Rozsáhlý areál spravuje v současné době brněnský Národní památkový ústav, který se výrazně zasloužil o jeho zdařilou obnovu. Projekt obsáhl rekonstrukci památkově chráněné modernistické vily a zahrady s cílem přiblížit ji stavu třicátých let minulého století. Do zahrady byly opětovně začleněny i části sportovně relaxační, obytné a hospodářské.
Zahradní architekt Roman Zámečník z NPÚ Brno popisuje zahradu vily Stiassni jako jedinečnou oázu velkého množství statných stromů a keřů, které se přirozeně prolínají s travnatými plochami a nabízejí krásné průhledy na ušlechtilou architekturu vily i na okolní krajinu.
„Krásné výhledy do Pisáreckého údolí a na zahradu zprostředkovává rozlehlá terasa přístupná z apartmánů v prvním patře, odkud je viditelná největší část zahrady s množstvím vzrostlých listnatých a jehličnatých stromů,“ podotýká architekt a ukazuje na krásné červenolisté buky a javory, které se střídají s borovicí vejmutovkou a modřínem opadavým.
Světlost do celkové zahradní kompozice vnáší bílá kůra nově vysazených bříz. Tmavé kontury naopak nabízejí husté keře tisu červeného a zlátnoucí listí jírovce koňského, který je v zahradě hojně zastoupen.
Poutavě byly vyřešeny nejenom již zmíněné obytné terasy, ale také zahradní vstupy, lodžie i stěny nepravidelně popnuté přísavníkem a vistárií, které svou proměnlivostí barev zapojovaly vilu do ročního koloběhu zahrady.
Ucelená krajinná kompozice
Zahradně architektonické pojetí odpovídá nárokům prvorepublikové architektury a vytříbenému smyslu pro detail, který je patrný u většiny vil v prestižní brněnské lokalitě Masarykova čtvrť. Proto i hlavní vstup do areálu vily Stiassni má specifické rysy: v tomto případě je to dlouhá lipová alej, která vede návštěvníky na nádvoří podél dvou samostatně stojících budov, původně využívaných jako byt správce a stáj pro koně. Dlážděná cesta je opticky uzavřena domem zahradníka.
Před jižním a východním průčelím vily se nachází hlavní obytná terasa s obnovenými růžovými záhony, pod jižní terasou se rozprostírá travnatá plocha lemovaná vzrostlými dřevinami s několika solitérními keři. Součástí východního křídla budovy je předsazená zahradní lodžie.
Prostřednictvím různých archiválií byla interpretována základní kompozice zahrady a prováděl se průzkum zaměřený na pěstovaný sortiment květin ve 30. letech 20. století. Projektanti se zaměřili převážně na květinové záhony, které se původně nacházely na terasách a v blízkém okolí vily. Využili k tomu některá knižní díla tehdejších zahradních architektů a katalogy meziválečných školkařských podniků specializovaných na produkci trvalek.
„Na dobových fotografiích lze v záhonech identifikovat například rod Solidago, Brunnera, Rudbeckia, Veronica, Leucanthemum či druh Centaurea montana. Významný je zejména východní květinový parter, kterým vede přímá dlážděná cesta. Najdeme zde nižší druhy trvalek, které přecházely v nízké rostliny s polštářovitými a růžicovými formami růstu, pozvolna prorůstající do spár v dlažbě. Při okraji jižní terasy byl zřízen dlouhý záhon osazený pouze bílými růžemi nižšího vzrůstu. Obruba záhonu byla tvořena tvarovaným zimostrázovým plůtkem (Buxus sempervirens). Zjišťoval se ale také historický sortiment ovocných dřevin pro obnovu ovocného sadu,“ vysvětluje Roman Zámečník u východní terasy s monumentálním schodištěm, který může být „branou“ do sportovně relaxační části zahrady. Stoupáte-li totiž dále po schodišti, dostáváte se na privátní terasu s plaveckým bazénem a původně také se zahradním domkem s převlékárnou.
Nad plaveckým bazénem a vilou směrem do svahu se rozprostírají travnaté květinové louky se skupinami dřevin a solitérními stromy. Travnaté porosty postupně přecházejí v užitkový sad s různorodými ovocnými dřevinami – severní část zahrady byla původně vyčleněna hospodářským účelům. Nacházelo se zde soběstačné zahradnictví s vytápěnými skleníky, pařeništi, hospodářskými budovami a plochami pro pěstování zemědělských plodin. V 80. letech 20. století byl provoz zahradnictví z větší části zrušen a na jeho místě vznikla správní budova s byty. V současné době zde sídlí Metodické centrum moderní architektury v Brně.
Z historie zahrady |
| Alfred Stiassni, dědic textilní továrny, a Hermine, rozená Weinmann, dcera severočeských uhelných průmyslníků, zakoupili v roce 1924 rozlehlý pozemek v Masarykově čtvrti v Hroznové ulici. Za autora nového domu si vybrali brněnského architekta Ernsta Wiesnera. Puristicky pojatá stavba s velkou zahradní lodžií a se zajímavými technickými prvky (například výklopnými dřevěnými žaluziemi nebo plátěnými výsuvnými markýzami) podtrhují jistou příbuznost se středomořskou architekturou. Wiesner společně s vilou a dalšími objekty stanovil také základní kompoziční podobu zahrady. Na ni pravděpodobně navázal a dále ji rozvinul rakouský architekt českého původu Albert Esch, který s Wiesnerem úzce spolupracoval – navrhoval zahrady k jeho vilám. Zahrada začala vznikat paralelně s dokončovacími pracemi na vile. Vedením zahradních úprav byl pověřen rodinný zahradník manželů Antonín Frömel, který o zahradu s dalšími zaměstnanci v následujících letech pečoval. |
Text: Vlastimil Růžička, Foto: Národní památkový ústav Brno (NPÚ)
