Velkoformátová kamenná dlažba

Otázku, jak trvale zpevnit nějakou plochu, řeší lidská civilizace zřejmě již mnoho tisíciletí. Dodnes se zachovalo dláždění z dob starého Egypta, Mezopotámie nebo Říma. Princip dláždění je tedy velmi starý a je těžké v něm vymýšlet nějaké novoty. Za nové se dá snad považovat jen užití betonu, ale ani to není jisté…

Dláždit se dá prakticky téměř z každého tvrdého, houževnatého a trvanlivého materiálu (kámen, keramika, beton i dřevo – v suchém prostředí). Známe dlažbu z valounů, kamenných odseků, kostek i nejrůzněji tvarovaných plochých desek. Rozdíly spočívají v technologii a materiálech podkladových vrstev.

Kvalita se počítá

Jelikož se v našich končinách buduje v prostředí velkých rozdílů teplot i vodních poměrů, je nutno pro každou stavbu vytvořit solidní základy, u domů do tzv. nezámrzné hloubky (80–120 cm). Pro malé a drobné stavby, jako jsou i zpevněné plochy, postačí mnohem méně: 30–40 cm. Pokud nevadí, že se bude plocha časem trochu pohybovat, můžeme ještě ubrat. Platí tu stejné pravidlo jako všude jinde: čím lépe – tím lépe.

Začínáme návrhem, kudy a v jakých hranicích a tvarech se bude zpevněná plocha nacházet. Následuje výkop do stanovené hloubky. Je dobré zjistit, zda je půda pod plánovanou plochou i dostatečně propustná. Na nepropustných těžkých a jílovitých substrátech by mohl vzniknout „bazén“, ze kterého by voda neměla kam odtéci či se vsáknout. V tom případě je třeba umožnit vsakování buď do větší hloubky, nebo do stran. Řešením je vsakovací jáma vyplněná drenážním materiálem pod zamýšlenou plochou nebo vedle ní. Nemá-li tato plocha pevný obrubník v betonové patce, lze předpokládat, že se voda zpod dlažby bez problémů vsákne do okolního terénu.

Pouštíme se do práce

Výkopové jámě se říká v odborné hantýrce „kufr“. Do něj navezte lomový štěk či drť v rozmezí (frakci) 0–32 mm. Nejlevnější a zcela dostačující je tzv. „prosejfka“, což je drcené lomové kamenivo – směs obsahující všechny velikosti. Tu rozprostřete a řádně utužte, nejlépe vibrační deskou, tzv. „žehličkou“.

Na ztužený podklad se pak nanáší polosuchý beton. Vždy jen pod jeden kámen, a teprve až je tento správně uložen, pokračujte dalším. Kameny větších rozměrů jsou již značně těžké, takže je nezbytné pracovat s pomocí nějakého stroje. Velmi dobře se k tomu účelu hodí i malý bagřík, který předtím vyhloubil i základ. Při tomto způsobu pokládky je běžné, že se rozdílně vysoké a ne zcela rovné kameny musí několikrát na beton položit a zase zvednout. Tímto způsobem – snižováním nebo zvyšováním vrstvy betonu upravujete konečnou výšku kamene a také tvarujete povrch tak, aby kámen přilnul k betonu na co největší ploše.

Betonové podklady pod kameny nepropojujte, každý kámen leží zvlášť na svém samostatném „bochníku“. Vzniklé spáry mezi kameny vysypte na závěr pískem nebo substrátem, ve kterém může růst tráva nebo i jiné vhodné rostliny. Jejich kořeny pak mohou dosáhnout až k podkladu, mohou do něj částečně prorůstat a čerpat vláhu ze spodnějších vrstev.

Text, foto, kresba: Jiří Prouza