Trvalky městských i venkovských zahrádek

Kopretiny a další podobné a blízce příbuzné druhy patří k rostlinám, které pozná snad každý. Jsou to oblíbené trvalky městských i venkovských zahrádek, výborně se hodí i k rekreačním chalupám.

Nespornou výhodou těchto krásných květin je to, že nepotřebují téměř žádnou péči. Původně rostly na vlhkých loukách a trávnících, v záhonech s ostrožkami, plamenkami a dalšími trvalkami. Postupem času se staly součástí nejrůznějších balad a říkadel („má mě rád, nemá mě rád…“), vplétaly se do vlasů a staly se znakem čité romantické lásky. 

Kopretina a spol.

Za běžnou květinu evropských světlých a vlhkých luk a příkopů či nejtypičtější okrasu venkovských zahrádek se považuje kopretina bílá (Leucanthemum vulgare). Snad nejlépe se hodí do přírodních trávníků u chalup, sekaných dvakrát za léto spolu se zvonky, orlíčky, kohoutky a smolničkami. Pěstovat ji nemusíme, ona tam prostě je a postará se o sebe sama. Jedinou podmínkou je přirozená vlhkost půdy.

Zahradnicky nejvýznamnějším druhem je ovšem kopretina největší (L. maximum) s úbory širokými přes 10 centimetrů. Původní druh pochází z Pyrenejí, celá řada šlechtitelů však vytvořila selekcí i křížením s portugalským L. lacustre množství kultivarů. Z velkokvětých jednoduchých stojí za pozornost asi 80 centimetrů vysoký ´Beeethoven´ nebo o 20 centimetrů vyšší ´Harry Pötschke´. Velice zajímavý je extrémně nízký, jen čtvrtmetrový kultivar ´Little Princess´. Z těch plnokvětých lze doporučit ´Christine Hagemann´ a ´Wirral Supreme´. Jako zajímavost se občas nabízí kopretina se světle žlutými úbory ´Sunshine´.

Všechny kopretiny vyžadují dobrou, živnou zahradní zem, pravidelnou zálivku a dostatek slunce. Jsou to klasické rostliny ošetřovaných trvalkových záhonů spolu s ostrožkami, zavinutkami, plamenkami, krásnoočky a dalšími perenami i letničkami. Po třech letech na stanovišti je vhodné přesazení brzy na jaře a při té příležitosti i dělení a množení trsů.
Ježatka (Echinacea)

Pokud skutečně nemáte čas a na zahrádku se i týdny prostě nedostanete, je pro vás ježatka ideální rostlinou. Lze ji stručně charakterizovat třemi slovy: krásná, léčivá a dokonale odolná. Z pěti původních druhů se nejčastěji pěstuje ježatka nachová (E. purpurea). Je blízce příbuzná rudbekiím (čeleď hvězdnicovité, Asteraceae) a stejně jako ony pochází ze severoamerických vysokostébelných prérií a suchých světlých lesů. Je to statná perena s drsnými přízemními tuhými listy. Úbory vyrůstají na tvrdě vzpřímených stoncích ve výšce asi 120 cm a jsou až 12 cm široké.

Terč je vystouplý, červenohnědý s teple zlatavým nádechem, jazykovité květy mají neobvyklé živě starorůžové zbarvení. V přírodě je velmi vzácná, v kultuře se však běžně pěstuje bílá forma. Z kultivarů se setkáme se sytěji zbarveným ´Robert Bloom´, bílým ´White Swan´, který je pravděpodobně totožný s kultivarem ´White Lustre´. Odrůda ´Magnus´ má olivově zlatohnědý střed a vodorovně odstávající karmínové jazykovité květy, stejně jako u ´Rubinstern´, kde jsou však květy rudé a lístky zvlášť dlouhé.

Pokud mají ježatky dostatek sluníčka, snesou téměř všechno. Půda by měla být propustná, rostliny dobře snášejí i přísušky. Množí se bez problému povrchovým výsevem semen na jaře nebo opatrným dělením starších trsů.

Janeba (Heliopsis)

Janeba je spolehlivá trvalka, která nevyžaduje příliš mnoho péče. Netrpí chorobami, nepoléhá, ani se agresivně nerozrůstá, škodí jí pouze přemokřená půda. Výborně se hodí jak do přírodních výsadeb velkých zahrad a parků, kde ji využíváme v rozsáhlých skupinách, tak i – v jednotlivých trsech – do kombinovaných záhonů peren a letniček.

Původní latinské jméno vychází ze dvou slov helios = slunce a opsis = vyhlížet jako něco, připomínat. Název tedy říká „jako slunce vypadající“. Také němčina zvolila hezké pojmenování „sluneční oko“ – Sonnenauge. Asi sedm původních druhů rodu Heliopsis roste na sušších, slunných, otevřených plochách v Severní Americe. Je to vzpřímená bylina dosahující 120–170 centimetrů výšky. Vstřícné listy jsou hrubě zubaté, tuhé a na omak velmi výrazně drsné, stejně jako lodyha. Z paždí listů vyrůstají tenké a pevné stopky nesoucí i přes 10 cm široké úbory se žlutými terčovými i jazykovitými květy. Od července do září úborů postupně vykvétá velké množství, květy mají dlouhou trvanlivost, kterou si zachovávají i řezané.

Třapatka (Rudbeckia)

Někdy je nutné vyplnit v zahradě ošklivě působící kout nenáročnou rostlinou, na kterou se může klidně i zapomínat. Samozřejmě je lepší, pokud hezky vypadá. Třapatka výborně splňuje obě podmínky – to ovšem vůbec neznamená, že bychom ji nemohli použít jako solitér nebo ji vysadit v rámci pestrého záhonu, kde se výborně uplatní její dlouho do podzimu zářící květy.
Oblíbeným druhem v zahradách je také Rudbeckia fulgida. Dorůstá 70 až 100 cm výšky a nechybí snad v žádném bohatém trvalkovém rabatu.

Dalším běžným druhem z pěti nebo šesti, se kterými se setkáme v evropských zahradách, je Rudbeckia laciniata. Je to nenáročná, lze říci i nezničitelná trvalka, která vydrží v každé trochu vlhčí půdě, pokud je vysazená na slunci. V přírodě roste na vlhkých lukách mezi lesy a v travnatých pahorkatinách. Je to velmi statná bylina dorůstající výšky 200 až 250 cm. Pevné, přímé stonky mají střídavé, tří- až pětičetné hluboce členěné listy. Úbory jsou 7,5 až 15 centimetrů široké s vystouplým žlutým terčem, plody jsou nažky. Častěji než původní forma se pěstují dva plnokvěté kultivary – dvoumetrový ´Goldball´ a o něco nižší ´Goldquelle´. Všechny třapatky se rychle rozrůstají, přesazujeme je a vegetativně množíme zjara.

Hvězdnice alpská (Aster alpinus)

Často na skalkách pěstovaná hvězdnice alpská (Aster alpinus) je horský vytrvalý druh, dorůstající výšky jen asi 15 až 20 centimetrů. Kvete většinou v květnu a počátkem června, jazykovité květy jsou modrofialové, terč jasně žlutý. V přírodě roste na vápencových skalách (hojný je například v Belianských Tatrách), vyhovuje mu přídavek vápníku v půdě. V kultuře se pěstují i formy růžovo- a bělokvěté, zajímavostí jsou i plnokvěté kultivary.

Uprostřed léta, v červenci a srpnu, vykvétá hvězdnice chlumní (Aster amellus). Pochází z obrovského areálu, roste téměř v celé Evropě, od Francie na východ přes Rusko po centrální Asii. Vyhledává sušší slunná místa na vápencích, u nás ji najdeme například v Českém krasu. Její výška kolísá mezi 20 až 60 cm; je to vzpřímená, chlupatá rostlina s chocholičnatou latou úborů. Květy jsou široké 3 až 5 cm v průměru, terč je žlutý, jazykové květy modré. Řada kultivarů se odlišuje výškou, raností kvetení a intenzitou modrých odstínů. Odrůda ´Rosa Erfüllung´ (překládá se jako splněné přání) má jazykové květy růžové.

text a foto: Romana Rybková

Poslat Messengerem

02.09.2014 | Zahrada