Co baští masožravé rostliny

Zahrada

Fotogalerie:

Co se stane, když strčím prst do té trubky? Nekousne mě to? Běžné dotazy návštěvníků výstav masožravých rostlin představuje kurátorka pražské botanické zahrady Romana Rybková. Nabízí rady ohledně pěstování a popisuje fascinující jev, kdy rostlina tráví živočišné bílkoviny.

Masožravé rostliny jsou skupinou, která je zahalena mýty a falešnými představami nejen o jejich biologii, ale také o pěstování. Většina lidí se obává, že jde o skupinu pěstitelsky obtížnou, ale jsou i tací, kteří předpokládají jejich snadné zvládnutí a poté narazí. Pravda je nejspíš někde uprostřed, záleží na dodržování základních pravidel kultivace a volbě vhodných druhů.

Proč vlastně vznikly?

Masožravost je reakcí rostlin na život v prostředí chudém na živiny, jako jsou rašeliniště, písčité půdy, případně i skalní stanoviště. Živiny získané z ulovené kořisti jsou pro ně něčím navíc, co jim dává konkurenční výhodu oproti jiným rostlinám. Většina masožravých rostlin tedy v kultuře žádné krmení nepotřebuje a vystačí si s tím, co získá pomocí kořenů, případně co si uloví sama z kolem poletujícího hmyzu.

Více článků z rubriky ZAHRADA najdete na www.dumabyt.cz.

Jak masožravé rostliny pěstovat?

Ideální je mít na zahradě nějaký mokřad či rašeliniště, dobře se dá použít i okraj přírodně laděného rybníčku. Hodí se i pěkné nádoby, obecně čím větší, tím lepší pro stabilnější vlhkost. Jako substrát použijeme směs rašeliny a písku v poměru zhruba 2–3 : 1. Rašelina musí být čistá, kyselá, nedohnojená. Použití špatné rašeliny je spolehlivou cestou k neúspěchu.

Je nutné masožravky pravidelně zalévat?

Ano, téměř všechny masožravé rostliny vyžadují velmi vlhké, mokřadní nebo vodní prostředí. Jedním z hlavních problémů pěstování bývá kvalita vody. Masožravé rostliny přijímají vodu a živiny z chudé půdy s nízkým obsahem solí, proto je nutné zalévat měkkou vodou. Málokdo má štěstí a měkká voda mu teče z vodovodu, většinou je třeba zajistit vodu dešťovou či destilovanou. Pokud si nejste jistí, nemusíte dělat složité rozbory, o tvrdosti vody vás přesvědčí vodní kámen ve varné konvici nebo povlak solí na substrátu v květináčích. Důležitý je také dostatek světla, požadavek opět vychází z chudých stanovišť – kde je málo živin, tam toho moc nevyroste, a pokud ano, nebývá to statné.

Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz.

Které jsou vhodné na zahradu?

Většina masožravých rostlin, které lze pěstovat na zahradě přes léto, ale i celoročně, pochází ze Severní Ameriky, především z USA. Největší a nejnápadnější jsou zástupci rodu špirlice (Sarracenia). Pouhých osm druhů zaujme barevně i tvarově. Obecně je lze popsat jako statné lapací trubice s víčkem. Víčko se ovšem nezaklapává, jak si leckdo myslí, ale slouží k ochraně nitra pasti před deštěm.

Všechny špirlice také pěkně kvetou, na drátovitých stvolech vyrůstají jednotlivé květy s deštníčkovitou čnělkou a velkými korunními lístky v barvě žluté nebo červené. Květy některých druhů výrazně voní, zejména u druhu S. flava. Jednotlivé druhy jsou různě zimovzdorné, nejodolnějším druhem je S. purpurea, která je v přírodě rozšířena od Floridy po Kanadu. Trvale v našich zahradách vydrží i S. flava nebo S. leucophylla, lze je volně vysadit do rašeliniště a tam celoročně ponechat. Ostatní druhy mohou vymrznout, proto se do jezírek a rašelinišť zapouští i s nádobou a na zimu se uklidí.

Vhodným substrátem pro špirlice je směs čisté neupravené rašeliny a bílého písku. Všechny druhy vyžadují trvale vysokou vlhkost, tedy kořeny ve vodě, v zimě stačí vlhké bahno. Umístění by mělo být co nejvíce na slunci. Zimují při nízkých teplotách, ideálně v rozmezí 5 až 10 °C, ale snesou i nulu. Před zimou rostliny zbavte všech uschlých pastí, snížíte riziko plísní. S. psittacina má ráda teplejší a vlhčí stanoviště, pochází z Floridy. V jarních měsících je u všech druhů možné opatrné přihnojení na list. Špirlice množíme dělením větvících se oddenků nebo výsevem semen.

Dotazy na téma ZAHRADA vám zodpovíme v PORADNĚ ZDE.

Umí mucholapka chytat mouchy?

Asi nejznámější masožravou rostlinou je mucholapka podivná (Dionaea muscipula). Jméno vystihuje jedinečný způsob lapání kořisti – aktivně loví rychlým sklapnutím obou polovin listu. Hmyz, který se dotkne některého ze šesti citlivých chlupů, vyvolá podnět k sevření pasti. Sklapnutí trvá asi půl sekundy. Polapí-li kořist, zůstává sevřený několik dní a trávicí žlázky živiny postupně vstřebají. Pokud list sklapne naprázdno, během dvou dnů se zase pomalu otevře. Zvlášť pro děti je sklapávání listů neodolatelnou zábavou, rostlinu však brzy vysílí a zničí – po dvou až čtyřech sklapnutích odumírá.

O kondici rostliny vypovídá i rychlost sevření listů; pokud mucholapka velmi líně a neochotně zavírá pasti, je něco v nepořádku. Správný způsob pěstování vychází z přírodních podmínek jejich domoviny. Důležitý je především dostatek světla. V létě jim prospěje umístění venku na slunci a čerstvém vzduchu, anebo na jižně orientovaném okně. Pod květináč umístíme misku s nízkou, ale stálou hladinou vody, kořeny nesmí v žádném případě vyschnout. Přezimují v co nejsvětlejším a chladném prostoru s teplotami 10 až 15 °C, nevadí však poklesy pod nulu. V tom případě může mucholapka „zatáhnout“ do půdy, takže než se rozhodnete prázdný květináč vyhodit, prozkoumejte, jestli náhodou rostlina pouze nespí. Přesazujeme na jaře, do směsi rašeliny a hrubého písku.

Pro náročné

Specialitou pro ty, kdo mají rádi velké výzvy, může být darlingtonie kalifornská (Darlingtonia californica). Její pasti ve tvaru vztyčených kobřích hlaviček patří k tomu nejpozoruhodnějšímu z rostlinného světa. Je však pěstitelsky obtížnější, v Kalifornii a Oregonu totiž roste na prameništích a podél potoků, takže jí nedělá dobře přehřátí kořenů, ke kterému u nás může v létě dojít. Není vhodná pro začátečníky.

Rostou nějaké v přírodě i u nás?

Nejznámější masožravé rostliny se jmenují rosnatky (Drosera) a lze se s nimi, i když vzácně, setkat i v české přírodě. Menší hmyz lapají pomocí žláznatých chlupů zvaných tentakule, jejichž povrch je pokryt silně lepivým slizem. Ten vytváří dojem rosy, což napovídá jméno nejen v češtině, ale ve většině jazyků. Nejrozšířenějším druhem v kultuře je rosnatka kapská (Drosera capensis). Její dlouhé listy se kolem větší kořisti umějí stáčet. Vytrvalost posilují silné kořeny, ze kterých obráží i po zaschnutí nadzemní části.

Z růžicovitých rosnatek je velmi odolná Drosera spatulata s velkým areálem od Nového Zélandu po Japonsko, často se pěstují také jihoafrické růžicovité rosnatky. Z amerických druhů lze doporučit D. filiformis, kterou je možné pěstovat trvale venku v polštáři mechu u břehu zahradního jezírka. Rosnatky jsou obecně náročné na světlo, v bytech vyžadují světlou polohu. Voda by měla trvale stát v misce, rostlinám prospívá i rosení. Běžnějším druhům vyhovují pokojové teploty, v zimě mírné přichlazení na 10 až 15 °C. Přesazování provádíme na jaře až v létě, ale jen pokud se zhoršil substrát nebo jsou rostliny příliš nahuštěné. Některé druhy se silnými kořeny lze pomocí oddělených kořenů množit.