Dračinky vs. dračince

Pěstují se často, jsou poměrně oblíbené a nenáročné – tak si v nich pojďme udělat trochu přehled.

Cordyline – dračinka

Rod patří do čeledi chřestovité (Asparagaceae), celkem 24 známých druhů pochází především ze západního Tichomoří – tedy z Austrálie, Nového Zélandu, Nové Guineje a Polynésie. Z areálu vybočují Cordyline mauritiana z Maskarén (Mauritius, Reunion) a C. sellowiana z Brazílie, Argentiny a Bolívie.

Dračinky jsou dřeviny s druhotně tloustnoucími stonky, většinou nepravidelně rozvětvenými, na jejichž koncích vyrůstají husté růžice spirálovitě uspořádaných, oválných, mečovitých až úzce kopinatých listů. Drobné kvítky bílé, žluté, šeříkově fialové až purpurové barvy vykvétají ve vrcholových latách. Plodem je masitá bobule.

Dračinky lze ze zahradnického hlediska rozdělit na tropické a sezonně chladnomilné. Některé tropické druhy jsou součástí podrostů nížinného deštného lesa, žijí tedy v klimatu stálého horka, vlhka a stínu. Druhy z jihu Austrálie, Nového Zélandu a Norfolku jsou světlomilné a v zimě potřebují pokles teploty – například novozélandský C. australis, druhý nejčastěji pěstovaný druh, v zimě snáší teploty až pod bodem mrazu a v západní Evropě i Anglii se pěstuje v zahradách jako exotická dřevina.

Tropické dračinky

Nejčastěji pěstovaný druh C. fruticosa (syn. C. terminalis) pochází z jihovýchodní Asie, Nové Guineje, severovýchodní Austrálie a tichomořských ostrovů. Má nevětvený kmínek vysoký až 4 m a řapíkaté, oválné, zašpičatělé listy dlouhé 40–60, vzácně až 75 cm, široké i 10 cm. Je velmi variabilní a pěstuje se v desítkách barevných forem s listy červenohnědými, žlutozelenými, růžovými nebo barevně pruhovanými.

Pěstování je velmi jednoduché, jsou to velmi odolné a nenáročné rostliny. C. fruticosa a ostatní tropické druhy potřebují pokojovou teplotu (poklesy a průvan snáší velmi špatně), celoročně pravidelnou zálivku a lehké přistínění. Jako substrát se používá běžná směs pro pokojové rostliny, při přesazování se snažte neporušit kořenový bal.

Dračinky z chladnějších oblastí

Z chladnomilných dračinek se nejčastěji setkáte s novozélandským druhem C. australis, který se v našem podnebí pěstuje jako mobilní zeleň, v jižní a západní Evropě však roste celoročně venku. Jeho dřevnatý kmen dorůstá až 15 m výšky a jako starší se bohatě větví. Mečovité listy jsou velmi tuhé, dlouhé 40–90 cm a široké 3–7 cm. Žádaný je kultivar ‘Atropurpurea’ s rudohnědými listy. Chladnomilné druhy vyžadují těžší zem bohatou na živiny. Potřebují zimování v chladu při nepatrné zálivce a dostatku světla. Chorobami a škůdci téměř netrpí, pozor jen na napadení vlnatkou. Všechny druhy se množí hlavně řízkováním a odnožemi na jaře.

Dracaena – dračinec

Tento rod, zvaný též dracéna, se v botanickém systému řadí do čeledi chřestovité (Asparagaceae). Více než stovka druhů se vyskytuje rovným dílem v tropické Africe i Asii, další rostou na Madagaskaru a okolních ostrovech, pět druhů lze najít na Havaji, čtyři v Arábii a po jednom poněkud překvapivě i na Kubě a v tropické Americe. Nejznámější dračinec, Dracaena draco, je domácí na Kanárských ostrovech.

O tom, že rod Dracaena stále ještě není dobře prozkoumán, svědčí objev z ostrova Gran Canaria: v roce 1998 zde byl nalezen nový stromovitý druh D. tamarana. Mezi dracénami se vyskytují solitérní obří rostliny polopouští i drobnější, jen slabě dřevnatějící polokeře z hlubokého stínu nížinných deštných lesů. K pěstování v interiérech se hodí velká část ze známých druhů, a tak se lze těšit na budoucí novinky v sortimentu pokojových rostlin.

Do nádob ven

Mezi dračinci jsou četné stromovité formy, tedy rostliny s druhotně tloustnoucím kmenem. Listy jsou uspořádané spirálně, u polopouštních druhů bývají přisedlé, mečovité, tuhé, zašpičatělé, jiné druhy, většinou z podrostu lesů, mají jasně rozlišený řapík a měkkou, široce oválnou čepel. Do první skupiny patří pověstná rostlina z jemenského ostrova Sokotra D. cinnabari, která po poranění roní tmavorudou pryskyřici, nazývanou dračí krev. Od nepaměti se používala jako univerzální léčivo a dovážela se již do Byzance.

Je to až 10 m vysoká (jde ovšem o exempláře staré i 700 let!), nádherně větvená dřevina tvořící deštníkovitou korunu. Podobný je našim turistům dobře známý D. draco z Maroka a Kanárských ostrovů, který se poměrně často pěstuje v nádobách jako mobilní zeleň a jeho semena si turisté kupují na dovolené jako suvenýr.

Do bytu

V bytech se nejčastěji pěstují kultivary afrického druhu D. fragrans s růžicemi široce mečovitých, často podélně pruhovaných listů dlouhých i přes metr. Nejpopulárnější jsou žlutě pruhovaný statný kultivar ‘Massangeana’ a drobný, tmavozelený ‘Compacta’, ale pěstuje se mnoho dalších barevných odrůd. Patří k nejodolnějším pokojovým rostlinám.

Velmi často se využívá i D. marginata pocházející z ostrova Madagaskar. V kultuře se však pěstují výhradně barevně selektované typy, které se již od původních rostlin z přírody dost odlišují. Nejčastěji se využívá kultivar s hnědočerveně vroubenými listy nebo trojbarevně variegátní, který se však trochu hůř kombinuje s dalšími rostlinami. Oba druhy snášejí velmi dobře bytové klima, občasné přisušení a netrpí chorobami a škůdci, kromě vlnatek.

Z větších pestrolistých druhů lze jistě doporučit D. reflexa ‘Song of India’ dorůstající i 250 cm, který se po čase stane dominantou teplého a světlého atria. Z lesních stinných druhů pak v bytech výborně roste D. aubryana (syn. D. thalioides), sotva metrový, bohatě odnožující druh s poměrně širokými čepelemi dlouze řapíkatých listů, nebo „bambusovitě“ působící D. surculosa s rozpitými žlutobílými skvrnami na listech. Tyto druhy jsou náročnější na teplotu, špatně snášejí i krátkodobé poklesy pod 10–13 °C.

Dracény pěstujte ve výživnější zemině, vhodná bývá směs substrátu pro pokojové rostliny s těžší záhonovou zeminou. Běžně prodávané kultivary sice snášejí i slunce, ale vhodné je přistínění. Zálivka musí být dostatečná, omezujte ji jen v zimě. Silně sukulentní polopouštní druhy v zimě nechte přisychat, zato je umístěte na plném slunci. Dračince z lesního stínu naopak vyžadují vysokou vzdušnou vlhkost i teploty a zemina nesmí nikdy vyschnout. U těchto pralesních druhů větší výkyvy v zálivce i vzdušné vlhkosti způsobují zasychání špiček listů.

Barevně výrazné formy nehnojte dusíkatými hnojivy, způsobí zezelenání listů. Původní druhy se snadno množí klasickým výsevem v teple a vlhku, běžnější je ale řízkování. Použít můžete jak vrcholové části, tak na špalíky rozřezaný kmen.

Text a foto: Romana Rybková

* * *

Podobné články, které by vás mohly zajímat:

Orchideje: Jak na ně – část 1.

Voda je znamením bohatství

Léčivé ovocné stromy, stromky a keře

Sukulenty, nenároční spolubydlící

DŮM A BYT: Vychutnejte si krásu bonsají

DŮM A BYT: Koniklec – klenot jarní přírody