Na střední uměleckoprůmyslové škole studovala scénografii, ale jako studijní obor na VŠUP v Praze si Veronika Loušová vybrala obor design výrobků, protože se jí „scénografie začala jevit jako příliš abstraktní". Na vysoké škole měla štěstí na kantory. Do prvního ročníku ještě nastoupila k profesoru Otakaru Diblíkovi, po jeho smrti převzali ročník neméně kvalitní odborníci Olgoj Chorchoj a Jan Němeček.

Ještě během studia zaujala Veronika v rámci putovní výstavy VŠUP Prague Session svítidlem Kohoutek, který vám nikdy kapat nebude. Šlo o školní zadání a nápad, kdy se lampa zapne a vypne otočením pomyslného vodovodního kohoutku, zaujal nejen ji. Podobně vznikly i Lego brýle, které byly vyznamenány cenou za design v soutěži Brejle pořádané Design centrem ČR.

Vysokou školu pak Veronika zakončila absolventským projektem bezbariérové kuchyně, na níž pracovala spolu s firmami Profil nábytek a Divan Design. Za tento projekt získala prestižní ocenění Vynikající studentský design a cenu rektora VŠUP.

Proč právě kuchyň pro handicapované?

Byla to pro mě vlastně poslední možnost, jak si vyzkoušet tak časově náročnou práci. Pracovala jsem na diplomce rok, což si už ve svém profesním životě mohu dovolit jen za předpokladu financování tak rozsáhlého projektu.

Firmy jsou také mnohem vstřícnější, jedná-li se o studentskou práci. Když jsem potřebovala něco vyrobit a neměla jsem na to peníze, vyšly mi ochotně vstříc.

Nábytek pro handicapované je celkově problém. Státní dotace jsou nízké, nemocní lidé většinou nejsou movití a produkt musí být o to kvalitnější. Musí vydržet mnohem víc, než když slouží zdravému jedinci. Investovat do bydlení pro handicapované se příliš nechce ani sponzorům, jenže si neuvědomují, že nejde jen o vozíčkáře a tělesně či mentálně postižené.

Méně mobilní třeba může být i těhotná žena, maminka s kočárkem nebo každý z nás, byť krátkodobě po úrazu.

Jenže pracovat na podobném projektu znamená pracovat tak trochu do šuplíku, a to si málokdo může dovolit.

Kdy je třeba začít řešit interiér domu? Během stavby, nebo ještě dříve?

V zásadě ještě dříve, než je vydané stavební povolení. Architekt se tak může domlouvat i s designérem. Ten může mít nějakou vizi, kterou ale kvůli již hotové dispozici nelze uskutečnit, což je škoda. Často si majitelé nemovitosti nedokážou nákres architekta představit v reálu a pak jsou nemile překvapení, že nemohou mít třeba tak velkou kuchyni nebo tolik úložného prostoru, jak si představovali.

A jak bychom měli postupovat při zařizování interiéru?

Přijde mi, že se dnes hodně spěchá. Vezměte si televizní pořady, během nichž máte za půl hodiny zařízený byt. Ty jsou skvělé jako propagace designérské práce, ale každý by si měl uvědomit, že cesta od skici k návrhu pro výrobu je delší. V tuzemsku navíc ještě není zvykem interiér často obměňovat, vesměs dáme do zařízení celkem velké úspory a chceme, aby nám nějakou dobu sloužilo. Myslím, že odpíchnout bychom se měli od toho, co od interiéru chceme, jak žijeme. Takže musíme počítat s tím, že se nás bude designér ptát i na dost osobní věci.

Pak třeba mnozí najdou i odvahu k nestandardnímu řešení. Jenže aby je přijali za své, k tomu opět potřebují čas. Když se řeší interiér narychlo, může se stát, že když už je vše namalované, klient přijde s tím, že zapomněl třeba na knihovnu.

Dáváte při práci přednost přírodním materiálům?

Záleží na přání klienta. Nevadí mi práce s laminem, jelikož nabízí obrovskou škálu barev a vzorů. Imitace dřeva už jsou rovněž na jiné úrovni než dřív. Já ale obecně nemám moc ráda vysloveně dřevěné interiéry, víc se mi líbí dřevo propojené s jedním až dvěma odstíny uni barvy nebo kombinace výrazného odstínu a jemného dekoru s uni barvou. V poslední době jsem si oblíbila materiál jedné francouzské firmy, která vyrábí lamináty se vzhledem přírodní dýhy. Díky vrchní vrstvě je laminátová deska odolnější a navíc moc dobře vypadá, jelikož mají v nabídce skvělé dřeviny. Pro mě je důležité při návrhu celého bytu nebo domu vytvořit příběh, který se rozvíjí a drží pohromadě. Nejsem příznivcem stylu „každá místnost jiná ves".

Čím se zabýváte v současné době?

Působím jako manažerka projektu a předsedkyně Občanského sdružení Czechdesign.cz, který spravuje stejnojmenný internetový portál, a pak pracuji i jako interiérový designér v příjemné menší firmě.

Teď jsme založili i truhlárnu, z čehož mám velkou radost, jelikož jsme se tím do jisté míry stali soběstační. Interiér navrhneme, máme i prodejnu nábytku se vzorkovnou, tudíž klient nevidí návrh jen na papíře, ale jsme schopni ukázat mu spousty vzorků.

text: Miroslava Nejedlá, foto: archiv designérky

Poslat Messengerem

16.06.2014 | Interiér