Blog

Masivní dřevěné podlahy jsou dávno ověřenou a oblíbenou klasikou. Jsou krásné, zútulní každý prostor a výborně se udržují. Mezi základní materiály patří dřevo jehličnatých a listnatých dřevin. Každý druh má svoje specifické vlastnosti, což ovlivňuje možnosti jeho využití. Měkké dřevo je takové, které se snáze opracovává, pochází většinou z jehličnatých stromů (smrk, jedle aj.), zatímco tvrdé dřevo se získává hlavně z listnatých stromů (dub, buk, bříza, třešeň aj.). Na podlahy jsou využívány jak měkké, tak tvrdé dřeviny.

Podlaha až na věky…

Protože dřevo tzv. pracuje (reaguje na okolní vlivy), je důležité v domě udržovat optimální vlhkost a teplotu. Jinak hrozí, že podlaha nabobtná, seschne, či dokonce popraská. Předejít tomu můžete také správnou povrchovou úpravou. Můžeme volit mezi olejem, voskem a lakem. Dá se říct, že masivní podlaha je věčná. Pokud ji poškrábete či prošlapete, můžete ji plně renovovat broušením. To je ideální provádět jednou za osm let.

Je libo exotiku?

Vybírat již nemusíme pouze z evropských dřevin, ale také z exotických, pocházejících třeba z Asie, Jižní Ameriky či Afriky. Již za poměrně příznivé ceny si můžete dovolit vůni dálek i ve vašem obývacím pokoji. Exotické dřeviny mají vysokou tvrdost, a tedy i zvýšenou odolnost. Na první pohled se ale od těch domácích liší především nezvyklými barvami a kresbou.
Mezi nejčastěji používané exotické dřeviny pro podlahy patří například teak, merbau, kempas, wengé, jatoba nebo bambus.

text: Jana Polomová, foto: archiv firem

I do nejlevnějších praček a sušiček už nastoupila „inteligentní elektronika“. Do krajnosti zjednodušila jejich ovládání a nečekaně rozšířila jejich funkce tak, aby se daly použít k praní a sušení jak nejjemnějších umělých textilií, tak outdoorového prádla a zastaly i funkci čistírny.

Jejich design se vylepšil tak, že obstojí i v moderních obývacích kuchyních, a přední výrobci dál soupeří ve snížení zdánlivě již minimální spotřeby energie, vody i „chemie“ uplatněním vy­chytávek z jiných oblastí techniky. „Áčko“ označující na předepsaných energetických štítcích nejúspornější spotřebiče přibralo u řady modelů křížek (A+), který oznamuje, že vykazují ještě o 10 % menší spotřebu energie než „áčka“, případně i dva křížky (A++), pokud oproti donedávna nejúspornějším spotřebičům vykazují spotřebu o 20 % menší. Špičkové pračky vyperou 6 kg prádla se spotřebou jen 33 litrů vody a jediné kWh, sušičky, jež využívají principu tepelného čerpadla, na jeho usušení místo dosavadních 4 kWh vystačí jen s polovinou!

Přibývající křížky prozrazují, že v době skokem rostoucích cen elektřiny a vody nejen výrazně šetří naši kapsu, ale jsou také ohleduplné vůči životnímu prostředí, což symbolizují lákající „zelená“ loga – ecoPlus, „zelená pro Vaše prádlo“, symboly zelených žabiček na štítcích i v prospektech.

Co všechno se u praček změnilo

Z poválečných předchůdců zůstalo u bubnových praček s čelním nebo vrchním plněním jen to, že postupně střídají předpírku, hlavní praní, máchání a ždímání ve studené a teplé vodě a že prací prostředek se rozpouští převalováním v bub­nu. Zatímco buben starších praček při závěrečném odstřeďování vyběhl nejvýše na 400 otáček za minutu, z levnější současné pračky s 1000 otáčkami lze vyjmout prádlo s vlhkostí pod 50 %, což zkracuje sušení na vzduchu nebo výrazně šetří energii k dosušení na žehlící teplotu v sušičce.

Špičkové pračky s 1 600 až 2 000 ot./min. „odstředí“ vlhkost až pod 40 % a některé textilie lze žehlit přímo bez sušení. To je ale možné jen díky pozvolnému rozbíhání bubnu elektronicky řízenými motory a automatické kontrole nevyváženosti. Prádlo stla­čené ke stěnám bubnu obrovskou odstředivou silou musí chytrá elektronika taktikou „opatrného načechrávání“ nakonec rozvolnit. To ale dokáží jen elektromotory s plynule řízenými otáčkami, některé se už obejdou i bez prokluzujícího řemínku tím, že jsou přímo součástí bubnu (tzv. Direct drive).

Patentované bubny

Buben s děrovaným pláštěm bývá u lepších praček z nerezu, nerezovým vanám však konkurují speciální plasty spořící energii k ohřevu lepšími tepelněizolačními vlastnostmi a lépe tlumící hluk a vibrace. Úspoře energie napomáhají i patentované bubny s voštinovými či kapkovými prolisky stěn, v nichž se tvoří jemný vodní film, který je šetrný i k nejjemnějšímu luxusnímu „dessous“ prádlu. K dalším úsporám energie přispívá sprchování prád­la shora i ze stran (pračky se systémem 3D nebo 4D), při kterém se prádlo namočí rychleji při menší spotřebě vody.

Obézní pračky šetří nejvíc

K výrazné úspoře energie dochází zvětšováním kapacity náplně z donedávna nejrozšířenějších 5 až 6 kg na 8 kg (a to i bez zvětšení standardních rozměrů skří­ně 60 x 60 x 85 cm,) a na 10 kg u tzv. rodinných praček XXL. Početná rodina na ní navíc ocení pohodlné vkládání prádla velkými dvířky a obvykle i praktickou zásuvku pod bubnem na sběr špinavého prádla, prací nebo úklidové pro­středky apod.

Inteligentní elektronika odpovídá na každé přání

Snad nejvíce k úsporám času, energie, vo­dy a pracích prostředků přispěla inteligentní elektronika, již na první pohled pro­zrazují menší digitální i velké podsvícené, a dokonce i dotykové LED displeje, jejichž prostřednictvím spotřebiče s uživatelem ko­munikují. Takzvaná množstevní auto­ma­tika vloženou dávku prádla zváží a senzory podle stupně zakalení vody při první předpírce prověří i jeho znečištění.

V souladu s vybraným programem – pokud ho pračka ne­zvolí sama (výrobci tuto schopnost na­zývají různě: inteligence „fuzzy-logic“, ,„6. smysl“, ecoPerfect a podobně) – mění otáčky bubnu, přívod vody, její ohřev a vypouštění, i postupné vyplavování „chemie“. Tím, že např. změkčovadlo před­běhne asi o 5 minut prací prostředek, klesá jeho spotřeba až o třetinu. Účinek en­zymů odstraňujících skvrny podpoří tím, že po dobu 20 minut udržuje teplotu lázně na pro ně nejvhodnějších 40 °C.

Houževnatější skvrny od kávy, červeného vína, ovoce aj. zase odstraní pomocí soli, kterou vyplachuje po skončení biofáze. Díky tomu například letošní pračky Siemens s tzv. anti­Stain systémem dokáží cíleně odstranit až 16 nejhouževnatějších typů skvrn (např. i od krve, červeného vína, rajčat, kávy, čokolády a trávy, s nimiž si za drahé peníze dosud poradily jen čistírny.

Horká novinka – praní a sušení s párou!

Pára zažívá v domácnostech nečekanou renesanci. Horká pára z elektricky vyhřívaného generátoru vstřikovaná tryskou do pračkového bubnu proniká i nejjemnějšími póry textilií, efektivněji rozpouští prací prášky a jak potvrzují testy nadací pro alergiky, díky jejímu působení jsou prádlo i vnitřek pračky bezpečně sterilizovány. Příjemnou novinkou kromě 30% úspor vody a 20% elektřiny ve srovnání s pračkami se stejně velkým bubnem je, že v krátkém programu „Re­fresh“ bez praní, vody a prášku jen ostřikováním parou vyhladí košili či oblek a zbaví prádlo případného zápachu.

Nejúspornější pračky se dobře prodávají, ale…

Jak ukázalo několik našich i zahraničních testů nezávislých organizací, ne všechny pračky plní to, co reklama slibuje, a zdaleka neplatí mínění, že nejlépe perou jen nejdražší výrobky. Z údajů na povinném energetickém štítku se zá­jemce nedozví nic o tom, jak kvalitně pračka pere – o tom se bohužel přesvědčí až po několika vypráních různého druhu a různého množství prádla doma.

Jak se ukazuje, daní za extrémně nízkou spotřebu vody a energie může být i špatně vyprané prádlo, v němž ulpí zbytky pracích prášků. Tzv. rychlé nebo úsporné programy totiž obvykle zkracují cyklus má­chání nebo až příliš snižují teplotu ohřevu vody. Slibované rekordní úspory se opravdu dosáhnou jen při optimálně „naloženém“ bubnu, jenže to se ne vždy hodí, když na prádlo po­spícháme. Navíc platí obecná rada: čím méně prádla vložíme, tím lépe bude vypráno. Uživatel proto musí sám umět najít ro­zumný kompromis.

Sušičky s tepelným čerpadlem

Námitky, že sušičky prádla jsou „žroutem energie“, padl před deseti roky, když se podařilo technologickými změnami (zvětšením a změnou povrchu bubnů, použitím účinnějších průtokových ohřívačů a „inteligentní“ elektronikou) snížit spotřebu energie u nejrozšířenějších kondenzátorových sušiček s kapacitou 6 kg prádla pod 6 kWh.

Cesta k pouhým 1,61 kWh, jaké vykazují např. letošní su­šičky se zelenou nálepkou „ecoPlus“, vedla přes zvětšení objemu a novou konstrukci bubnů pro náplň 7 až 8 kg prádla k senzory řízenému sušení využitím prin­cipu tepelného čerpadla. Vzduch pro su­šení prádla zde ne­ní ohříván elektrickým topným tělesem jako u klasických sušiček, ale teplem vznikajícím stlačováním teplosměnného média v uzavřeném teplosměnném okruhu. Vy­užitím principu, na jakém spolehlivě fungují chladničky i klimatizátory, se podařilo snížit teplotu sušicího vzduchu v bubnu o 25 °C, což přineslo mimořádnou úsporu energie.

Načechrané prádlo

Z prádla odčerpaná a vy­srážená vodní pára je u nejnovějších sušiček s te­pelným čerpadlem využita i k automatickému čištění kondenzátoru, jehož lamely se u starších sušiček musí co chvíli ručně zbavovat ucpávajících vláken zanášených sušicím okruhem z prádla. Tak se u sušiček loni poprvé podařilo zkrátit běžně až 240 minut trvající cyklus do­konce na čtvrtinu a uspořit více jak 50 % elektřiny. Z bub­nu přitom vytáhneme načechrané prádlo usušené tak, aby se bez žehlení da­lo uložit do skříně. Ani tím prý ale vývoj pra­ček a su­šiček ještě neřekl poslední slovo.

text: Jan Tůma, foto: archiv

Možnosti jsou dnes takové, že „vymlouvat“ se například na nedostatek místa, což býval jeden ze základních problémů zájemců o saunu, už nelze. Velikost a tvar kabiny jsou jen otázkou správné volby a peněz. Stejná rozmanitost panuje v nabídce rozměrů bazénků, velikosti a vybavenosti ochlazovacích místností, odpočíváren či vstupních prostor.

Tam, kde skutečně není dostatek prostoru pro bazén či ochlazovací káď, můžeme ochlazovnu nahradit sprchovací kabinou. Neobstojí ani argumenty upozorňující na zastaralé elektrické rozvody s nedostatečnou kapacitou. V takovém případě, pokud nechceme sáhnout ke stavebním úpravám, si lze pořídit saunu na bázi infračervených paprsků. Tím odpadne řada prostorových a technických problémů včetně potřeby zvýšeného příkonu elektrického proudu. Například infrazářič má spotřebu 300 W a do malé infrakabiny stačí čtyři, topidla pro malé sauny naopak začínají na hodnotách kolem 2,5-3,5 kW a většinou vyžadují připojení na 380 V (motorový proud).

Bez ohledu na zvolený typ topidla a rozměr kabiny bude ale vždy důležité zajistit dostatečnou cirkulaci vzduchu v místnosti, kde je sauna umístěna, protože to je pro správné fungování zásadní. Také odvětrání je velmi důležité – pachy, které při saunování vznikají ať již pocením člověka či použitím různých esencí, je nutné odvádět mimo objekt. Můžeme použít ventilátor, vzduchotechniku, případně použít větrání oknem. Tím zajistíme jednak odvod vzduchu, ale hlavně přísun čerstvého.

Ať už ale zvolíme jakýkoli typ, rozměr či vybavení, všechny sauny mají jedno společné – pokud mají mít význam pro naše zdraví a kondici, musejí se stát nedílnou součástí našeho životního stylu.

Římské lázně a koupele

Teraupetické účinky horkého vzduchu v kombinaci se studenou vodou znali již staří Egypťané. Tento princip byl později rozšířen Římany a zdokonalen Byzantinci. Spočíval v proudění vzduchu zahřívaného ohněm ve spodní místnosti a průduchy pak ohříval kamenné lavice určené k ležení v horním podlaží. K těmto starověkým potírnám patřil také bazén s chladnou vodou k osvěžení a omytí se. Ve stejné době, kdy se v Evropě těšily největšímu rozkvětu římské lázně a koupele, dokázali severoameričtí Indiáni stavět parní lázně vytápěné pecemi, vyvíjejícími teplotu až několika set stupňů, ty se však nacházely mimo vlastní prostory potní místnosti.

V novodobých dějinách „láznění“ se však u nás nejvíce prosadila finská sauna. Její dnešní podoba vychází z původní sauny kouřové, kterou si podle domněnek finské a ruské kmeny pravděpodobně přinesly ze střední Asie. Zdejší kočovné kmeny dodnes praktikují velmi podobnou parní lázeň ve stanech speciálně k tomu upravených. U nás jsou v současné době rozšířeny dva druhy saun, které sice těží ze severského odkazu, ale původní finské sauně se příliš nepodobají. Prvním typem je sauna asijská, tzv. pára, ve které je udržovaná teplota o několik stupňů Celsia vyšší než je teplota těla, ale vlhkost je v ní prakticky stoprocentní.

Kamna pro finskou saunu

V „páře“ se velmi dobře prokrví podkoží, ale tělo se neprohřeje. Druhým u nás obvyklým typem je tzv. suchá sauna, kde se teplota pohybuje kolem 100 ˚C. Tyto sauny bývaly vybavené kamny, na které se nedávaly kameny a nepolévaly se vodou. Vzhledem k tomu, že toto pojetí saunování bylo u nás v minulosti dost rozšířené, upozorňují znalci na to, že bychom se měli u starších spotřebičů raději ujistit, zda jsou k polévání vodou uzpůsobeny (řada z nich může být i svépomocné výroby). Jinak jsou dnes na trhu běžně k dodání kamna pro finskou saunu, ruskou baňu, pro tzv. kombinované sauny, kdy si můžeme nastavit saunu či lázeň podle nálady, pocitu či potřeby (např. saunová kamna Salus Vulcan Komfort).

Infrakabina pomůže s prohřátím kloubů

Pokud pro některý z výše jmenovaných typů nemáme vhodné podmínky – například možnost zajistit dostatečné větrání či příkon elektřiny, lze zvolit i jiný, vývojově zatím nejmladší typ sauny. Jde o japonský vynález z roku 1965, infračervenou prohřívací kabinu, které se občas nesprávně říká infrasauna. Teplota se v ní pohybuje od 35 do 60 ˚C. V infrakabině nedocílíme takového hloubkového prohřátí organizmu jako v sauně, abychom se mohli ochladit ve studené vodě. Infrakabina nám pomůže s prohřátím kloubů, zlepší krevní oběh, pomůže nám se ztuhlostí svalů. Poněkud jiné jsou i další „rituály“ spojené se „saunováním“ v infrakabině.

Nemusíme relaxovat před a po, nemusíme se balit do prostěradel a dek a paradoxně – pokud chceme, nemusíme se pro krátkodobé prohřátí ani svlékat. Zahřívání totiž probíhá pomocí infračervených paprsků, které se teprve po dopadu na povrch těla mění na tepelnou energii. Zahřátím kůže, kožních cév a následným přenosem tepla proudem krve do nitra organismu se zvyšuje i jeho teplota. Infrakabinu není na rozdíl od sauny nutné předehřívat. Díky menším rozměrům se hodí i pro stísněnější domácí podmínky a nabízí možnost mobility.

text: Stojan Černodrinski, foto: archiv