Šafrán jako pradávný posel jara

Pro včely jsou květy šafránu životně důležitou spásou a mnohé z nás jistě povzbudí k vycházce z domu a k nadechnutí se svěžího vzduchu. Rod šafrán (latinsky Crocus) patří botanicky do čeledi kosatcovitých a zahrnuje okolo osmdesáti původních botanických druhů a několik desítek kultivarů.

Divoké šafrány se vyskytují na území téměř celé Evropy (nejvíce ve Středomoří, na Balkánu a v Alpách) a v Malé a Střední Asii. Dva druhy lze vidět i v naší přírodě. V zahradách se pěstují především hybridy šafránu zlatého a šafránu jarního. Čím dál oblíbenější jsou také v mísách na balkonech a terasách.

Šafrány jsou trvalky a patří mezi cibuloviny. Většina druhů rozkvétá od února do dubna, ale některé kvetou na podzim od září do listopadu. Z kulovitých až zploštělých cibulek vyrůstají úzké trávovité listy, dlouhé okolo 5 až 15 cm, většinou s podélnými bílými proužky. U některých druhů raší listy zároveň s květy, u jiných až po odkvětu.

Kalichovité, různě zbarvené květy se šesti okvětními lístky vyrůstají z cibule jen na krátkém stonku. Z jedné cibulky vykvétá jeden až několik květů. Stará cibulka po odkvětu odumírá a rostlina místo ní vytváří novou mateřskou cibulku a několik menších cibulek dceřiných. Většina druhů na zimu zatahuje, jen některé druhy z teplejších oblastí přezimují se zelenými listy.

Na trávník, na skalku i do nádoby

Na zahradě se šafrány vysazují do skalek i volně do trávníků, kde na jaře zvlášť hezky vyniknou. Používají se i do nádob, jako jarní dekorace nebo během zimy rychlené. Velkokvěté hybridy obvykle kvetou v březnu a dubnu modře, purpurově, bíle a žlutě, mnohé odrůdy jsou vícebarevné nebo žíhané. Květy bývají až 10 cm vysoké.

Obecně všechny šafrány potřebují v době kvetení co nejvíce slunce, v polostínu hůře nakvétají. Půda by měla být vzdušná a velmi dobře propustná, ale neměla by zcela vysychat, měla by zůstávat mírně vlhká. V mokré a těžké půdě cibule slábnou a vyhnívají. Trávníky by neměly být zarostlé mechem, na zimu je posekejte, aby šafrány nerašily do polehlé stařiny.

Nebezpečím jsou myši, které cibule vyhlodávají. Tomu lze částečně zabránit výsadbou v plastových košíkách, které pod zemí cibule aspoň trochu chrání. Při pěstování v nádobách je třeba na dno nasypat vrstvu drenáže (štěrk, střepy ze starých květináčů) a dát pozor, aby se neucpal odtokový otvor. Jako substrát se osvědčila směs třetiny písku a dvou třetin zahradní zeminy.

Šafrány se nejsnáze množí dceřinými cibulkami, které můžete oddělit při přesazování. Na vhodném stanovišti se trs během několika let dokáže rozrůst do větší plochy – a to jak cibulkami, tak i semeny (rostliny vysazené volně v trávníku často zplaňují). Šafrány kvetoucí na jaře přesazujte na podzim a druhy s podzimním kvetením zjara. Vyrytá hnízda cibulek rozeberte (zde je výhodná výsadba do plastových košíků), očištěné cibulky sázejte v menších skupinkách do hloubky 6 až 10 cm.

Krása i užitek

Šafrán patřil od starověku k nejcennějším kořením, přírodním barvivům a léčivkám i voňavkám. Znali ho ve starém Egyptě, obchodovali s ním féničtí mořeplavci, nesměl chybět na žádné hostině římských boháčů (odvar z šafránu se pil v úvodu hodování, aby hosté vydrželi hodně popíjet). Pověstné je šafránové barvivo, dříve žádané k barvení drahých textilií na sytě žlutou barvu. Ze silice obsažené v květech se vyráběly parfémy a význam mělo i lékařské využití šafránu.

Má velice příjemnou vůni a nahořkle medovou chuť. Naše prababičky ho používaly k obarvení a k okořenění polévek i omáček, „šafránily“ posvícenské těsto a domácí máslo. U nás už šafrán příliš žádaný není, používá se do rýžových jídel, jako je španělská paella, italská rizota, populární je ve francouzské, arabské, čínské a indické kuchyni. Dávkuje se jen na špičku nože, jinak jídlo zhořkne.

Nemletý šafrán je před vařením potřeba namočit alespoň na půl hodiny (doporučovalo se i 24 hodin) do trošky horké vody, aby se rozvinulo aroma a uvolnilo barvivo. Do jídla se přidává i s vodou.

Text a foto: Romana Rybková