Dům i zahrada se ze zvlněné krajiny vyloupnou až na poslední chvíli, když už to vypadá, že úzká silnička klikatící se mezi poli od dálnice vlastně nevede vůbec nikam. I to je součástí plánu – zahrada není samostatným ornamentem, navazuje na krajinu a propojuje ji s domem, který vypadá, že je na svém místě odjakživa.
Když pak návštěvník do zahrady vstoupí, je zcela pohlcen a unášen – občas je uzavřen v malém prostoru k prasknutí nacpaném rostlinami, pak zase vypuštěn do zeleného prázdna, které poskytuje kýženou chvilku klidu a soustředění. To je vystřídáno průhledem do krajiny, která je najednou velice blízko, protože hranice mezi zahradou a okolní krajinou jsou skryté. Nechybí zde výrazné osy, ale spíš než tradičními ornamentálními předměty jsou ukončené cestou v louce, pohledem zpět k domu nebo třeba rezavou nádobou s vyskládaným dřevem.
Několik zahrad v jedné
Zahrada i přes svou rozlehlost (okrasné zahrady mají víc než 4 000 m² a jsou obklopené dalšími 20 tisíci metry čtverečními luk a hájů) působí díky své členitosti velmi intimně. Okrasná zahrada bezprostředně u domu je rozdělena vysokými stěnami ze stříhaných buků do několika menších částí. Jejím středem prochází velmi působivé zatravněné schody.
Některé části doslova přetékají bujnými rostlinami a zdánlivému – nebo možná i skutečnému – chaosu dávají řád vysoké štíhlé tisy, které jsou pro tvorbu Toma Stuarta-Smithe typické. Jiné části jsou naopak pojaty zcela minimalisticky. Velmi výrazným znakem, typickým pro anglické zahrady 20. století, je kombinace formálních prvků (rostliny sestřižené do pevných tvarů, architektonické prvky) a nespoutaných výsadeb.
Z druhé strany na dům navazuje malá uzavřená zahrada s terasou. Jedna stěna je z cortenu, ze stejného materiálu jsou i nádoby s klidnou vodní hladinou, ve které se odráží nebe i okolní vegetace. Rezavá barva oceli výborně ladí s cihlovými chodníky a šedou patinou dřevěné terasy. Vše je doplněno vysokými keři, okrasnými trávami a trvalkami.
Vedle užitkové stavby z vlnitého plechu, který je v tomto kraji tradiční, se nachází malá produkční zahrada s pravidelnými dřevěnými vyvýšenými záhonky. Jsou půvabně „zaplevelené“ přesévajícími se okrasnými rostlinami. Nechybí ani skleník a malé pařníky.
V sousedství užitkové zahrady se objeví šest let starý experiment – prérijní zahrada. Na téměř dvou tisících metrech čtverečních obklopených stříhanou bukovou stěnou a protkaných štěrkovými a travnatými cestami o své místo na slunci bojuje víc než 50 druhů převážně severoamerických rostlin. Pečlivě vybraná směs semen byla vyseta do vrstvy písku a kromě občasného usměrnění některé z bujnějších rostlin je výsadba ponechána svému vlastnímu životu. Krásnoočka, třapatky, astry, hvozdíky a mnoho dalších rostlin tvoří souvislý a pestrý porost, v němž neplatí žádná estetická pravidla.
Dál od domu návštěvníka odvádějí cesty prosekané v louce – zvědavost ho vede k výhledům do krajiny, do přistíněných hájů s inspirativními kombinacemi podrostových rostlin. Při cestě zpět má pak možnost sledovat, jak je dům pohodlně „uveleben“ na svém místě v krajině a jak se jen pomalu vynořuje zpět.
Ačkoliv jsou jednotlivé části zahrady docela rozdílné, plynule na sebe navazují a návštěvník jimi doslova proplouvá, aby za každým následujícím „rohem“ objevil několik dalších překvapení. Tom Stuart-Smith je vyhlášený svojí schopností propojit tradiční anglickou zahradní tvorbu s přírodě blízkými přístupy k zahradničení, které převládají v evropské zahradní tvorbě posledních třiceti let. Jeho vlastní zahrada je tím nejkrásnějším arbitrem tohoto komplexního přístupu k prostoru kolem nás.
Praktické poznámky: – Adresa: The Barn, Hertfordshire, WD5 0RZ – Zahrada je letos otevřená pro veřejnost 18. června – O zahradě vyšla kniha The Barn Garden, momentálně je ale vyprodaná (léto 2017) |
Text: Kateřina Pospíšilová, Foto: Autorka