Během budování a stavebního ruchu ještě považujete na normální, že je všude kolem bláto, špína a prach. A samozřejmě i všudypřítomný hluk a lomoz. Méně už jste ale připraveni na to, že po pár letech, kdy stavební ruch ustává, ho nahradí nové zdroje problémů. Soused se rozhodne sekat trávu ve stejný čas, kdy si chcete na terase užít siestu. Hlasité štěkání psů druhého souseda zase neustává ani v nočních hodinách, nemluvě o tom, že celé léto sdílíte vůni připálených grilujících se lahůdek, aniž byste na ně měli chuť.
Izolace od okolí
Jedinou možností, jak alespoň částečně omezit tyto rušivé vlivy ze svého okolí, je důsledné odizolování se od nich. Pominemeli vysoké betonové zdi, které jsou z mnoha dobrých důvodů nevhodné či neproveditelné, máte prakticky jedinou možnost: vysokou a hustou zeleň! S touto myšlenkou jsem se v roce 1998 pouštěl do projektování zahrady v nově vznikajícím satelitu nedaleko velkého města na sever od Prahy. Tehdy mne oslovila sympatická manželská dvojice ve středním věku, která právě dokončila nový dům. Děti již byly z domu a žily vlastním životem, ale širší rodina se velmi ráda navštěvovala. Tato skutečnost pak měla významný vliv na řešení celé zahrady: pokud máte velkou rodinu a relativně malou zahradu, je třeba ji mimo jiné koncipovat tak, aby se na ni všichni pohodlně vešli.
S tím souvisí především velikost terasy a trávníkové plochy. Hlavní požadavky majitelů zněly: pohledové odclonění od sousedů a vytvoření zeleného prostoru s velkou plochou trávníku. Dále tu mělo být malé okrasné jezírko a spousta kvetoucích rostlin. Na první pohled by se zdálo, že je to na relativně malou plochu trochu přehnané přání, ale nakonec se sem vše nejen vešlo, ale navíc zbylo i na další prvky a nápady.
Všem bylo od počátku jasné, že se kýženého efektu nedá dosáhnout bez použití vzrůstnějších stromů, které již po krátké době budou plnit svou roli. Základním opatřením bylo srovnání terénu a vytvoření vyšší zelené clony na hranicích pozemku, která bude fungovat jako bariéra proti pohledům, hluku, prachu i větru. Před touto stěnou se pak vysadí nižší kvetoucí keře, růže a trvalky. Vzhledem k tomu, že se takto na zahradě budou nacházet místa osluněná i stinná, je možné uplatnit celou řadu okrasných rostlin podle jejich požadavků na sluneční svit. Vzniknou zákoutí rododendronů a dalších stínomilných rostlin stejně jako skupiny, které vyžadují slunce a teplo.
| Více článků z rubriky ZAHRADA na www.dumabyt.cz. |
Tragická změna
Takto zahrada fungovala ke všeobecné spokojenosti mnoho let a kromě péče a údržby se příležitostně vylepšovala například o automatickou závlahu. Pak ale přišla velká rána, milovaný manžel náhle zemřel a paní domu stála před velkým dilematem – jak dál? Větší dům a zahrada je pro jednoho člověka velké sousto, zvláště když byla zvyklá, že je vždy všechno v domě i na zahradě jako ze škatulky. Nakonec po velkém a těžkém zvažování bylo rozhodnuto: „Nechtěla jsem dům a zahradu oprašovat jako muzeum časů minulých. Rozhodla jsem se i dále žít dneškem a budoucností.
Spoléhala jsem přitom i na svou oblíbenou zahradu, na které trávím mnoho času. Ale chtěla jsem ji vnímat trochu jinak nežli dříve – chtěla jsem ji s novými a krásnými rostlinami, aby mi pomohla překonat bolest. Proto dostal pan architekt Prouza nový úkol: podívat se na zahradu současnýma očima a v rámci možností ji vylepšit tak, aby zase mohla další léta fungovat co nejlépe.“
S tím souvisela hlavně inventura stávající situace a rozhodování, které dřeviny ponechat a které nahradit. Majitelka si také přála co nejvíce nových a kvetoucích rostlin, hlavně růží, aby tu po celou sezonu stále něco kvetlo. A tak se zase na zahradě rozběhly práce. „Na terase u domu jsme původně s manželem chtěli nějakou elegantní dlažbu, která by se dobře udržovala. Výsledkem bylo, že jsem ji každý den myla, protože nesnesu nic jen trochu špinavé. Navíc když v zimě namrzlo, byla kluzká a nebezpečná. V létě se naopak nadmíru rozpalovala a nedalo se po ní chodit.
Proto jsem chtěla změnu. Teď tu mám tropické dřevo massaranduba a jsem spokojená,“ dodává paní domu. Také se hledalo místo pro druhou terasu, která by byla ve stínu a tím pádem příjemnější v letních vedrech. Záhony bylo třeba zvětšit tak, aby se vedle už vzrostlých stromů vešly i další rostliny. Došlo i na vybudování nového osvětlení zahrady a zrestaurování malé fontánky s mlýnským kamenem. Při této příležitosti se ukázalo, že ani po více než deseti letech nejsou velké dřeviny na hranicích pozemku žádnou překážkou. Největší stromy (kostra zahrady) se jen mírně upravily – především se odspodu mírně prosvětlily, aby se před ně i pod ně vešly nové. Některé menší, které už nebyly na svém místě ideální, se přesadily na nové místo. Jiné rostliny stačilo vhodně zastřihnout a ztvarovat, aby opět plnily účel, pro jaký byly vysazeny.
A nakonec se vysadilo mnoho nových rostlin, hlavně růží, trvalek a okrasných trav, aby zahrada dostala moderní a pestřejší háv. Těm, kteří mají neopodstatněný strach z větších dřevin, paní majitelka vzkazuje: „Také jsem se zprvu bála vzít nůžky do ruky, ale postupně mne pan architekt naučil, že když se ví kdy a jak, dá se téměř každá rostlina stříhat a upravovat podle potřeby. A to se týká i větších jehličnanů a stromů.“
text a foto: Jiří Prouza
