Kamélie, jedna z nejstarších okrasných rostlin, se v Japonsku a Číně pěstuje již od vzniku starověkých kultur a staré stromy v zahradách patří ke skutečným pokladům zahradnického světa. Pro mnohé z nás je tajným snem mít tuto rostlinu doma, někdo to zkusí jednou, jiný se marně pokouší o úspěch každým rokem.
Rod kamélie (latinsky Camellia) je rozšířen ve východní Asii, od Thajska a Vietnamu po Čínu, Koreu a Japonsko. Věda rozeznává kolem 80 druhů. Jsou to stálezelené keře a menší stromky dorůstající výšky 2 až 20 metrů. Listy bývají dosti pevné až kožovité, temně zelené, lesklé, vejčité, často s pilovitým okrajem. Květy mohou být jak jednoduché, tak i plné, v barevné škále odstínů od bílé, krémové, růžové až po sytě červenou, kultivary mohou být i dvoubarevné a žíhané. Podle druhu a odrůdy rozkvétají od začátku zimy do konce dubna, plodem je zdřevnatělá tobolka s velkými semeny.
Kráska, která dobyla svět
Kamélie se pěstují všude, kde je vhodné klima – v zahradách Kalifornie, Floridy, Austrálie, jižní Afriky a samozřejmě i na jihu Anglie. Z více než 2 000 kultivarů se nejčastěji pěstují hybridy Camellia japonica. Původní druh je stromek dorůstající výšky až 15 metrů se světle šedou hladkou kůrou. Květy mívá až 12 centimetrů široké, s pěti kališními a pěti až sedmi korunními lístky. Japonské dělení kultivarových skupin zahrnuje asi 15 forem, z nichž některé jsou pro Evropana vzájemně téměř nerozlišitelné.
Z těch nejkrásnějších a méně obvyklých je třeba zmínit kamélie leknínovité, jejichž vzhled vyplývá z pojmenování, a star-typy, tedy hvězdovité, s plnými květy, s okvětními lístky rozbíhajícími se ze středu květu. Velmi pěkné jsou také pivoňkokvěté formy. Střed květu s věncem velkých plochých lístků je vyplněn nahloučenými zkadeřenými lístky. Kromě hybridů C. japonica se pěstují i kříženci C. sasanqua, C. reticulata, C. oleifera a několika dalších.
Jak kamélie správně pěstovat
Tyto dřeviny pocházejí převážně z deštných lesů podhorských a horských oblastí, rostou v údolích podél menších říček nebo na zalesněných skalnatých severních svazích, kde je stín a trvale vyšší vzdušná vlhkost. Většina druhů roste v oblastech se stabilním podnebím, kde sice v zimě teploty klesají, ale výkyvy vzdušné vlhkosti ani teplot nebývají prudké. Z přírodních podmínek vyplývá i problematika pěstování.
Kamélie jsou náročné a příliš se nehodí do moderních vytápěných interiérů. Dříve bývaly součástí zámeckých oranžérií a jen málo vytápěných obytných prostor. Dnes se vracejí do prosklených vstupů do domů, zimních zahrad a domácích skleníků. Jsou citlivé na všechny prudší výkyvy teploty, vlhkosti a světla, všechny změny musí být pozvolné. V zimě jim vyhovují teploty mezi 5 až 10 °C, krátkodobě jim nevadí ochlazení na nulu, zvládnou i pozvolný pokles na -6 °C.
Potřebují vyšší vzdušnou vlhkost, kyselejší rašelinný substrát a zálivku měkkou vodou. Ideální přezimování představuje světlý prostor s ranním sluncem a teplotami nad nulou. Poněkud stoupnout mohou až po vývinu květů.
Na léto přemístěte kamélie do zahrady na chráněné polostinné místo (mají rády rozptýlené světlo, ale ne hluboký stín). Chraňte je před slunečním úpalem. Nevyhovují jim žhavé letní dny, ideální je pravé anglické počasí. Přesazujte každé dva roky po odkvětu do směsi zeminy pro pokojové rostliny s pískem a rašelinou, snažte se neporušit kořenový bal. Na dno květináče dejte drenážní vrstvu štěrku (pozor, nesmí obsahovat vápník). Hojně zalévejte, rostliny nesmějí nikdy zcela vyschnout. Hnojení je nejlepší granulemi nebo rozpustnými tyčinkami. V letních měsících je nutné zálivku omezit – podporuje nasazení poupat.
V bytě je třeba rostliny často rosit, zvyšovat vzdušnou vlhkost, nesvědčí jim blízkost radiátorů ani okna, kterým v zimě větráte. Prudké změny, přenášení i otáčení rostliny, přehnojení a suchý vzduch způsobují poruchy růstu a kvetení, rostliny pak nenasazují poupata nebo kvetou jen krátce. Ze škůdců je nejvíc ohrožují puklice a černě.
Množení
Výsev kamélií má smysl, pokud jde o původní druhy a čerstvá semena dovezená z tropů. Kultivary se běžně množí řízkováním. Řízky koření velmi pomalu a v domácích podmínkách obtížně, nutný je perlit, stabilní teplota a vysoká vzdušná vlhkost v uzavřeném prostoru. Lepší způsob je naříznout větvičku přímo na matečné rostlině, obalit ji vlhkým mechem a mikrotenem, počkat, až se vytvoří kořeny, a pak ji odříznout.
Výlet za nejstarší evropskou kamélií
Ačkoliv se v květinářstvích a zahradách setkáte téměř výhradně s kultivary, přece jen existuje možnost, kde se lze vrátit do historie. V Německu, jen pár kilometrů od Drážďan, na zámku Pillnitz, se dodnes zachovala jedna ze čtyř rostlin Camellia japonica, které byly poprvé dovezeny do Evropy v roce 1776. Skupina švédských botaniků je dopravila do londýnské královské zahrady a v roce 1780 byla jedna z nich darována do oranžérie zámku Pillnitz v Německu. Jako jediná z nich přežila dodnes, navzdory mrazům, požárům dřevěných konstrukcí skleníků i povodním nedalekého Labe.
Dnes roste v zámecké zahradě a v zimě ji chrání pojízdný skleník na kolejnicích – na podzim přijede a uzavře slavnou kamélii do bezpečí skla a moderních technologií, na jaře odjede a dopřeje jí půlroční volnost. Tato podívaná rozhodně stojí za to. Prastará kamélie měří 8,5 metru na výšku, skoro 12 metrů na šířku a údajně na ní zámečtí zahradníci napočítali až 35 000 květů. Každým rokem rozkvétá v dubnu, pokud je teplé jaro a příznivá předpověď, lze ji v plném rozkvětu spatřit už bez skleníku – a to rozhodně za výlet stojí. Komu se nechce za hranice, může si prohlédnout krásné staré keře kamélií v zámku v Rájci nad Svitavou, kde je nejlepší sbírka u nás.
Co takhle odvar z kamélií? |
 Kamélie neslouží jen jako ozdoba. V Japonsku a Číně se keře pěstovaly nejprve pro semena, druhy C. japonica, C. oleifera a C. sasanqua poskytovaly olej, jímž na Dálném východě upravovali účesy a přidávali ho do mýdla, dnes má využití i v kuchyni. Až později byla objevena chuť a povzbuzující účinky čajovníku čínského neboli Camellia sinensis. Na plantážích se nesklízejí samotné listy, ale takzvané fleše – terminální části výhonů s vrcholovým pupenem a jedním až třemi listy pod ním. Po sklizni se ihned zpracovává, sušením se získává čaj zelený, fermentací a dosušením čaj černý. |
Text a foto: Romana Rybková
