Současný majitel pan Lavický dům koupil od původního majitele, jehož rodině byl počátkem padesátých let statek zabaven, protože tehdy odmítli vstoupit do družstva. V restituci byl statek rodině vrácen a původní majitel započal s rekonstrukcemi. Bylo jich opravdu zapotřebí, protože působení JZD se na domě podepsalo až neuvěřitelným způsobem.
Tehdejší uživatelé zbourali jedno křídlo domu, kde byl „vejminek“, zbourali kamennou zeď kolem usedlosti, aby se kombajnérům pohodlně do statku vjíždělo, zbourali i monumentální vstupní bránu. V objektu vzniklo zázemí pro JZD a v prvním patře bydleli ještě dva nájemníci.
Nakonec ve velké místnosti v přízemí zřídili chov kachen. Po letech nešetrného užívání se stal dům prakticky neobyvatelným. Po listopadu 1989 se statek po různých peripetiích dostal až k současnému majiteli panu Milanovi.
Zpověď rekonstruktéra
Pan Milan na své začátky na statku vzpomíná s lehkým ironickým podtónem: „Když jsem sem přišel, připadalo mi, že jsem se zbláznil! Jsem zde už osm let, a když o celé věci přemýšlím, už bych do takto ohromného projektu nešel. Po těžce nabytých zkušenostech vím, že by to šlo jen s hodně penězi a kdyby mi bylo o deset let míň. Ale peníze i síly bohužel došly. Tenkrát mě to tolik netrápilo, protože jsem byl majitelem maličké stavební firmy a statek jsem měl jako zázemí. Nicméně osud zamíchal kartami a museli jsme se odstěhovat z Prahy pryč.“
Pan Milan je sice čistokrevný Pražák z paneláku, ale od dětství stále něco na balkoně pěstoval a pořád něco kutil. Navíc pochází ze zednické rodiny a sám zednické řemeslo učí na střední odborné škole. Mít takový dům byl jeho sen. Když pak ale musel pod tlakem okolností opustit pražský byt, ocitl se uprostřed probíhající dalekosáhlé rekonstrukce.
„V oknech byly místo skel igelity a bydleli jsme jen v jedné místnosti. Vedle v kuchyni bylo ráno sedm stupňů. Zažili jsme tu krušné časy,“ vzpomíná na dobu těsně po nastěhování. „Bylo to náročné. Dnes jsme už asi v osmdesáti procentech rekonstrukce, ale tenkrát zde nebylo vůbec nic. Myslím si, že jsem zde kromě obvodového zdiva měl v ruce každý kamínek.“
Dispozice domu
Celá nemovitost se rozkládá na parcele o rozloze 6 500 m2. Hlavní část domu je na půdorysu čtverce, později k němu bylo přistavěno na levé straně nové křídlo. Dominantou hlavní části je masivní schodiště do prvního patra. Před rokem 1848 zde pravděpodobně stály domy dva, dnešní dům ve tvaru L byla původně malá „nudlička“ a vedle ní stála další stavba. Vejminek byl zbourán. Majiteli bylo divné, že jedna část domu je podsklepená a druhá ne. Nedařilo se mu odhalit ani stáří, ani historii domu, ale nakonec zjistil, že dnešní podoba vznikla po rozsáhlé přestavbě v roce 1848.
Původně byl dům postaven pro větší rodinu, ale poslední majitelka slečna Erna využívala jen kuchyň, jídelnu a nahoře dva pokoje, které současný majitel předělil na pokoje čtyři a koupelnu. V dalším křídle byla sýpka a chlévy. O své skutečné podobě vydával dům své svědectví postupně, během rekonstrukce.
Střet dvou světů
Zásadní problém pan Milan vidí ve způsobu, jak co nejlépe skloubit původní mnohovrstevnaté architektonické pojetí se současnými požadavky na bydlení. Dotkl se tak klíčového problému filozofie rekonstrukce historických obytných staveb, kdy je třeba určit správný poměr mezi tehdejšími a současnými nároky na užívání budovy.
„Při rekonstrukci jsem byl ovlivněn tím, že dům je slepenec různých stavebních zvyklostí, záměrů a potřeb. Když odhlédnu od sýpky, je obytný prostor prakticky vměstnán do obdélníka. Dnes se staví jinak – každý chce přijít do předsíně a mít po stranách záchod s koupelnou a šatnu, dále větší halu s jídelnou, obývákem a kuchyň. Ve starém domě ale musíte vycházet z konkrétní situace a tím jste limitován. V přízemí bylo WC, vedle sklad na uhlí. Některé místnosti byly předěleny příčkami, ty jsem odstranil. Jediné, co jsem zde změnil, byl nově vytvořený vstup do koupelny. Bylo to také proto, že v zadní části se nachází kotelna a nechtělo se mi v zimě při přikládání do kotle všechno obcházet venkem. Také některé příčky z padesátých let jsem odstranil.“
Výraznou změnu prodělal také původní sklad na uhlí, který dnes slouží jako komora a spižírna.
Putování domem
První místnost, kterou tu pan Milan obýval, byl pokoj nahoře. A právě z této místnosti podnikal „rekonstrukční výboje“ do různých částí domu, jak bylo potřeba a co dovolila peněženka. Ve spodní velké místnosti sice v minulosti přebývaly kachny, takže si asi dokážete představit tu spoušť, ale kupodivu kromě oken to byl prostor na rekonstrukci poměrně nenáročný. A právě sem se pak majitel přestěhoval.
Scházel mi architekt
„V průběhu bydlení se nároky a požadavky na rekonstrukci mění. Možná jsem udělal chybu, že jsem nepovolal architekta a všechno jsem vymýšlel sám,“ hodnotí s odstupem času své rekonstrukční počínání. „Člověk si často myslí, že všechno zvládne a že všechno vymyslí, ale na mnoho věcí často přijdete až při užívání domu. Například dole jsem vybudoval malý záchůdek pro hosty, ale pak jsem zjistil, že bývalý kumbál na úklidové prostředky opravdu potřebujeme, a tak jsem záchod pro hosty zrušil.“
Dům je opravdu rozsáhlý, takže se najde místo na všechno. Dokazuje to například jedna z koupelen, kterou nejvíc používá pán domu, protože navazuje na dílnu a pracovnu. Původně zde byl chlév s korytem, předělením příčkou tu vznikla koupelna s prádelnou a dílnou.
Příčky v domě
Spodek domu v podstatě zůstal původní, jen bylo třeba zbourat dvě nebo tři příčky. Naopak nové příčky pan Milan vyzdíval z plných pálených cihel. Pro provázání příček a stávající konstrukce doporučuje vysekat ve zdi kapsy na půl cihly a na šířku dvou cihel a do nich příčku přichytit – zhruba tři kapsy na výšku příčky, dole nahoře a uprostřed. Tento způsob považuje pan Milan za nejspolehlivější a na rozdíl od oblíbeného provazování pomocí hřebíků také funkční. Příčka se pak ani nehne a nepraská.
Další díl seriálu najdete v této rubrice příští středu.
Text: Adam Krejčík, Foto: Jiří Hurt
