, jak se pohybuje slunce po obloze v průběhu dne a v průběhu roku a nerespektuje správnou orientaci místností ke světovým stranám. Například ložnice by měla být orientována k východu. Ranní slunce ji příjemně prosvítí, ale nepřehřívá. Naopak ložnice na západní straně, navíc hodně prosklená, je velký skleník.

Další problém je, že okna se navrhují z hlediska osvětlení a výhledu, ale podceňuje se funkce větrání. Investoři se spoléhají na to, že to vyřeší klimatizace. Zjistí si mnoho informací na internetu, ale tyto informace jsou většinou vytržené z kontextu, a tudíž zavádějící. Dům funguje vždy jako celek a každý návrh je třeba vidět v souvislostech.

Co stavebníci v otázce větrání nejvíce podceňují? 

Mnozí stavebníci si myslí, že v domě s umělým větráním nemusí být otevíravá okna. To je ale další zásadní chyba.

Systémy umělého větrání jsou navrženy tak, aby splňovaly minimální hygienické požadavky na výměnu vzduchu. Vzduchotechnické jednotky pro běžné rodinné domky pracují s výkonem
150–200 m3 čerstvého vzduchu za hodinu, to je ale naprosté minimum a nestačí to na ochlazení přehřátého interiéru.

V přírodě, v lese, u vodopádu obsahuje vzduch množství negativních iontů. Není přesně známo proč, ale tam se cítíme svěží. Ve vzduchotechnice se tyto záporné ionty ztrácejí, vzduch je „mrtvý“. I když je teoreticky umělé větrání dostatečné, jsme přesto unavení. Otevřené okno nás navíc spojuje s přírodou. Krátkodobá změna teploty vzduchu při větrání okny působí příznivě na tělesnou regulaci. Nedokážu si představit jaro bez otevřeného okna.

Existuje nějaký optimální poměr mezi velikostí prosklené plochy a plného zdiva fasády, který zajišťuje vyváženost mezi dostatkem denního světla na straně jedné a zabránění přehřívání a tepelných ztrát na straně druhé? 

U kancelářských budov by tento poměr neměl klesnout pod 50 % (při pohledu zevnitř), ale obecně platí, že prosklení vyšší než 70 % již přináší jen zbytečné energetické zisky, ale nepřidává více světla.

V létě slunce na jižní fasádu „posílá“ zhruba 600 wattů na každý metr čtvereční, podle typu zasklení pak projde dovnitř cca 300–450 wattů na 1 m2 okna, v zimě dopadá na jižní fasádu dokonce okolo 800 W/m2, to je velké množství energie. Domy jsou dnes tak dokonale tepelně izolované, že 1 m2 okna dokáže v zimě vytopit až 20 m2 užitné plochy a dům se vlastně může přehřát i v zimě.

Setkáváte se s domy, kde okna jsou zbytečně velká? 

Dnes oblíbeným řešením jsou velké posuvné prosklené plochy. Takový prostor v podstatě nemůžete v noci větrat – hrozí návštěva zloděje nebo vás navštíví „zvířátka“. U rodinných domů chybí zajištění bezpečného a účinného větrání – větrací otvory přiměřené velikosti, chráněné proti dešti, hmyzu, hlodavcům i proti vloupání. Ve třicátých a čtyřicátých letech se vyráběla okna s větracími klapkami, která to umožňovala.

Hraje při navrhování roli i nadmořská výška? Chovají se domy v horských oblastech odlišně?
Domy jsou dnes tak dokonale izolovány, že se rozdíl v nadmořské výšce neprojevuje a venkovní teplota nehraje zásadní roli. Naopak na horách je čistší ovzduší, proto je tam sluneční záření intenzivnější a solární zisky ještě větší.

V architektonické kompozici se používají okna různých typů proporcí – na celou výšku, pásová okna apod. Mají tyto rozdíly dopad na kvalitu osvětlení a klima interiéru? 

Pásová okna byla navržena pro velké kancelářské prostory. Dávají širokoúhlý výhled a rovnoměrné osvětlení přesně tam, kde je třeba – na pracovní stoly. Veškeré světlo pod úrovní pracovní plochy zůstává nevyužito, takže plně prosklená kancelář je vlastně zbytečná.

Co se týče rodinných domů, o významu propojení s venkovním prostředím, otevření obýváku do přírody jsme již hovořili. Ale pozor: při velkém prosklení se psychicky – podvědomě – ztotožňujeme s tím, jak je venku. Když chumelí nebo prší, je nám za plně prosklenou fasádou automaticky zima, za slunečného počasí máme automaticky pocit tepla. Parapet je nejen praktický, ale vytváří i určitý pocit bezpečí, odděluje nás psychicky od světa za oknem. Parapet vysoký 90 cm považuji pro rodinné domy za příliš vysoký, vytváří dojem uzavřenosti, stačí parapet 40–60 cm, a už se cítíme více chráněni, aniž by nám něco bránilo ve volném výhledu.

U místností v patře prosklení na celou výšku podlaží podle mne postrádá smysl – tam přímý kontakt s přírodou nevytvoříte (pokud nevycházíte na střešní terasu). V místnostech, kde se pracuje (v pracovně, dětském pokoji, nebo i v jídelně) je třeba správně osvětlit především stůl.

Do jaké míry vlastnosti oken a atmosféru v interiéru ovlivňuje typ zasklení? Můžeme typem zasklení nějak výrazně „zachránit situaci“?

Pro náš pocit tepelné pohody i pro úspory energie jsou rozhodující vnitřní povrchové teploty na stěnách, podlahách, stropech i oknech. Trojsklo má v zimě vyšší a v létě nižší vnitřní povrchovou teplotu. Koeficient prostupu tepla dosahuje hodnot Ug pod 1 W/m2K, logicky tedy trojsklo významně přispívá k úsporám energie a v létě naopak nepropouští horko dovnitř. Povrchové úpravy takového skla ale propouštějí automaticky méně denního světla, řádově až o desítky procent.

V místnostech s trojitým zasklením oken s povrchovou úpravou skla je oproti oknům s dvojskly s čirým zasklením pořád mírně „zataženo“, pocitově se prodlužuje zima a zkracuje léto. To má vliv na zrak i na psychiku. Za deštivých dnů to jistě na dobré náladě nepřidá. Málokdo si také uvědomuje, že trojitá skla s povrchovou úpravou mají i jiné podání barev, což rovněž ovlivňuje podvědomě naši náladu. Pro naše zdraví je nejlepší přirozené sluneční světlo.

Text: Jitka Pálková, Foto: Archiv