Zahrada protkaná romantickými zákoutími připomíná blyštivou královskou korunu s renovovaným třebešickým zámkem jako vzácným klenotem vsazeným do jejího středu. Italští majitelé, oba horliví milovníci umění, ji pojali jako výstavní síň pod širým nebem, v níž novým talentům nabízejí možnost ukázat světu vlastní uměleckou tvorbu. Osobitost současných děl se tu již devátým rokem dokonale snoubí s půvabem tradičních květin a s úchvatnou architekturou z doby dávno minulé.
Barevný svět vůní a chutí
Ani vysloužilé pivovary, ani továrny, které dvojice italských snílků během svých objevných výprav po České republice zhlédla, je nechytly za srdce tak silně jako zámecký areál v malé obci Třebešice, ležící na hranici úrodné Polabské nížiny. Nepředstavujte si ale poetický obrázek, jakým je historií prodchnuté panství dnes. Vlastně jde nejspíš o zázrak, že sympatičtí cizinci nevzali při pohledu na žalostný stav budov obklopených džunglí nohy na ramena. Naštěstí měli dost fantazie a entuziasmu, aby do obnovy střípku naší historie investovali nejen finanční prostředky, ale také veškerý svůj volný čas. A vyplatilo se. Hned za hlavní bránou, i kdybyste jí prošli třeba tisíckrát, pokaždé zůstanete stát v úžasu nad velkorysou plochou pečlivě upraveného nádvoří.
„Dříve tudy procházela hospodářská zvířata do chlévů a do polí,“ vypráví Alberto. „Z původní kamenné dlažby jsme odstranili asi metrový nános hlíny a suti, kameny vyzvedli a položili z nich cesty nové, užší, aby prostor nepůsobil tvrdě a příliš sterilně.“
Výsledek snažení podtrhly ozeleněné plochy, ať už v podobě smaragdově zelených trávníků střižených po anglicku, nebo okrasných záhonů, ve kterých se potkávají pestré trvalky a voňavé růže, doplněné vláčnými trávami. Pozemek o rozloze 5,5 hektaru, na kterém podle památkářů stojí největší a nejzachovalejší stodola ve střední Evropě, majitelům umožnila splnit si sen nejen o zahradě krásné na pohled, ale také té, která přináší chutné plody.
Ovocné sady jsou tu rovnou dva a košatí se v nich na 120 stromů ovoněných levandulí rostoucí skupinově v jejich blízkosti. Zelenině a bylinkám dávají stylový rámec symetricky uspořádané záhony proťaté pěšinami z dřevěných fošen a oživené barvami vysetých letniček a růží, které stoupají vzhůru po kovových jehlanech. „Užitkovou částí s oválnou pergolou uprostřed jsme celý zahradní projekt odstartovali,“ prozrazuje Alberto. A co tu nesmí chybět? Rajčata, samozřejmě! Ještě teplá od sluníčka, s domácí mozzarellou a bazalkou chutnají jedna báseň – v Itálii i u nás.
Kouzlo vodní hladiny
První písemná zmínka o zámku, pocházející z roku 1309, prozrazuje, že zde původně stála gotická tvrz s vodním příkopem. Ten byl v době baroka zasypán a znovu objeven a obnoven až současnými majiteli. Teprve když se podoba zámku obtiskla na vodní hladinu, překlenutou hladce omítnutým mostem, získala správný pohádkový šmrnc.
Aby se příkop přirozeně zalitý spodní vodou neproměnil v bažinu, bylo zapotřebí vzkřísit systém přivádějící čerstvou vodu ze zdejšího Olšanského potoka. Nově vykopaná strouha s břehy posetými bohyškami, blatouchy a kosatci dále odvádí vodu z příkopu do náručí dvou rybníků, které ovlažují vzduch v zahradě parkového typu. Odtud plyne zpět do Olšanského potoka, jenž se nedaleko panství vlévá do říčky Klejnárky, která pokračuje po Labi až do Severního moře.
Podobně vzrušující je i cesta po zámeckém parku, kde můžete bloudit donekonečna a pokaždé objevíte něco, co vám dříve unikalo: rafinovaně naaranžovaný umělecký kousek, vrbu s kmenem ohnutým do tvaru vítězného oblouku nebo třeba veselou partu domácích psích miláčků.
O příjemný stín se kromě jírovců, tisů a smrků starají olše a vrby, které sem kdysi zasel vítr. Dospělých stromů, byť náletových, si majitelé váží a nic nekácejí. Naopak prý litují, že repertoár dřevin záhy po nastěhování nerozšířili. Při pohledu do vysokých korun, na rozlehlé trávníky a rybniční hladiny se návštěvník cítí svobodně jako ve volné přírodě.
Komornější atmosféra panuje před hlavním vchodem do zámku, kde se rozprostírá obdélníková plocha bazénku s lekníny a početnou žabí populací. Obdivovat zde můžeme trojici historicky významných prvků, jakými jsou pískovcová barokní socha Panny Marie, empírová zvonička na dórském sloupu a starobylá kamenná studna.
Zalíbení v umění a růžích
Část nádvoří je pomocí živých plotů z hladce stříhaných habrů rozdělena po vzoru anglických zahrad na samostatné pokoje ve tvaru čtverce. Zatím je jich osm a každý nabízí spoustu místa nejen pro plánované, barevně odlišené osázení, ale také umělecké instalace, z nichž zatím nejvýrazněji vyznívá žebřík směřující vysoko do nebe.
Lze zahradu samotnou považovat za umění? Obraz, když se namaluje, je hotový, zatímco zahrada hotová nikdy není, myslím si a Alberto přikyvuje na souhlas.
O tom, že může mít na naši mysl stejně pozitivní účinky jako procházka uměleckou galerií, však není pochyb. Stačí se zahledět na směs tradičních venkovských rostlin, jako jsou slunečnice, jiřiny (ty se mimochodem hojně pěstují i pod italským sluncem), hortenzie, lupiny, kontryhele, rozchodníky a Albertova oblíbená delfinia, a hned se člověku vybaví obrazy impresionistických malířů. Pro smíšené záhony lemující travní pažit a cesty z přírodního kamene je příznačná šíře a délka.
„Titěrné záhonky by v zahradě se zámkem na pozadí nevyvolávaly ten správný dojem,“ vysvětluje Alberto roztomilou, dokonale plynnou češtinou, jak důležité je přizpůsobit měřítko ozeleněných ploch okolí a architektonickým stavbám. Největší zalíbení majitelé nacházejí v růžích, které dotvářejí jedinečnou tvář zámecké zahrady. „Máme jich stovky, včetně historických. Zvlášť velkou radost nám dělají ty od Davida Austina. Jsou zdravé, sytě vybarvené, omamně voní a nakvétají dlouho a opakovaně. Většinu jsme si sami namnožili. Přítel je vášnivý množitel, kdeco utrhne, rozdělí, odkopne a úspěšně vypěstuje, jen očkovat růže jsme se ještě nenaučili,“ směje se Alberto.
Pozvánka |
| Milujete růže, romantické procházky, soudobé umění? Chystáte svatbu nebo jste jen zvědaví, jak se spí v zámecké komnatě? Pak sem určitě zavítejte! Otevřeno je dvanáct měsíců v roce. Více na www.trebesice.com |
Text a foto: Adéla Taitlová
* * *
Čtěte dále:
Rekonstrukce zámku: Utajená perla české renesance
