Latinské jméno Paeonia dostaly pivoňky podle starořeckého boha Paióna, ochránce před nebezpečím a chorobami. Možná proto, že patří mezi staré léčivé rostliny, používané nejen ve starém Řecku a Římě, ale i na Dálném východě.
Rostlina s dlouhou historií
Nejstarší dochované záznamy o pěstování pivoněk jako léčivek pocházejí z Číny z roku 250 n. l., vzletné verše o křehkých a vznešených květech pivoněk zůstaly zachovány i ve staré čínské poezii. Od 6. století se v Asii pěstovala vůbec nejznámější pivoňka bělokvětá (Paeonia lactiflora) a velmi zajímavé dřevité pivoňky (Paeonia suffruticosa). Číňané se zároveň pustili i do šlechtění. Kolem roku 800 již existovaly okrasné kultivary a v té době byly pivoňky dovezeny i do Japonska. Patřily k velmi ceněným rostlinám, stejně jako v Evropě například čajové růže, pěstovaly se hlavně v zahradách aristokratických rodin. Staré čínské a japonské kultivary se dostaly do Evropy v roce 1789, do královské zahrady Kew Garden v Londýně.
Evropané však pivoňky dávno znali, protože několik druhů roste i kolem Středozemního moře. Pivoňka lékařská (Paeonia officinalis) je doma od Portugalska po Balkán a jako léčivku proti kašli ji používali již ve starém Řecku i Římě. Červené okvětní plátky sloužily jako barvivo, z kořene se získávaly účinné látky k léčení padoucnice a žilních problémů. Byl to také první druh, který popsal slavný švédský botanik C. Linné. Bohužel, dnes je pivoňka lékařská v přírodě velmi vzácná a patří mezi ohrožené druhy. V moderní medicíně je nahrazena jinými preparáty a domácí léčbu rozhodně nelze doporučit.
Mnoho královen krásy
Přestože jsou pivoňky krásné a nápadné rostliny, není dodnes vyjasněno, kolik druhů vlastně existuje, zda jich je 33 nebo 35, možná i více či méně. Mnohé druhy se navzájem velmi podobají a několik se jich i v přírodě samo kříží. Jisté je jen to, že v přírodě se vyskytují v Evropě, v Asii a jeden druh i v Severní Americe. Barvu květu mívají bílou, růžovou, fialově růžovou nebo purpurovou, několik druhů je žlutokvětých a jeden má květy hnědé. U nás žádná planá pivoňka neroste, ale na jihu Maďarska se můžete setkat s pivoňkou tenkolistou (Paeonia tenuifolia). Zářivě rudé květy vykvétají během května a pěkné má i listy – jemně dělené na mnoho úzkých úkrojků, takže se trochu podobají mrkvovým.
Z pohledu vybíravého zahradníka v soutěži o nejkrásnější druh přesvědčivě zvítězila pivoňka bělokvětá. Její jméno je však ošidné, nemá jen bílé květy, ale i růžové nebo červené. Tři čtvrtiny zahradních kultivarů vznikly křížením právě tohoto druhu s mnoha jinými, pocházejícími z Kavkazu. Dnes existuje více než 5 000 odrůd, které se podle tvaru květu dělí na několik skupin – pivoňky s květem jednoduchým, poloplným a plným nebo pivoňky typu japonského.
Složitým křížením několika dalších druhů vznikly krásné kultivary pivoňky žlutokvěté, které se pěstují mnohem snáze než původní přírodní druhy. Květy pivoněk (opět především p. bělokvěté) se také výborně hodí k řezu, ve váze vydrží přes týden a mohutná kytice působí velmi slavnostně.
Zajímavé jsou i pivoňky dřevité, které jsou u nás známé mnohem méně. Jsou totiž o něco choulostivější a během krutějších zim často namrzají, protože mají pupeny nad zemí. Potřebují světlé až slunné stanoviště chráněné před prudkým větrem a středně těžkou, hlinitopísčitou, humózní, propustnou půdu. Rostou poměrně pomalu, a to až do výšky 2 m. Mívají nádherné, velké květy neobvyklých – oranžových, meruňkových, žlutých nebo růžových odstínů.
Jak správně pěstovat pivoňky |
| Obecně pivoňky potřebují hlubokou a živnou půdu, spíše sušší než mokrou, hodně sluníčka a každoroční přihnojení. Ve stínu velmi špatně kvetou. Na vhodném místě vydrží víc než 10 let, proto je přesazujte co nejméně. Očka mají být jen asi 3 cm pod zemí, rozhodně je nelze zakopat jako bramborovou sadbu. Jsou to univerzální rostliny, hodí se stejně dobře k vesnické chalupě jako k městské vilce nebo moderní stavbě. Nepotřebují mnoho péče a netrpí chorobami. Nejlépe vypadá několik skupinek v trávníku, čím více barev, tím lépe. |
Text a foto: Romana Rybková
