Sonda do hlubin nekonečné rekonstrukce, část 3: Obvodové stěny

Předchozí část seriálu najdete zde.

„Dnes lituju, že jsem neodstranil všechnu omítku. Byl jsem v zajetí falešné představy, že je třeba zachovat co největší podíl původních omítek, ale dnes vím, že to byla velká chyba. Omítka má totiž svoje už za sebou, takže starou fasádu je nejlépe ‚obouchat‘, omýt tlakovou vodou, popřípadě okartáčovat až na kámen či cihlu. To je velmi důležité kvůli soudržnosti materiálu. Také jsem koketoval s představou, že nechám v některých částech domu opuku obnaženou, ale opuka musí být krytá. Jde o poměrně měkký materiál a potřebuje chránit před povětrnostními vlivy.“

Zazdívání a dozdívání

Na obvodových stěnách se projevilo stáří, i nešetrné užívání ze strany JZD. Starou rozvodnou skříň zasekanou ve zdi a různé otvory ve stěnách bylo potřeba zazdít a srovnat. Při dozdívání přišly ke slovu malta a plné pálené cihly, na které pan Milan nedá dopustit. Preferuje lisované pálené cihly, které jsou velmi pevné a nerozpadnou se. Podle jeho slov není lepší stavební materiál.

Stavební otvory a okna

Velký problém představovala okna. V celém domě byla za éry JZD instalována čtvercová paneláková okna a původní okenní otvory byly zmenšeny, zazděny nebo jinak změněny. Vyvstal proto problém s renovací původních kleneb v okenních otvorech. Okenní otvory tehdy družstevníci zazdili z vnější i vnitřní strany obvodových zdí a mezery uprostřed zasypali sutí a odpadem. Na pana Milana pak při vybourávání oken tyto „dárky“ občas vypadly.

„Vrátit porušené či zazděné okenní klenby do původního stavu bylo velmi obtížné. Dole jsem musel vytvořit dřevěná kopyta a klenby znovu vystavět. Aby se před zaschnutím nezřítily, podepřel jsem je hliníkovými stavebními stojinami, ale ty mi někdo v noci ukradl. Zloděj měl tehdy víc štěstí než rozumu, protože se na něj mohly klenby zřítit a zabít ho.“

Jediná dvě okna, která si zachovala původní tvar, jako zázrakem zůstala v jedné místnosti v prvním patře a na schodišti. Tato okna pak posloužila jako vzor k výrobě nových oken do celého domu. Dřevěný rám se sice při dotyku rozpadl na prach, ale podařilo se zachytit tvar vrchního obloukového rámu – tato část byla u všech ostatních okenních otvorů odstraněna.

Po čase majitel zjistil, že při rekonstrukci okenního oblouku přece jen zachyboval. Dodatečně se mu do rukou dostala jedna z původních předválečných fotografií domu, ze které zjistil důležitý detail: spodní řada oken měla oblouk kulatější než řada oken v patře. Ale tak to u rekonstrukcí starých domů chodí – jde i o štěstí dostat se v pravý čas ke správným informacím i materiálům.

Dveře a ostění

Kromě oken jsou dveře další oblastí starých domů, na které se podepsala délka užívání i vkus obyvatel. Většina původních dveří rovněž chyběla, protože kdosi v osmdesátých letech minulého století usoudil, že ocelová „futra“ a sololitové dveře s bakelitovou klikou a bakelitovým štítkem nadělají více parády. Pan Milan zde měl opět štěstí, protože objevil jedny původní dveře, takže bylo možné podle nich vyrobit repliky chybějících dveří. Originální dveře byly natřeny snad deseti vrstvami barev, bylo velmi náročné je těchto nánosů zbavit, nicméně letitá barva zároveň ochránila dřevo před poškozením.

Majitel nešetřil ani na okenním kování a kličkách. Nově zhotovené repliky oken opatřil starožitnými mosaznými kličkami, což přišlo cca na 15 000 Kč. Také chybějící dveřní kování bylo nutné nahradit. Nikdo z dostupných zámečníků se k výrobě replik neměl, ale nakonec se po delším hledání na majitele statku usmálo štěstí a našel šikovného mistra, kterého umělecká zámečničina opravdu bavila.

Rada lakýrníka: Obnova nátěrů oken a dveří

Většinou je nutné původní nátěry opálit horkovzdušnou pistolí a vybrousit, pak se dřevo napouští, natírá základovou barvou a střídavě se tmelí a přebrušuje. Následně se aplikuje vrchní nátěr. U strukturovaných a zdobených dveří se zrcadly, rámečky a dekorativními lištami se barva odstraňuje speciálními škrabkami různých tvarů nebo pomocí ocelových, mosazných či hliníkových kartáčů. Pak je nutno plochu napustit (u historických dveří fermeží) a následně tmelit. Pokud „kytování“ nestačí, je třeba provést celoplošné tmelení pomocí jemného dvousložkového polyesterového tmelu nebo akrylátu. Přestože je polyesterový tmel při aplikaci poměrně cítit, je tvrdší a odolnější než vodou ředitelné tmely. Teprve potom přijde na řadu základová barva. Dříve se používaly olejové, syntetické a fermežové barvy nebo jejich vzájemná kombinace, dnes převažují vodou ředitelné barvy. Zde je ovšem třeba dbát na to, aby se vrstvy barvy rovnoměrně rozlévaly, aby nezůstaly viditelné tahy po štětci nebo „pomerančová kůra“ po válečku.