Směrnice o energetické náročnosti budov totiž požaduje, aby počínaje rokem 2020 byly nové budovy v zemích EU téměř energeticky nulové, což splňují především tzv. pasivní domy s minimální spotřebou energie na vytápění či ohřev vody a získávají ji kupříkladu ze země pomocí tepelných čerpadel. Na stavby zahájené do roku 2020 se toto opatření nevztahuje.
„Dvacítkové“ pravidlo
Zmíněná směrnice se týká snížení potřeb energie budov v zemích EU o 20 % do roku 2020 v porovnání s rokem 1990. V důsledku by se tedy měl zvýšit podíl výstavby pasivních domů a také tzv. nulových domů (staveb s téměř nulovou spotřebou energie). Značná část laické veřejnosti tudíž nabyla dojmu, že budovy stavěné po roce 2020 budou muset splňovat výhradně pasivní standard, či být dokonce energeticky nulové. A co my teď s tím?
Podle odborníků to však není tak docela pravda. Budova s téměř nulovou spotřebou energie totiž dosahuje měrné spotřeby tepla na vytápění od 40 do 80 kWh v závislosti na geometrii stavby, což řádově odpovídá výstavbě dnes už naprosto standardních nízkoenergetických domů. Požadavky na budovu s téměř nulovou spotřebou energie se navíc nezaobírají pouze obálkou budovy, ale i energetickými zdroji v takové budově.
Kromě toho se ukazuje, že každý členský stát si požadavky směrnice zapracoval do národní legislativy po svém. V případě ČR to dopadlo tak, že „téměř nulová spotřeba“ může mít podle některých odborníků do skutečné nuly poměrně daleko. Ačkoli výrobci nabízí stále lepší konstrukční materiály a roste i počet projektantů schopných tzv. nulový dům navrhnout (ostatně k tomu je nutí i neustále se zpřísňující předpisy), stále ještě existuje mnoho těch, kteří raději přesvědčí zákazníka, že legislativní požadavky jsou jen hromadou nesmyslů, a vnutí mu mizerný dům, ovšem často už za cenu kvalitního. Zde je totiž důležité připomenout, že splnění požadavků na „téměř nulovou budovu“ se vlastně prokazuje jen na papíře – Průkazem energetické náročnosti budovy. Uváděná „téměř nulová“ budova tak v našich končinách může být jen trochu lepší „standardní“ dům, ovšem s účinným vytápěním. Při dobrém návrhu se může docela dobře obejít i bez obnovitelných zdrojů. Dá se tak prý dokonce čekat, že zpracovatelé mohou s požadovanými čísly podle potřeby „kouzlit“… Ale nepředjímejme.
Některá praktická opatření
Zlepšení energetické bilance domů by se mělo dosáhnout změnou stavebních materiálů, instalací oken s trojskly či solárních kolektorů na ohřev vody. Řešením je v neposlední řadě řízené větrání se zpětným získáváním tepla (rekuperací). To vše a některé další aspekty se logicky promítnou do nákladů na výstavbu nových budov, které se mohou prodražit až o 15 % (v extrémních případech dokonce až o 30 %) oproti stávajícím cenám. Ačkoliv stát na postupné zpřísňování norem upozorňoval s poměrně značným předstihem, výsledkem je typicky český fenomén tzv. řešení na poslední chvíli – naprosto enormní zájem o získání stavebního povolení do konce letošního roku, kdy ještě platí mírnější normy. Bohužel – poptávka již mnohonásobně přesahuje dostupné kapacity.
Kromě otázky, z čeho a jak se bude stavět, je nabíledni také otázka, čím se bude po roce 2020 topit a jak se bude ohřívat voda? Paušální odpověď opět neexistuje, vždy se bude jednat o posouzení té či oné konkrétní stavby. Neoddiskutovatelně však platí, že bez využití obnovitelné energie se už neobejdeme. Varianta, kdy celý rodinný dům je závislý výhradně na elektřině ze sítě, je do budoucna nemyslitelná (to se ovšem týká i současnosti). Efektivním řešením pak může být kupříkladu kombinace krbových kamen s dodatkovým zdrojem tepla. Využít lze také energie ze slunce, například k ohřevu teplé vody. Alternativou je využití tepelného čerpadla jako hlavního zdroje tepla. A zde stát nabízí pomocnou ruku například Novou zelenou úsporám nebo tzv. kotlíkovými dotacemi, v nichž lze díky příspěvkům z fondů získat dotace na zateplení, výměny těsnění, nový kotel atd. Tedy na poměrně zásadní změnu energetické bilance stávajícího, rekonstruovaného obydlí.
Stát je připraven, co stavebník?
Česká republika v této souvislosti zavedla spoustu závazných předpisů. Například zákon o hospodaření energií, vyhlášku týkající se energetické náročnosti budov, technické normy atd. Otázkou však zůstává, nakolik je na požadavky připravena veřejnost. Především se to týká mentální stránky. Zdá se, že právě tohle je největší oříšek. Jak už je v Česku zvykem, za naše problémy vždycky mohl někdo zvenčí. Za císaře pána Vídeň, pak dlouhou dobu Moskva, dnes až nesnesitelně byrokratický Brusel. To on si zase cosi vymyslel, vyžaduje, tlačí a běda… Přitom požadavky, nastavené třeba právě pro požadované budovy s téměř nulovou spotřebou energie, se vlastně nijak výrazně neliší od požadavků platných v současné době. Kromě úspor energie totiž přináší i některé další benefity, například větší kvalitu staveb a tím prodloužení jejich životnosti, vyšší uživatelský komfort a v obecném slova smyslu pak ochranu ovzduší a životního prostředí. Legislativa přitom dává na výběr. Kdo postaví dům s velmi nízkou potřebou energie, ten si bude moci vybrat téměř jakýkoli zdroj, kterým uspokojí své požadavky na vytápění, přípravu teplé vody atd. Technologie a technická řešení existují a přímo se nabízejí. Na změny ve způsobu myšlení i chování ještě taky zbývá nějaký čas.
Text: Petr Saulich, Foto: Shutterstock
-6635743ac952b.jpg){kind=small}
