Výhodná cena pozemku donutila Carol přesunout se na opačný konec města. „Přestěhovala bych se kvůli němu klidně do sousedního hrabství,“ směje se. „Jen se podívejte na tu rozlohu, výhledy do korun stromů! Hned na mě zapůsobil kouzelnou atmosférou.“
Atmosférou? Kouzelnou? Vždyť to bylo pole! To asi chtělo pořádnou dávku představivosti a odvahy pustit se do takového projektu. Ani jedno, ani druhé sympaťačce Carol nechybí. Když k tomu přidala svůj vytříbený vkus a perfektní znalost rostlin, zrodil se tento magický prostor, který dokonale vystihuje její romantickou povahu.
Radost ze žížal
Ulice, kde designérka bydlí, je celá utopená v zeleni a zvlášť na jaře působí jako z pohádky. Dojem kazí jen hustý provoz. „V době, kdy jsem nemovitost kupovala, tu bylo ticho jako v kostele. Člověk se cítil být víc venkovanem než měšťanem. Sousedi chovali ovce a na mém pozemku, jenž býval součástí statku, pěstoval farmář brambory,“ vypráví Carol. „Když mi po poslední sklizni předával klíčky od domu, prohlásil, že mi ani nemusí přát hodně štěstí, neboť věděl, že ať si usmyslím pěstovat tu cokoli, budu s tím mít úspěch.“
Může za to zdejší zemina. Jakmile do ní zaboříte prsty, cítíte, jak tělo zaplavují hormony štěstí. Je krásně načechraná, voňavá, vlhká tak akorát, plná živin. A taky žížal! Ty jsou podle Carol jedním z nejspolehlivějších ukazatelů zdravé půdy. A co kosů si sem lítá naplnit bříška k prasknutí! Ostrými zobáčky tahají žížaly ze země a soukají je do sebe, jako by to byly špagety. Loni tu prý zahnízdilo nejmíň dvanáct párů. Zajímavé je, že většinu hnízd si kosi upletli na dřevinách, kterých se netýká pravidelný tvarovací řez.
Patří k nim bez hroznatý s nápadně žlutým olistěním, stříbřitá hrušeň vrbolistá, purpurová líska nebo třeba zlatý déšť, jak se říká štědřenci odvislému. Štědřence můžete buď nechat růst tradičně v sólo postavení, nebo z nich po vzoru Carol vytvořit úchvatné loubí. Základem loubí, klenoucího se nad zvlněnou travnatou pěšinou, je dřevěná konstrukce, k níž majitelka vysadila pět párů stromů v odstupech dva a půl metru. Elegantně tak proměnila nudný trávník v poutavý trojrozměrný prostor.
Po obou stranách loubí se vinou smíšené záhony se stovkami okrasných česneků. Když nad jejich fialovými koulemi květů uprostřed jara zasvítí štědřencové květní hrozny pampeliškového odstínu, zrychlí se člověku při pohledu na tu nádheru srdeční tep. V rabátku podél kamenné zídky, kde právě voní zakrslý šeřík Meyerův Palibin, se k česnekům pro změnu tiskne pichlavý dřišťál s lístečky v barvě přezrálých třešní.
Také se podívejte: Zahrada ve víru něžných květů
Čtyři hektary něhy
Při pohledu do větví myrobalánu odrůdy Nigra, bezu Black Lace s filigránsky stříhanými listy, ruje vlasaté Royal Purple, tavoly kalinolisté Diabolo či vajgélie květnaté Alexandra, která kvete poblíž fialově natřeného domečku pro vnoučata, je jasné, že purpurová patří k designérčiným nejoblíbenějším barvám, hned po modré a růžové. „Je perfektním poutačem pohledů a pastelovým odstínům imponuje dokonce líp než temná zeleň tisu.“
Carolina slova potvrzuje živý plot z buku lesního Purpurea, jenž odděluje formalizovanou část zahrady od louky s ovocnými stromy a zároveň vytváří působivou kulisu pro záhony něžných jarniček. Zatímco v létě a na podzim to v nich vře makovou červení, ryzí mědí a medovou žlutí, spektru jarních barev vévodí pudrové tóny modré, růžové a lila, prokládané bílou a stříbrnou.
Při výběru rostlin zahradní architektka uplatnila nejen cit pro barvy, ale také vlastní fantazii. „Chtěla jsem, aby květiny ožily při každém zavátí větru, aby to v záhonech vypadalo jako při vílím tanci.“ Že se jí záměr povedl, názorně ukazují křehké siluety čerstvě vyrašených kapradin, kakostů, dymnivek žlutých, orlíčků s drátovitě tenkými stonky, na kterých trůní květy připomínající skupinku holubiček, dále turanů, jejichž úbory jako by z oka vypadly sedmikrásce, cibulnatých hyacintovců a dvouletých pomněnek.
Ty se zahradou o velikosti 40 000 m2 toulají, jak se jim zlíbí, a podobně jako turany látají každou volnou mezeru v porostu trvalek, ba i do škvír mezi kameny se jejich drobounká semínka s chutí stěhují. „Jsou to takové rozsévačky dobré nálady, proto je mám ráda,“ říká Carol a přidává tip: „Pokud se vám pomněnky líbí, ale vadí vám, že se po nich v létě slehne zem, přidejte k nim vytrvalé pomněnkovce. Mají stejně půvabné modré kvítky a bonusem jsou výrazné srdčité, často panašované listy, které zakrývají půdu dlouho do podzimu.“
O potřebnou výšku se v květinovém sboru starají krom česneků také chrpy horské, měsíčnice, rdesna či vzácně vídané voskovky (Cerinthe major). Jakoby náhodně rozkutálené balony v podání precizně stříhaných keřů ptačího zobu, tavolníku, brslenu Fortuneova a tisu zase přispívají celoroční strukturou a rytmem, který vás vtáhne do hry plné překvapení.
Divočina na patiu
Dřív, než se Carol pustila do sázení, dala si záležet na perfektním ohraničení záhonů. Tam, kde navazují na trávník, stačilo oříznout okraje a vytvořit žlábek. Podél chodníků zvolila živé bordury z přísně tvarovaných zlatolistých dřišťálů Aurea. Jelikož na její vkus působily moc stroze, zjemnila je linkou bršlice kozí nohy. „Ne, nezbláznila jsem se! Nevysázela jsem plevel, ale jeho šlechtěnou verzi Variegata, která se chová slušně a od jara do zámrazu nabízí krémově žíhané listy završené jemnými závojíčky bílých květů.“
Byť se zdá, že všechno má svůj řád, existuje v této zahradě místo, kterému nevelí pořádkuchtivá zahradnice, nýbrž příroda. Je to dlážděná plocha o velikosti 5 x 5 metrů, skrytá mezi živým plotem a nasucho vyskládanou zdí z přírodního kamene. Jak ze severu od domu, tak z jihu od trávníku s loubím sem vede kamenné schodiště opanované houževnatým turanem Karvinského. Ten se dál pomocí semínek rozpíná do spár mezi dlaždicemi na patiu, kde se houfuje s mateřídouškou vonící po citronech, jestřábníky, pomněnkami, orlíčky, kontryhelem, saturejkou horskou, máky i máčky, zkrátka se vším, co sem zavál vítr, splavil déšť a zaseli opeřenci a co má dostatek energie k přežití horka i dlouhodobějšího sucha.
Slunce sem svítí od rána do večera a čas odměřovaný slunečními hodinami tady, zdá se, plyne pomaleji. Vzácný pocit si Carol užívá sama, s rodinou či přáteli v křeslech pod širou oblohou anebo v proskleném altánku, kde občas prolenoší klidně celý den. Divíte se jí?
Nepřehlédněte: Zahrada plná důvodů k radosti
Text a foto: Adéla McLintock
