Stavební systémy: Co vše nabízí a kolik nám ušetří peněz a času
Petr Kotek, odborný redaktor magazínu Můj dům
Za stavební systémy můžeme považovat i běžné cihly. Moderní materiály ale nabízejí stavebníkům ohromné možnosti, jak stavět rychle, přesně a energeticky úsporně. Jaké jsou tedy všechny možnosti?
Obsah:
Přepis rozhovoru:
- Dobrý den, vážení posluchači, diváci našeho Můj dům studia. Mám tady dalšího hosta, je jím odborný redaktor časopisu Můj dům, Petr Kotek. Dobrý den.
Dobrý den.
- A naším dnešním tématem jsou zdící materiály a systémy. Zeptám se Vás hned na úvod, proč si stavebník má zvolit celý stavební systém a neskládat materiály sám podle svého uvážení.
Já zkusím úplně jednoduchou laickou odpověď, protože to pro stavebníka, respektive pro lidi, kteří pro něj tu stavbu realizují, je pohodlnější. Ty stavební systémy jsou dnes nesmírně propracované, záleží na tom, jaký materiál konkrétní stavebník preferuje, ale když už se pro některý z nich rozhodne, tak mu vždycky výrobci v té dané kategorii dokážou nabídnout skutečně ucelený a opravdu systém. Není to marketingový tah, je to prostě vyjádření toho, že když dojde zedník na konec jedné šáry s cihlami, tak si nemusí přizpůsobovat tu další tak, aby mohl vyzdít roh, ale prostě má připravenou tu cihlu ve formátu, ve velikosti, tak, jak mu ji připravil výrobce.
Je to v podstatě tak, že stavební systém začal vznikat už v momentě, kdy se začala utvářet nějaká stavební prefabrikace, ale to jsou časy mnoho tisíc let zpátky, to je Mezopotámie, kdy se začaly vyrábět cihly nejdřív z bláta, ze slámy a potom dokonce pálené a už to byla obrovská výhoda proti tomu, nejen když jsme žili v jeskyních, ale když potom člověk tu jeskyni opustil a začal stavět domy ze dřeva, tak si musel nejdřív ten strom porazit, opracovat a na místě ho přizpůsobit velikostně, což nebylo úplně jednoduché v okamžiku, kdy měl k dispozici prefabrikát, tak mu ta stavba samozřejmě šla daleko lépe od ruky.
- Podle jakých kritérií by si měl stavebník vybírat stavební systém?
Můžete mít osobní preference, můžete věřit projektantovi, což je rozhodně rozumný postup, nebo můžete využít momentálně probíhající prodejní akci, kde je nějaké procento u jednoho konkrétního stavebního systému z vašeho pohledu výhodné. Ale v zásadě jde o to, že těmi nejdůležitějšími parametry jsou, a já je teď přečtu, protože nejsem stavař, ale jsem pouhý novinář, je to tepelný odpor, schopnosti jednotlivých materiálů akumulovat teplo, difuzní odpor, pak je tady otázka kondenzace vodních par ve stavebním systému, zabudovaná a praktická vlhkost, kompletnost stavebního systému, což by měla být naprostá samozřejmost, eventuální tepelné mosty v konstrukci, respektive jejich eliminace, zvuková neprůzvučnost, vliv klimatických podmínek na stavbu a poměr zastavěné a podlahové plochy.
Možná bych navázal na ten poslední detail, jestli že si ten systém vyberete, máte nějakou tloušťku obvodového zdiva, která je daná použitým systémem, tak je samozřejmě rozdíl, jestli stavíte dům na půdorysu 60 m², 100 m², 150 m², protože ta tloušťka toho obvodového zdiva zůstává stále stejná, takže čím menší stavba, tím víc vám samozřejmě to zdivo ukrajuje z podlahové plochy.
- Vy jste zmínil tepelný odpor, to je velmi důležitá veličina u materiálu. Můžete nám ji, našim divákům a posluchačům nějak osvětlit, co to je?
V zásadě jde o to, že čím vyšší je ten tepelný odpor, tím pomaleji teplo prochází materiálem. Čili tepelný odpor vyjadřuje schopnost materiálu bránit pronikání tepla a cílem je, aby byl ten tepelný odpor co nejvyšší. Protože my se chceme izolovat od vnějšího prostředí, chceme si vytvořit v tom domě, ve vlastním domově, prostředí, které bude vyhovovat nám, nikoliv okolní přírodě, jakkoliv ji respektujeme. A proto je tohle jeden z těch důležitých parametrů.
- A zároveň jste mluvil o akumulaci tepla v materiálech. Jak k tomu dochází?
Některé materiály mají přirozeně vyšší schopnost teplo akumulovat, typicky třeba kámen. Ale v zásadě nám nejde tolik o to, abychom teplo naakumulovali, protože se může stát, že když jednou rozpálíme kamna, obvodové zdivo nasaje teplo. My potom odejdeme do práce, tak to zdivo to teplo vyzařuje a my z toho vlastně nic nemáme. Čili jde o hromadění tepla ve stavebním dílci, který toto teplo nespotřebuje, ale jakmile klesne teplota v okolním prostoru, tak ho odevzdává zpět. Čím pokročilejší jsou stavební technologie, tak tím je v podstatě méně důležitá ta akumulace. A v podstatě spějeme k tomu, aby materiály byly, pokud možná spíš inertní.
- A ještě jednu důležitou veličinu ve stavebnictví jste zmínil, a to je difuzní odpor. Co si po tím mám představit?
V zásadě jde o to, ten difuzní odpor říká, do jaké míry nebo zda vůbec zvolená stavební konstrukce tzv. dýchá. Označuje tedy schopnost materiálu bránit volnému prostupu vodní páry, daným materiálem difuzí, v porovnání se stejně silnou vrstvou vzduchu ve stejných fyzikálních podmínkách. Teď to znělo trochu jako ze script, ale tak to je definováno.
- U materiálu se velmi často mluví, varuje se předtím o tepelných mostech. Jaké jsou největší problémy a jak se jim vyvarovat?
Tepelný most znamená, že nám někudy ze stavby uniká teplo tam, kde nechceme. Není to ani během větrání, není to ani během rekuperace. Je to prostě mimovolní proces, který vznikl nějakou nedomyšleností, nepřesnou realizací, prostě chybou. Ten tepelný most se vytváří v místě, kde se stýkají různorodé materiály a není pamatováno dostatečně na to, aby ten styk těch materiálů ten vznik tepelného mostu eliminoval. Je to v podstatě každá spára ve zděné stavbě, která je vyplněná maltou, což už se dnes v podstatě neděje, ale dříve se skutečně ta vrstva malty vrstvila a vyrovnávalo se to tak, aby ty křivé cihly dali dohromady rovinu a tam pochopitelně vznikaly tepelné mosty. Ty dnešní stavební systémy mají v sobě zakotveno to, že při troše pečlivosti a troše dobrého plánování se tomu dá předejít a ten tepelný most eliminovat.
- Mluvili jsme tady o podlahové ploše. Je to stejný údaj, jako je zastavěná plocha?
Zastavěnou plochu změříte, když obejdete dům s dlouhým pásmem a změříte ho od rohu k rohu, takže v podstatě zahrnuje i tu tloušťku toho obvodového zdiva. Podlahová plocha je ta, kterou naměříte, když ten dům změříte zevnitř. V podstatě je to tak. Neříkám, že musíte běhat s pásmem, jsou samozřejmě sofistikovanější měřící technologie dneska, ale pořád je to o tom, že máte základovou desku, což je ten vnější půdorys toho domu. Na ní po obvodu postavíte nějaké zdící prvky a ty vám tu plochu zmenší, takže nakonec zůstane ta podlahová.
- My tu mluvíme o materiálech, pojďme teda konkrétně k nějakým materiálům. Pojďme třeba k pálené cihle. Jaké jsou největší její výhody?
Možná ta úplně největší z pohledu stavebníka je ta, že je skutečně prověřená tisíciletími, což těžko někdo může říct o čemkoliv, co spatřilo světlo světa před necelými sto lety, což je třeba případ pórobetonových tvárnic, k těm se ještě dostaneme. Ta pálená cihla, nebo řekněme pálený cihelný blok, protože ten pojem cihle, jak jsme jí leta znali, už má dneska minimálně vizuálně úplně jiný obsah. Takže, ta pálená cihla velmi dobře reguluje teplotu a vlhkost v interiéru a má vliv i na akustickou izolaci. Je pevná, požárně odolná, má dlouhou životnost. Je například spočítáno, že z cihel se dá postavit dům do osmého podlaží, teprve potom vlastně ta stavba naráží na mez únosnosti té první základní řady, těch stavebních prvků.
A ty cihelné bloky se dneska dělají v nejrůznějším provedení, jsou především odlehčené, protože se dělají velkoformátové a s tím by prostě ten zedník na stavbě těžko manipuloval, protože je to samozřejmě pořád především ruční práce. Jsou duté a pórovité, a to má velký vliv na tepelně izolační schopnost těchto zdících materiálů. Tohle pálené zdivo se v zimě pomaleji ochlazuje, v letě se nepřehřívá, dokonce existuje varianta, která se používá při výstavbě pasivních domů. Ta spočívá v tom, že ty komůrky se vyplňují materiálem, jako je například polystyren, který zase zvyšuje ty izolační schopnosti.
- Dalším často využívaným materiálem je například pórobeton. Co by se dalo říct o něm, nějaké jeho výhody?
Pórobeton vznikl v podstatě z nouze, když ve 20 letech minulého století ve Švédsku byla nouze o stavební materiál, tak se trošku experimentovalo a došlo se k tomu, že za pomoci celkem dostupných surovin se dá vyrobit stavební prvek prefabrikát, který je lehký, má vynikající izolační vlastnosti, dá se krásně opracovávat. To je úžasná věc. Kdo pracoval s Ytongem, respektive s některým dalším pórobetonovým prvkem, tak ví, že není problém si tu tvárnici přizpůsobit zubatou pilou, není problém vyfrézovat prostupy a drážky na instalace. Pórobetonu, respektive tomu Ytongu, který byl první, který odstartoval ten bum, je tuším 95 let, ano v roce 1927 se ho podařilo poprvé vyrobit.
Klíčovou roli tam hraje hliníkový prášek, který spustí chemickou reakci, ta vede až ke čtyř znásobení objemu toho původního materiálu nebo té hmoty, pak se to vytvrdí v autoklávu a máte základ pro dům. Je pravda, že z pórobetonu často velmi rádi stavějí lidé, kteří si troufnou na to postavit si dům svépomocí. Je to dáno i tím, že výrobci, dodavatele jim vycházejí velmi vstříc. S dodávkou materiálu na tu hrubou stavbu obvykle dorazí i parta fachmanů, myslím, že ten termín je tady na místě, kteří skutečně, precizně založí tu stavbu, tak aby prostě nebyla z kopce a při dodržení základních, technologických předpokladů se podaří tu rovinu dodržet v podstatě až po věnec. Pak nastoupí tesaři.
- A co například bílá vápenopískovcová cihla? Poměrně taky oblíbený materiál. Co byste nám řekl k ní?
Je pravda, že na rozdíl od pórobetonu, ze kterého se dnes alespoň u nás staví možná až 30 % staveb, tak ta bílá cihla je trochu menšinová záležitost. Spíš se s ní setkáte u nejrůznějších malých doplňujících staveb. Velmi rádi ji třeba používají kutilové, kteří si chtějí postavit na zahradě vlastní krb. Ale v principu je to tak, že se dá použít i pro kompletní stavbu domu, a to jak pro obvodové i vnitřní zdi, to znamená pro příčky, jak pro nosné, tak výplňové dělicí stěny. Má vynikající pevnost v tlaku, výborné tepelně akumulační a zvukově izolační vlastnosti a dosahuje skvělých parametrů i při menších tloušťkách stěn. Používá se na jejich výrobu vápno, křemičitý, písek a voda.
- Je to strašně jednoduchá záležitost. Řekněte našim posluchačům a divákům, co třeba takové ztracené bednění dá se používat také jako stavební materiál?
Docela určitě ano, ale opět. Řekl bych, že to naráží na určitý tradicionalismus, který není rozhodně, není to nic negativního, pejorativního. Prostě stavebník, který se rozhodne investovat své těžce z banky získané peníze do stavby vlastního domu, tak si může zkrátka vybrat co je mu nejbližší. Ztracené bednění se proto u nás používá běžně spíš na podezdívky domů, na nejrůznější prvky, jako jsou podezdívky plotů, tak dále. Konec konců není to jenom to typické šedé stavební bednění, které je potřeba potom ještě nějakým způsobem pohledově upravit, ale vyrábějí si nejrůznější dílce, které fungují úplně stejně. To znamená, že se naskládají na sebe, proarmují se a vylijí se betonovou směsí.
Po vytvrdnutí vznikne monolitická konstrukce, která má vynikající vlastnosti neobyčejně dlouhou životnost, samozřejmě při dodržení všech parametrů. Myslím si, že je poměrně výjimečné, že si někdo troufne postavit si tímhle způsobem celý dům, ale v zásadě není nejmenší důvod se tomu bránit. Je to opět otázka kalkulace, možná konzultace s tím projektantem. A v té poslední řadě třeba i docela obyčejná porada, ne se sousedy přímo, ale se známými, o tom, jak bydlí oni, jak jim ta stavba funguje. Možná nějaká delší návštěva, ale kdo si vás vezme na víkend domů, jenom proto, abyste si mohli vyzkoušet, jak se bydlí v domě ze ztraceného bednění.
- My tady celou dobu zatím mluvíme o vnější konstrukci, nebo těch nosných stěnách. A co vnitřní příčky? Jak k nim přistoupit?
Záleží na tom, jak moc máte v oblibě otevřený prostor, nebo jestli dáváte přednost menším místnostem, kde máte, řekněme, větší pocit intimity. Samozřejmě je ideální si tu stavbu vymyslet a rozčlenit prostorově už ve fázi projektu, ale ne vždycky je to možné. To znamená, že pokud stavíte a už přesně víte, jaký bude půdorys jednotlivých místností, kde ty příčky budou, tak ideálně použijete příčkové dílce z toho stavebního systému, pro který jste se rozhodl. Ale může se stát, že rekonstruujete, že jste koupil starší dům a chcete jeho dispozice trochu změnit, takže někde něco ubouráte, někde něco přistavíte. Při tom přestavování už tolik nezáleží na tom, z čeho třeba to obvodové zdivo je.
Existuje velká pravděpodobnost, že jestli to je stavba stará několik desetiletí, takže tam pod omítkou najdete nějaké po domácku zhotovené tvárnice ze škvárobetonu, které ale vlastně tu stavbu nějak ne, že neohrožují, které jsou funkční i dneska, i když dneska by se to samozřejmě stavilo trošku jinak. Takže pak jde o to, zjistit jaká je únosnost v základní vrstvě čili podlahy nebo stropních překladů a můžete začít rozdělovat prostor podle toho, čeho chcete docílit. Jestli chcete vytvořit úplně novou strukturu, úplně nový půdorys toho domu, jestli tam chcete místo jedné ložnice mít dvě nebo naopak, anebo jestli chcete třeba jenom oddělit, řekněme, jídelní prostor od kuchyňského, pak to nemusí nutně být práce pro zedníka nebo pro šikovného kutila, ale můžete pracovat v podstatě s nábytkovou sestavou. Jde o to, že ta příčka neplní nosnou funkci.
- Tak, tohle bylo povídání o stavebních a zdících systémech. Naším hostem byl odborný redaktor časopisu Můj dům, Petr Kotek. Já Vám mockrát děkuji.
Já děkuji za pozvání.
- Za krásně vydatný povídání a s vámi, vážení diváci a posluchači, se těším zase u nějakýho dílu Můj dům studio. Na shledanou.
Na shledanou.
Může vás také zajímat:
- Co si představíme pod pojmem „faktor difuzního odporu“
Difuzní odpor označuje schopnost materiálu bránit volnému prostupu vodní páry daným materiálem (konstrukcí) difuzí v porovnání se stejně silnou vrstvou vzduchu ve stejných fyzikálních podmínkách. Difuzní odpor nám tedy říká, zda zvolená stavební konstrukce „dýchá“, či nikoliv. Čím menších hodnot difuzního odporu dosahuje, tím lépe vodní páry volně procházejí materiálem a nedochází ke srážení vlhkosti v konstrukci (interiér domu nezvlhne). V tomto případě je ale třeba počítat také s větráním, které má na odvádění vlhkosti z interiéru nezanedbatelný vliv.
- Jak vybrat správnou omítku
Minerální omítky se skládají z písku a pojiva (což je nejčastěji vápno, cement nebo sádra). Smícháním s vodou vznikne velice tvrdá, drsná slupka, maximálně paropropustná, ale hodně nasákavá, takže ochranu proti dešti je třeba zajistit dodatečně nátěrem. Ten by měl být omyvatelný, protože kvůli drsnější struktuře jsou minerální omítky náchylné k zašpinění.
Šlechtěné minerální omítky se dodávají zabarvené, takže omítnutý povrch je barevně stálejší než nátěr. Pomocí nejrůznějších škrabek lze minerální omítky plasticky upravovat, nebo naopak pomocí hladítka dosáhnout elegantní hladké struktury.
Disperzní omítky jsou zárukou maximální vodoodpudivosti fasády. Jako pojiva se užívají nejrůznější druhy umělých pryskyřic, takže i tenkovrstvá omítka odolává atmosférickým vlivům, je pružná a nepotřebuje nátěr, protože ji lze namíchat v libovolných odstínech. Nedoporučují se pro použití při rekonstrukcích. Při jejich nanášení je nutné zcela odstranit původní nátěr, případně vytvořit novou podkladovou omítku.
Silikátové omítky – jejich pojivem je draselné vodní sklo. Jsou velmi vhodné pro historické a památkově chráněné objekty. Jsou vysoce paropropustné a hydrofobní. Lze je pořídit v různých odstínech, ale jejich tónovatelnost je podstatně omezená.
Sanační omítky se používají všude tam, kde se fasáda potýká se zemní vlhkostí a s ní spojenou krystalizací solí na povrchu omítky. Při tuhnutí sanační omítky dochází k vytvoření omítkového systému s vysokou porézností a z toho vyplývající extrémní paropropustností. Voda se ze zdiva stačí vypařit tak rychle, že neutvoří na povrchu nežádoucí efekty – skvrny, výkvěty solí, plísně. Sanační omítky zaručují částečné vysoušení a vytvoření vlhkostní rovnováhy ve zdivu.
- Proč musí cihly vázat?
Kladete-li cihlu podélně, staří zedníci tomu říkají zdění „na běhouny“, pokud ji do zdi kladete napříč, označovalo se to jako zdění „na vazáky“. U každého zdění je dobré cihly před stavbou na chvíli namočit do vody, aby na nich lépe držela malta a aby z ní cihly nevysály vodu. Zatímco u 15cm příčky se vazba vytvoří půlcihlou, tak u nejslabší nosné zdi o šířce 30 cm docílíme převazbu použitím tříčtvrteční cihly ve druhé, čtvrté, šesté a dalších sudých vrstvách.
Nosnou zeď můžete stavět i širší, například přidáním podélné cihly získáte zeď o šířce 45 cm, přidáním příčné cihly získáte 60cm zeď atd. Ve všech těchto případech musí zeď v první řadě začínat částí cihly, jinak se vám vazbu nepodaří vytvořit a v další řadě budete mít spáru na spáře.
Vazeb je celá řada: křížová, polokřížová, polská, holandská atd. Jednotlivé vazby se mění podle použitých částí cihel (čtvrtky, půlky, tříčtvrtky). Polohy spár nám tak zobrazí určitou strukturu. Vždy je ale nutné dodržet převazbu, a to nejméně o jednu čtvrtinu cihly. U křížení zdí se v jedné vrstvě jedna zeď vyzdívá jako průběžná a druhá se k ní přizdí. V další vrstvě dojde k prostřídání a zároveň posunutí styčné spáry o 1 cihly (75 mm).
