Jak pečovat o staré stromy

Kdy se dá o stromu říci, že je starý?

Pro stromy neplatí lidské měřítko. Přece jen jsme z rozdílných živočišných říší. Doba, po kterou strom přežívá na konkrétním místě, záleží na druhu stromu a podmínkách, které měl k životu. Obecně se dá říci, že takový 100letý dub je vlastně ještě mladíkem. Ale i krátkověké dřeviny (např. topol a bříza) žijí za příznivých podmínek více než sto let. Ořešák královský, který patří k nejmohutnějším ovocným stromům, se dožívá až 200 let.

Jak se stáří na stavu stromu projevuje?

Stromy na konci svého života jsou majestátní, bizarní, někdy i trochu strašidelné, ale v každém případě krásné. Dosahují maximálního vzrůstu a charakteristického vzhledu, začínají „odhazovat“ větve, které už nemohou uživit, ve kmeni i na větvích se vytvářejí dutiny, zmenšuje se koruna a snižuje těžiště, objevují se viditelné plodnice hub, vzrůstá osidlování stromu různými živočichy. Kmeny s dutinami se mohou rozpadat na samostatně fungující části.

Jsou některé druhy stromů náchylnější na defekty než jiné?

Defekty vznikají nejčastěji působením přírodních živlů (vítr, blesk, extrémní sucha nebo naopak extrémní srážky) a působením člověka (vandalismus, necitlivé ořezy, poškozování při stavební činnosti a dopravě).

Přítomnost suchých větví a jejich vylamování u starých stromů jsou přirozené a nelze to považovat za defekt. Na druhu stromu přitom moc nezáleží.

Defekty ale mohou vznikat také působením imisí (z dopravy, solení silnic při zimní údržbě). Některé druhy stromů jsou vůči imisím odolnější, například habr. Na zasolení jsou citlivé například javory, jírovce anebo už zmiňovaný ořešák.

Náchylnější k defektům (vylamování větví, houbové infekce, vývraty) jsou v pozdějším věku také ty stromy, které byly už v prvních letech po výsadbě špatně vychovávány (nesprávně zapěstovaná koruna, poškození kmene kotvicími popruhy, poškozování kořenů hutněním půdy apod.).

Jak se dá zabránit odlomení částí ­stromu?

Typicky vzniká riziko odlomení částí větví nebo rozlomení kmene u stromů s tzv. tlakovými vidlicemi (dvě silné větve vyrůstající v témže bodě). Řešením je redukce koruny – snížení těžiště nebo umístění vazby v koruně stromů.

Jak je to s vykotlanými stromy a jaká je příčina vzniku dutin?

U starých stromů je vznik dutin přirozeným jevem. Vznikají rozkladem starého dřeva a činností dřevokazných hub. Známé jsou například „vykotlané hlavaté vrby“ lemující potoky a stružky. To, zda dutina negativně ovlivní stabilitu stromu, závisí na jejím průměru a také na tvaru a umístění dutiny uvnitř kmene.

Nejmenší riziko představují centrální symetrické dutiny. Mohou zabírat velkou část kmene a strom je přesto stabilní. Taková dutina připomíná z mechanického hlediska trubku a ta je docela odolná vůči zlomení. Mnohé památné stromy mají rozsáhlé otevřené dutiny, ve kterých se vytvořily adventivní kořeny pomáhající s výživou stromu. Pokud je dutina umístěna asymetricky, případně pokud je otevřena a zásadním způsobem narušuje vrstvy dřeva důležité pro výživu stromu, může dojít k významnému snížení pevnosti kmene.

Jak se dutiny opravovaly v minulosti a jak je tomu dnes?

V minulosti se hovořilo o tzv. „konzervaci“ starých a památných stromů. K zachování letitých dřevin se používaly postupy, které již dnes nepovažujeme za vhodné. Z dutiny bylo odstraněno mrtvé dřevo. Prostor byl často vyplněn hlínou, popelem a kamením, někdy dokonce byly dutiny vyzděny nebo vybetonovány. Z pohledu současných znalostí tyto postupy zatěžují kořenový systém a zamezují větrání dutiny, což umožňuje rozvoj dřevokazných hub.

V současné době dávají odborníci přednost metodě ošetření dřevin blízké přírodě. Stabilitu stromů s dutinami lze zajistit odbornými řezy, které jsou popsané v tzv. arboristickém standardu (arboristické standardy vydává Agentura ochrany přírody a krajiny ČR a lze je nalézt na www.standardy.nature.cz).

Další možností je instalace bezpečnostních vazeb, zejména pokud dutiny zasahují do hlavních (kosterních) větví. Jde vlastně o svázání dvou nebo i více větví speciální technikou, která minimálně ­poškozuje strom a zabraňuje odlomení částí koruny či rozpadu celého kmene. Samotné dutiny jsou ponechány v přirozeném stavu, případně jsou kmeny ošetřeny s ohledem na zachování biotopu významných druhů živočichů (umístění stříšky nad dutinou, odstranění narušených částí kmene a ponechání torza na stanovišti). Tyto metody lze uplatnit i v soukromých zahradách.

Jakých postupů by se měl majitel zahrady vyvarovat? 

Především by se měl při pohledu na „svůj“ strom dlouze zamyslet. Staleté stromy jsou dědictvím těch, kteří tu žili před námi. Kdosi před několika sty lety zasadil na svém pozemku stromek, který teprve nyní poskytuje všechny své výhody. Takový strom je historií místa i jeho symbolem, je klimatizací v parných dnech, je domovem mnoha živočichů, ze kterých máme prospěch i my (hmyzožraví ptáci, netopýři).

Také život stromu je omezen, ale pokud jej pokácíte a nahradíte mladou sazenicí, teprve příští generace mohou využívat v plné míře to, co stromy dávají. Předpokládám, že výsledkem takového zamyšlení bude snaha o zachování a ochranu stromu. Každý zásah do vzrostlého, staletého stromu by měl být konzultován s odborníkem. Je to úplně něco jiného než zastřihování živého plotu nebo řez ovocných stromků. Platí zde dvojnásob: „Když nevím jak – neřežu; když nevím kdy – neřežu; když nevím proč – neřežu.“

Kdo posoudí stav stromu a navrhne, popřípadě provede opatření k stabilizaci či zlepšení zdravotního stavu stromu?

Dendrologové umí posoudit zdravotní stav a vitalitu stromu i jeho perspektivu na konkrétním stanovišti. Arboristé posoudí, jak zlepšit stabilitu stromu a snížit riziko například havarijního vývratu nebo vylomení silné větve. Provedou také odborné ošetření stromu, ve většině případů stromolezeckou technikou. Seznamy těchto odborníků lze najít na internetu. Poradí vám také na odborech životního prostředí větších obcí.

Text: Adam Krejčík, Foto: Archiv, Thinkstock