Blog

Jednopatrový originální dům, důvěrně zvaný Šnek, s nádherným výhledem na protilehlé kopce bývalých keltských hradišť je výjimečný v mnoha ohledech. Stavba, jejíž půdorys připomíná otevřenou knihu a ústřední místností je rozsáhlá knihovna, je u nás ojedinělá.

Výjimečnost rodinné vily podtrhuje i to, že ji navrhl známý sochař Jaroslav Róna se svou ženou architektkou Lucií Rónovou pro rodinu milovníka knih a umění, teatrologa a vydavatele. Stavba je podle slov majitelů zároveň poctou uměleckému hnutí Tvrdohlaví a spřízněnému okruhu souborů Pražská 5, kde Jaroslav Róna působil. „Jsem s hnutím názorově i generačně spřízněn a tato kompetence byla posílena i editorstvím celé řady publikací o něm. Snad proto padla volba na význačného reprezentanta této umělecké generace,“ podotýká docent Jan Dvořák.

Volba místa a tvaru

Oválná stavba z keramických tvárnic s cihelnými pásky a probarvenými omítkami je nepřehlédnutelná. Musíte ovšem vystoupat do kopce nad Radotínem, kde vzniká nová zástavba rodinných domů. Pozemek o výměře 1 069 m2 s nádherným výhledem na protilehlé kopce bývalých keltských hradišť, na vrch Hradiště a Závistské oppidum nad bývalým soutokem Vltavy a Berounky, se nachází až na samém konci ulice.

Pozemek byl vybrán s největší pečlivostí a majitelé věří, že stavba probudí předválečné architektonické ambice Radotína (např. budova sokolovny z r. 1932, měšťanská škola či přístav) a stane se dobrým příkladem originální architektury pro urbanisticko-architektonický kontext města, který v současné době příliš mnoho nenabízí.

V návrhu stavby vycházeli autoři z důvěrné znalosti místa a hledali kromě jiného i historické souvislosti a symboly. Sochař Jaroslav Róna s architektkou Lucií Rónovou hovoří o šnekovitém rozvinutí rotundového jádra a principu zaoblených tvarů, které vycházejí z organického ornamentu a z odstředivého pohybu dávného hrnčířského kruhu. Zmiňují též barevnost a ušlechtilost pálené cihly korespondující s evokovanou tradicí.

Přestože se projekt zdál být promyšlený do posledního detailu, místní stavební komisi vůbec neohromil: „Doporučujeme přehodnotit výraz domu s použitím tradičních tvarů a s dodržováním pravoúhlého systému zástavby dle podmínky č. 17 územního rozhodnutí…,“ stojí v jejím vyjádření. Majitelé pozemku a autoři návrhu se ovšem nevzdali a zhruba po třech letech konečně dosáhli svého (byli to přece „Tvrdohlaví“).

Základní kámen ojedinělé stavby byl položen v dubnu roku 2015, v základech domu se nacházejí kromě jiného i zkamenělý amonit z Madagaskaru a kámen ze symbolického duchovního místa z hory Říp.

Objevování skulpturální architektury 

Zatímco dříve plnila architektura spíše integrující roli uměleckých řemesel, v době moderních technologií a materiálů se nabízí daleko širší prostor pro její skulpturální podobu. Dům v Radotíně kráčí směrem, kde se snoubí starosvětská krása umění s moderními technologiemi a materiály, autoři návrhu čerpali z bohatých zkušeností se sochami ve veřejném prostoru. Mohl by tak dokonce evokovat zarputilost sochaře Františka Bílka při jeho návrhu a stavbě vlastní vily na pražských Hradčanech. Analogii tvaru lze poté najít třeba u slavných italských vil s ústředním kruhovým sálem, který sahá přes několik poschodí a je otevřen do centrální kopule (např. La Rotonda).

V případě radotínského domu tvoří eliptická rotunda s kopulí hlavní obytný prostor, do něhož se vchází prosklenými dveřmi ze zahrady nebo hlavním vchodem z jižní strany přes kuchyň s jídelnou. V samém srdci rotundy se rozprostírá masivní krb z omítnuté ohnivzdorné cihly s výrazným prahem z liberecké žuly a pohodlné posezení pro hosty. Stěny obepínají knihovny z masivního dřeva, na ochozech v patře najdeme také sochy a obrazy, zejména z tvůrčí dílny skupiny Tvrdohlaví. Klenba nad knihovnou připomíná krásu románské architektury a její zaklenutí propouští malými otvory světlo do interiéru a láká k návštěvě střechy, jež skýtá nádherné výhledy do okolí. Jsou zde připraveny k zabudování solární panely a příslušenství pro letní posezení.

Pěkný výhled nabízejí i místnosti v patře a samozřejmě prostor na ochozu, kde je možné vyhledat literaturu z mnoha oborů, nebo jen tak hledět do zahrady, která se svými uměleckými artefakty postupně stává jakousi galerií v přírodě. V patře se nachází rovněž prostorná pracovna, ložnice a koupelna, v přízemí již zmíněná kuchyň s jídelnou, technické zázemí a velký obytný prostor. Prakticky ze všech pokojů se dá vstoupit na terasu nebo balkony, do patra po dřevěném schodišti, na střechu po venkovním železném točitém schodišti.

Půdorys domu obsahuje jasně dané geometrické tvary, které jsou účelově propojené, a připomíná tak rozevřenou knihu. Rodinný dům v Radotíně je vlastně soukromou knihovnou a živou galerií zároveň, která se v čase proměňuje a nikdy nepostrádá tvůrčí atmosféru. Stálicí zřejmě zůstane pouze suterén s garáží. Novou podobu naopak zcela jistě získá v nejbližší době střecha s půvabnou kopulí. „Má obrovský potenciál. Nabízí panoráma, které dává našemu domu křídla,“ dodávají na závěr návštěvy manželé Jan a Taťána Dvořákovi.

Text: Vlastimil Růžička, Foto: Petr Vinš

Technické údaje

Technické údaje:

Rodinný dům v Praze-Radotíně

Základní charakteristika objektu: Jednopatrový dům podsklepený

Plocha pozemku: 1 069 m2

Užitná podlahová plocha: 303 m2

Konstrukční systém: nosné a dělicí stěny z keramických broušených bloků Porotherm

Střešní krytina: střecha nad objektem je řešena železobetonovou deskou, nad kopulí lepené dřevěné trámy s bedněním; nad stopní betonovou deskou lepená tepelná izolace a PVC fólie

Fasáda: obvodový plášť kontaktně zateplený minerální hmotou s povrchovou úpravou, probarvená omítka a obklad cihelnými pásky

Výplně otvorů: dřevěná okna s izolačním trojsklem

Podlahy: kombinace dlažeb a plovoucích laminátových podlah

Vytápění a větrání: elektrokotel, podlahové topení, topná tělesa v atypickém trubkovém zábradlí ochozu galerie a krbová kamna, větrání přirozené

Třída energetické náročnosti: B

Autoři návrhu stavby: 

akad. malíř a sochař Jaroslav Róna

Jaroslav Róna patří mezi nejvýraznější české umělce. Je autorem mnoha soch (např. pomník Franze Kafky) i sošek (hudební cena Anděl), divadelních her (Malý Nezbeda) i výtvarných řešení k filmu (Amerika) či knihám (díla F. Kafky, G. Orwella). Jeho zájem o architekturu dokládá i série tzv. architektonů, prostorových vizí architektury z bronzu nebo pálené hlíny. Známé je též osazení dvou šestimetrových skleněných mozaik s názvem Den a noc na fasádě integrovaného domu v Praze-Nových Butovicích. O radotínském domě řekl: „Může být vnímán i jako dílčí echo odmítnutého konceptu Národní knihovny Jana Kaplického pro Letnou, jako pokus o alespoň malou schránku na knihy na jiné pražské vyvýšenině, když to nejde v centru, tak alespoň na vzdálené periferii…“

MgA. Lucie Rónová

Lucie Rónová se věnuje architektuře již od dob ukončení studií v roce 2003. Radotínský dům byl však její (jak sama říká) „první skutečně velkou stavbou“. Kromě návrhu totiž připravovala i dokumentaci pro schvalovací proces a účastnila se všech jednání, která v závěru přivedla k happy endu. „Asi nejvíce přispěl k realizaci domu v původní podobě svým vyjádřením architekt David Vávra,“ dodává.

Na první pohled nenápadná. Vtipně nenápadná, jak říkají její tvůrci – architekti Lenka Křemenová a David Maštálka. V zeleni a v zástavbě dalších rodinných domů zapadá naprosto přirozeně do svého prostředí… Ideálně položená na okraji pozemku, v sousedství s ulicí. A jakoby nerozhodně či nejistě sestupuje po strmém svahu do zahrady…

Ovšem dojem nerozhodnosti se ztrácí při pohledu z opačné strany – ze zahrady, jejíž prostor jí poskytuje to pravé jeviště, aby mohla předvést všechny své klady. „Majitelé měli svažitý pozemek a na něm chtěli postavit dům pro čtyřčlennou rodinu,“ říká Lenka Křemenová. „Velmi důležité bylo propojení hlavního obytného prostoru se zahradou, jež se měla postupně stát nedílnou částí domu, a také výhledy do údolí.“

Místo velké „velkomalá“ vilka

Jednoduchý „facelift“ omítané stavby geometrických tvarů se zelenou střechou působí v zahradě mezi ovocnými stromy spolu s dřevěnými přístavky, pergolou a okapy až dojemně. Z uliční fronty se pak vilka příchozím otevírá vstupním zádveřím a vzdušnou terasou s vyhlídkovou tribunou. O patro níž je situována obytná část, opticky i skutečně propojená se zahradou.

Asi největším oříškem byl pozemek, k němuž by bylo možné přiřadit jakýkoli přívlastek, jen ne „běžný“. Jde o prudký severní svah, pro architekty to tedy byla spíše výzva, jak přeměnit jeho nevýhody v přednosti. „Zrealizována byla až v pořadí druhá varianta,“ pokračuje Lenka Křemenová. „Původně měl na pozemku stát rozlehlejší dům s velikým ateliérem. S odstupem času se však stavebníci rozhodli v rámci nižšího rozpočtu pro méně nákladné řešení, a tak vznikla ‚velkomalá‘ vilka. Od první verze do zrodu finálního návrhu uplynuly tři roky.“

Čas byl v tomto případě dobrým rádcem. Podařilo se vytvořit pohodlné rodinné bydlení, propojit ho se zahradou a současně získat dostatek světla v interiéru. Výsledek je důkazem, že i na pozemku ne právě ideálních parametrů je možné uskutečnit sen o vlastním domově.

Světlo a krásný výhled

I vnitřní uspořádání domu bylo přizpůsobeno charakteru pozemku a jeho orientaci vůči světovým stranám. Objekt je podélně rozdělen na dvě části. V přední, obrácené do zahrady, jsou situovány obytné místnosti s velkoryse prosklenými stěnami, aby mohli obyvatelé domu využívat krásné výhledy do okolních zahrad. Ne však cíleně, ale jako luxusní soukromou galerii, měnící během roku několikrát svou expozici.

V druhé části stavby, kopírující opěrnou stěnu ve svahu, se nacházejí koupelny a technické místnosti. Vstupní zádveří a chráněné prostorné závětří jsou umístěny v horním podlaží v úrovni ulice.

Detail v hlavní roli

Ačkoli se říká, že v detailu se skrývá ďábel, v tomto případě je tomu právě naopak – v do detailu promyšleném vybavení spočívá skutečné kouzlo interiéru domu. „Za výjimečné považujeme provedení vestavného nábytku,“ doplňuje Lenka Křemenová. „Kvůli nevelkým rozměrům domu byl mobiliář v každé místnosti skutečně vymýšlen do posledního centimetru. Debaty nad jakoukoli zásuvkou či policí probíhaly v čilé spolupráci s majiteli.“

Vestavěný nábytek opravdu dovolil zužitkovat každou skulinu pro ukládání věcí. Například schodišťová hala je nejen nezbytným komunikačním koridorem, bylo by přece škoda takovým prostorem vždy jen projít. Z prostorové „nouze“ zde tedy vznikla „ctnost“ – hala je současně také velkou knihovnou a v arboru pod schody jsou bezpečně uloženy, a přitom po ruce, grafické listy.

Polyfunkční není jen prostor haly, ale více úkolů plní třeba i parapety oken, jež jsou nejen odkládací plochou či stanovištěm pro květiny, ale slouží také jako komfortní sedací niky. Za pozornost stojí i dveře, které jsou začleněny do knihoven… A omítaná kamna, dominantní prvek hlavní obytné místnosti, slouží i jako odpočinková plocha. Vytopí prakticky celý dům, lze se na nich vyhřívat a současně kochat výhledem do údolí.

Vestavěný nábytek je vyroben z březové překližky, sjednocujícími elementy se pak staly jednoduché úchytky v podobě otvorů ve dvířkách či žluté zábradlí a žebříky.

Názor architektů

Dům splňuje beze zbytku přání a představy investorů, je jim opravdu navržený na míru… Návrh vznikal ve velmi úzké a také příjemné spolupráci. Protože jsme přátelé a spolužáci, šlo spíše o milá a přátelská setkání. Výsledkem je útulné bydlení s vytříbeným a vtipným detailem.

Text: Dana D. Daňková, Foto: A1Architects – David Maštálka

Technické údaje

Technické údaje:

Zastavěná plocha: 160 m2

Užitná plocha: 130 m2

Konstrukce: železobetonové základové pasy, zděná stavba, vnější kontaktní zateplení

Vytápění: plynový kotel, převažuje podlahový teplovodní systém

Autoři:

MgA. David Maštálka

Je absolventem VŠUP v Praze, v roce 2008 diplomoval v ateliéru architektury akad. arch. Jindřicha Smetany. Ještě během studia, v roce 2004 a 2005, absolvoval stáž v ateliéru grafického designu a vizuální komunikace prof. Rostislava Vaňka a v ateliéru ilustrace a grafiky Juraje Horvátha a Heleny Šantavé. V roce 2007 podnikl dvouměsíční cestu po Japonsku, kde načerpal mimo jiné také zkušenosti pro stavbu čajových domů. V roce 2005 zakládá se svou spolužačkou z UMPRUM Lenkou Křemenovou studio a kreativní dílnu A1Architects.

MgA. Lenka Křemenová 

Vystudovala architekturu na VŠUP v Praze, v roce 2008 diplomovala v ateliéru akad. arch. Jindřicha Smetany. Během studia absolvovala stáž v ateliéru grafického designu a vizuální komunikace prof. Rostislava Vaňka a v Benátkách na IUAV, katedra urbanismu. V roce 2007 podnikla dvouměsíční cestu po Japonsku, kde získala kromě jiného zkušenosti pro stavbu čajových domů. Od r. 2005 je partnerkou studia A1Architects.

Kontakt: A1architects.cz

Nedaleko městečka Ourém, na svažitém slunném pozemku s výhledem na impozantní středověký hrad a po tisíciletí obývanou kulturní krajinu středního Portugalska, si architekt Filipe Saraiva splnil své představy o architektuře a bydlení. 

Malebnou kopcovitou krajinu, kde po většinu roku praží slunce a šumí olivovníky, lze právem označit přívlastkem „tudy kráčela historie“. Název městečka je podle legend odvozen od jména maurské princezny, která konvertovala ke křesťanství, ve středověku kraji dominovala impozantní pevnost a od 19. století tudy každoročně procházejí miliony křesťanů na slavné pouti do nedaleké Fátimy.

Také architekt Saraiva se inspiroval při návrhu domu tradicí. „Když požádáte dítě kdekoliv na světě, ať nakreslí dům, je to vždy stejný obrázek: obdélníkový dům s trojúhelníkovým štítem, čtvercová okénka a obdélníkové dveře. Jde o archetyp s pevně ustáleným tvarem a proporcemi,“ říká Filipe Saraiva. „I já jsem použil kompozici z obdélníků, čtverců a trojúhelníků, kterou znám z dětství a ze své rodiny. Společná obecná představa, po staletí vžitá v mnoha zemích a kulturách, znamená, že obytný dům má pro nás všechny stejné a jasné charakteristiky. Symbolizuje jakousi pevnou skořápku, která nás obklopuje a chrání před vnějším světem.“

Ve skořápce

V podmínkách obdélníkového pozemku na svahu s jižním sklonem vznikl protáhlý dům s podélnou osou směřující ze svahu. Boční stěny a střešní plášť tvoří konstrukce z černého betonu, kompaktní pevná skořápka s minimem otvorů.

Plně prosklené jižní průčelí spojuje obytný prostor s krajinou, přivádí dovnitř slunce a světlo. Pokračuje venku visutou terasou, která je orámována po celém obvodě dřevěnou konstrukcí a tvoří jakési otevřené pokračování hmoty domu. Konstrukční rám lemující prosklené průčelí, ještě zvýrazňuje tradiční siluetu domu.

Hlavní vstup je umístěn v centrální části dispozice a vede přímo do velkoprostorové společné obývací části s výstupem na krytou terasu a výhledem do krajiny. Uprostřed dispozice je umístěno zázemí, v zadní části technické prostory a garáž pro tři automobily, přímo průchozí do domu. Z východní strany se k domu připojuje ložnicová část pro rodiče.

Ze společného obývacího prostoru se centrálním jednoramenných schodištěm vchází na galerii do otevřené pracovny a dále do dětských pokojů a pokoje hostů. Denní světlo sem přivádí prosklené atrium zapuštěné do kompaktní hmoty šikmé střechy.

Díky otevřeným prostorům a proskleným plochám je dům po celé délce opticky propojený a nabízí zajímavé průhledy, zatímco v příčném směru zůstává – až na hlavní vstup – uzavřený a neprůhledný. Tomuto konceptu odpovídá i konstrukce domu – prefabrikovaná stavebnice z velkoplošných černých železobetonových panelů. Dodávají stavbě pevnost, odolnost, stabilitu a tepelněakumulační schopnosti. Díky vyváženosti plných a prosklených ploch a velkému otevřenému vnitřnímu prostoru se interiér nepřehřívá a poskytuje příjemné klima k bydlení i v létě.

Text: Jitka Pálková, Foto: Joao Morgado

Technické údaje

Technické údaje:

Zastavěná plocha: 410 m2

Konstrukce: betonové základové pasy, prefabrikovaný modulární systém z železobetonových panelů (systém Vigobloco), terasa s atypickým ocelodřevěným rámem

Výplně otvorů: fasáda – pevné zasklení, ukotvené na nosné konstrukci z ocelových profilů, posuvná a otevíravá okna s izolačními dvojskly v hliníkových rámech

Dveře: atypická výroba na míru, plně prosklené a dřevěné dveře do bezfalcových zárubní

Autor:

Filipe Saraiva (1972)

Narodil se ve Francii, od r. 1977 žije v Portugalsku. Vystudoval architekturu na univerzitě v Portu a v Lisabonu. Spolupracoval s několika významnými ateliéry, v r. 2001 založil vlastní projekční kancelář Filipe Saraiva – Arquitectos. Zabývá se urbanistickými návrhy, trvale udržitelnou architekturou a experimentálními projekty. Získal řadu mezinárodních ocenění za architekturu a design. Více informací na FilipesSaraiva.pt

Spolupráce: Andreia Correia, Agnieszka Marques