Tvorbě japonského designéra se odráží hlavně japonský způsob myšlení a života, vycházející z různých filozofických a náboženských směrů, především pak z buddhismu. Práce Tokujina Yoshioky ukazuje lidem se západním smýšlením, že absolutní jednoduchost nemusí znamenat chladný minimalismus a klid nemusí být nuda.
Designérem od dětství
Tokujin Yoshioka věděl již ve svých šesti letech, že chce být designérem. Poté, co ukončil Kuwasawa Design School v Tokiu, studoval v letech 1987 a 1988 design u Shiro Kuramaty, jednoho z nejvýznamnějších japonských designérů 20. století, a v letech 1988 až 1992 u módního návrháře Issey Miyakeho. Možná právě práce v oblasti módy ovlivnila jeho postoj k oblékání: „Chci vypadat normálně. Vždycky. Oblékám se proto jednoduše, nemám rád příliš elegantní a komplikovaný styl.“ V roce 1992 začal působit na volné noze a vlastní studio založil v roce 2000.
| Celý článek a více fotografií na www.modernibyt.cz. |
Od začátku je pro jeho tvorbu specifická čistota linií, jednoduché materiály a barvy. „Materiály si nevybírám podle toho, jestli jsou samy o sobě zajímavé nebo nové, spíš neustále vymýšlím, jak udělat ty nejběžnější zajímavějšími.“ Právě tento přístup přesvědčil nejlepší světové výrobce designových produktů o jedinečnosti Tokujina Yoshioky a tak má například Moroso vedle svých typických pestrobarevných křesel rozmanitých tvarů a vzorů v nabídce také sněhově bílou pohovku připomínající mraky.
| TOKUJIN YOSHIOKA |
| – narodil se v roce 1967 v japonské prefektuře Saga – vystudoval Kuwasawa Design School v Tokiu – spolupracuje s mnoha významnými výrobci, např. Hermès, BMW, Swarovski, v oblasti bytového designu nejčastěji s firmami Driade, Moroso a Vitra – některé jeho práce jsou zastoupeny ve stálých sbírkách významných světových galerií, mezi které patří Museum of Modern Art v New Yorku (MoMA), Victoria & Albert Museum v Londýně, Centre Pompidou v Paříži nebo Vitra Design Museum ve Weilu nad Rýnem |
Nábytkem to nekončí
Produktový design není to jediné, čemu se tento japonský designér úspěšně věnuje. Navrhl několik obchodů, mj. pro automobilky Nissan a BMW nebo pro kosmetickou firmu Shiseido, a naplánoval prezentaci produktů značek Issey Miyake, Herms, Muji a Peugeot. Za svou dosavadní práci byl mnohokrát oceněn.
| Více článků z rubriky INTERIÉR najdete na www.modernibyt.cz. |
Získal například Good Design Award v roce 2007, Design for Asia Award v roce 2008, ocenění Designér roku 2009 (Elle Deco International Design Awards), umělec roku 2010 (Tokyo Design & Enviromental Awards), designér roku 2011 (A & W Architektur & Wohnen) a byl zařazen do výběru stovky nejrespektovanějších Japonců ve světě (Newsweek Magazine). Je tedy zřejmé, že jde ve stopách svého učitele, slavného Shira Kuramaty. Přejme mu, ať dojde co nejdál.
| Pokud jste na webu již zaregistrovaní, po přihlášení se fotografie zobrazují bez vodoznaku. |
zdroj: www.modernibyt.cz
„Před pár lety nejmladší syn dokončil školu a rozhodli jsme se, že se odstěhujeme z Prahy. Chtěli jsme si postavit dům a měli jsme vyhlídnutou jednu parcelu. Ale byly s tím samé problémy. Jednou jsme si vyjeli z Prahy. Bylo ošklivě a celý den pršelo. Dorazili jsme až sem a najednou se mraky protrhly a paprsky odpoledního slunce ozářily kopuli kostela. Pohled to byl úchvatný. Rozhodli jsme se, že se podíváme zblízka. A v tom naše jezevčice Elinka vběhla právě na tento pozemek. Vyrazili jsme za ní a najednou jsme se ocitli „v ráji“. Všude kolem tu kvetly pampelišky. A mně bylo v tu chvíli všechno jasné: Láska na první pohled. Pochopila jsem, že tady jsem doma. Do týdne jsem podepsala smlouvu a od té doby se můj život odehrává na této tři sta osmnáct let staré faře. Tady chci také dožít.“
O těžké cestě Aleny Vlčkové k ostřílené zahradnici svědčí například příhoda s květákem. „Jednou jsem nakoupila sazenice zeleniny. Já mám spoustu země, řekla jsem si, mám obrovskou zahradu, tak si vypěstuji svoji vlastní zeleninu. Vzala jsem květák, vydloubla drn trávy, strčila tam sazenici a čekala na úrodu. Ale ono nic!“ směje se paní Alena. „A to málo, co vyrostlo, mi sežrali slimáci. Teprve paní Libuška mi potom řekla, co se všechno musí dělat, jak musí být půda prohnojená a mnoho dalších věcí. Ale abych byla upřímná, některé knihy mi hodně pomohly a dost mi ještě pomáhají, třeba jak se stříhají růže.“
Paní Alena se po smutných zkušenostech z pěstování zeleniny rozhodla pojmout zahradu jako zónu klidu a odpočinku. „Rozhodně jsem si na sebe nechtěla uplést bič, abych tady od rána do večera otročila. Myslím si, že zahrada má být pro radost.“ Ale na zeleninu paní Alena úplně nezanevřela a vyhradila jí zadní část zahrady, kde pěstuje cibuli, česnek, hrášek i brambory. „Této půdě se intenzivně věnuji, hnojím ji králičími bobky a slepičím trusem. Trochu jsem měla problémy s kyselostí půdy, ale za pomoci paní Libušky a literatury jsem problém brzo vyřešila a zelenina roste jako divá. Lví podíl na tom má i moje past na slimáky.“
Nejtišší sousedé
Uplatní se všude, kde je nutné rychle a úsporně upevňovat lišty, panely, dekorační prvky, obkládat stěny i stropy profilovými deskami, stěnovými izolačními panely a fóliemi, a zvlášť dobře při montáži kanadské krytiny na střechy. Spíše než hřebíky však nastřelují drátěné „rozvidlené“ sponky, což jim dalo ostatně jejich český název. Umí však přitloukat i jehly a takzvané kolářské hřebíky se zápustnou hlavou. 
Díky hmotnosti jen jeden až dva kilogramy a obloukovému držadlu, které dobře „sedí“ v dlani i levákům, dokáží jak do stěn, tak do podlahy či do stropu zatlouci až 30 spon za minutu. Rychlost „vstřelení“ spony je kolem 40 km/h! Energii úderu lze nastavit v několika stupních. Obvykle nejsou specializovány jen na určitý druh a velikost spon a mohou pracovat s řadou jejich tvarů a rozměrů, dodávaných výrobcem jako systémové příslušenství. Ke spuštění dochází buď jednotlivě stisknutím spínacího tlačítka, nebo přitisknutím nosu sponkovačky k materiálu.
Kamélie a čajovník jsou si natolik podobné, že byly často zaměňovány. Zatímco kamélie dostala jméno podle Japonska (Camellia japonica), její nejbližší příbuzný má v názvu Čínu (Camellia chinensis). Pěstují se i další druhy rodu Camellia, nejčastěji však jen ve sbírkách botanických zahrad. Rozhodně totiž vyžadují chladný skleník, historickou oranžerii či fíkovnu. Jméno Camellia dostal rostlinný rod na počest misionáře Jiřího Kamela, který v 17. století šířil křesťanství na dálném Východě. Přepisem svého jména (německé „Kamel“ znamená velbloud) na latinské Camellius se zapsal na věčnost do rostlinného světa o mnoho dříve, než se velbloud vloudil mezi kuřáky.
Kultivovaný zjev rostliny a podobnost květu s šípkovou růží vysvětlují, proč se kamélii dostalo přízviska „japonská růže“. První rostliny se v Evropě objevily relativně pozdě – v roce 1739. Šlo nejspíše o botanický druh z přírody, protože větší slávu rostlině přinesly až novinky z Číny a Japonska, dovezené v roce 1792.
Protože kamélie není plně mrazuvzdorná, pěstuje se nejlépe ve skleníku. Zde ji můžeme chránit nejen před mrazem, nýbrž i před sluncem, a udržovat jí relativně stálou teplotu do 20 °C. Kvete obyčejně od února, některé odrůdy a přirychlené rostliny již před Vánocemi. Po celý rok je zelená, listy jsou podobné citrusovým: pevné, tuhé, lesklé, tmavě zelené. I keře jako celek jsou pevné, nevyžadují oporu.
Kořenový bal udržujeme stále vlhký zaléváním shora – nikoli tím, že by květináč stál v misce s vodou. Raději zaléváme obden; vodu, která proteče, za dvě hodiny slijeme. Nemáme-li jistotu, že je zálivková voda vhodná, zaléváme dešťovou. Zhruba jednou za měsíc zalijeme rostlinu směsí vody s vymáčenou hrabankou (hrst hrabanky na jeden litr vody). Pokud jí na zimu snižujeme teplotu, musíme omezit i zálivku, aby nezahnívala. Pro bohatší násadu květů je třeba poněkud omezit přísun vody v době od odkvětu do konce srpna. Kamélie se množí zjara řízky. Ty se řežou z nových vyzrávajících výhonů. K zakořenění potřebují teplotu jako rostlina a použití stimulátoru. Odrůdy, které koření jen velmi těžko, se roubují na ty snadno kořenící.
Nebojte se kamene
Oblíbený je hi-tech styl, ve kterém se objevuje kov v různých variantách v kombinaci s jednobarevnými homogenními plochami. Lesklé kovové detaily na obkladech vytvářejí s koupelnovým nábytkem harmonické spojení (např. nerezové umyvadlo, doplňky atd.). Metalické barvy, lesklý povrch s kovovými efekty, střídmá dekorace vycházející z geometrie (trojúhelník, kolo, obdélník) přímočarého designu umocňují výsledný efekt. Hlavní předností těchto sérií je rafinovaná střídmost v souladu s funkčností a strohost v luxusním provedení.
Design dřeva je často plně identický se skutečným dřevem, můžete mít v koupelně prkennou podlahu s přiznanými léty stejně jako dřevo upravené, lakované. Minimalizace spár, dlaždice jsou kalibrované, poskytují výrazovou přirozenost. Kopie keramických obkladů dřeva jsou opravdu k nerozeznání od těch pravých. Jejich devízou je bezproblémová údržba.
Jak si rozhodování usnadnit
Opatrnost je důležitá
Zahrada už sice byla upravena, ale daly se provést drobné změny, které napomohly ke stylovému propojení zelené střechy s charakterem zahrady. Výrazným estetickým i účelovým prvkem jsou dubová plata, která slouží k posezení a poležení – buď přímo, nebo na pohodlném nábytku. Na zahradě je poměrně hojně zastoupen kámen – velké balvany, valounky, oblázky. Motiv tedy projektantka zopakovala i na střeše: jsou tu oblázky a valouny. Vypadají dobře a čistě. Má to i svůj praktický význam: k mulčování (pokrytí povrchu výsadeb) se v zahradách používá nejčastěji drcená kůra. Pokud ji ale někdo nezkušený rozprostře na střešní zahradě, má o „zábavu“ postaráno – nejen svou, ale i sousedů. Vítr, který se točí kolem domu, kůru zvedá a rozhazuje po zahradách, okny a dveřmi do obydlí. Kůra neplní svou funkci, ale přidělává starosti a potíže. Kamínky drží na místě a vypadají pěkně.
Do nevelkého prostoru se vešly dokonce i menší stromky: štíhlou sakuru (Prunus serrulata ‚Amanogawa‘) a zajímavě tvarovanou škumpu (Rhus typhina ‚Dissecta‘), která se na podzim zbarví do ohnivých tónů. Na dospělých keřích zůstávají celou zimu rudá plodenství (klasy). Škumpa patří mezi velmi odolné a nenáročné dřeviny, její kořeny je ale nutné ohraničit pod povrchem fólií ap., aby se nerozrostla po celé ploše.
Materiály vnímáme a pocit z nich vyhodnocujeme nejenom zrakem, ale i dalšími smysly. Dřevo, hlína i kámen nám voní a jsou příjemné na dotyk. I sluch si přijde na své – zvuk je jemnější, není tak ostrý. Hluk se tak nešíří, protože je měkkými přírodními materiály pohlcován.
Vhodná hlína byla tradičně jedním z nejdostupnějších stavebních materiálů. V dnešní době prožívá ve stavebnictví renesanci. Je to tím, že její použití má mnoho výhod. Uplatňuje se nejvíce na takových stavbách, kde budoucí uživatel dbá na zdravé prostředí.
Hliněné povrchy také snižují vliv škodlivých látek ve vzduchu. Je to tím, že čisté jíly jsou samy o sobě zdravotně nezávadné a neobsahují žádné cizorodé chemické látky. Stěny z nepálených cihel jsou navíc prodyšné a jemně „dýchají“ oběma směry. Stěny a omítky z hlíny zlepšují městský vzduch. Filtrují prach, absorbují škodlivé látky, snižují vypařování létajících organických částeček a regulují teplotu a vlhkost. Přispívají i k přítomnosti blahodárných negativních iontů ve vzduchu.
Výroba stavebnin z nepálené hlíny je na rozdíl od produkce jiných stavebních hmot nenáročná na primární energie, jejichž úspora přispívá k ochranně životního prostředí. Materiály na bázi jílů jsou navíc plně a jednoduše recyklovatelné. Snadno se aplikují, a tak jsou použitelné a vhodné pro svépomocnou výstavbu. V některých lokalitách se dá používat přímo místní jíl. Pokud není vhodný, lze na českém trhu koupit již namíchané suché jílové směsi od několika výrobců.
Dále musíte kontrolovat tvorbu trhlinek při vysychání. Tomu lze předejít vhodným poměrem písku a jílu a nanášením v tenkých vrstvách. Pod poslední 5 mm silnou uzavírací vrstvu se pak zahladí juta. Ideální je však zadat provedení odborné firmě.
Mimo výborných statických vlastností má dřevo pozitivní vliv na vnitřní prostředí. Dokáže regulovat vlhkost, voní a dává pocit tepla. Je však nutné nenatírat jeho povrch syntetickými nátěry, aby se jeho póry neuzavřely.
Hrázděné konstrukce
Mezi tzv. „moderní dřevostavby“ patří konstrukce sloupkové, skeletové a panelové. Na našem trhu jsou nejvíce rozšířeny panelové konstrukční systémy s opláštěním z dřevotřísek nebo OSB desek. Zateplení bývá nejčastěji z polystyrenu nebo minerálních vláken. Na vnitřní stranu se používá parozábrana a sádrokartonový obklad.
Únavu z prostředí však nemůžeme svalovat pouze na materiály budov. Zdraví je celkovým stavem bytí. Obsahuje celistvost a vyrovnanost mezi jednotlivými úrovněmi našeho vnitřního stavu a kvalitou okolí. Přírodní materiály jsou jednou z věcí, které náš stav spoluvytvářejí. Duch obsažený v každém kousku konstrukce stavby působí na naši duši. Buď nás harmonizuje, nebo u umělých materiálů působí rušivě. Může nás i zneklidňovat a odcizovat od přírody. To ovlivňuje naše zdraví. Dbejme tedy pozorně na výběr stavebních materiálů a jejich použití. Kvalitu života ve stavbách můžeme zvýšit i tím, že budeme své místo a materiály používat s láskou a pokorou.
Měkce zvlněný terén koresponduje s okolní krajinou, kámen kolem jezírka i jinde v zahradě je z okolí. Nakonec „tahat“ do Českého krasu horninu z jiné oblasti by byl hřích, nemluvě o zbytečných nákladech na dopravu. Místní kamenivo vypadá vždy přirozeněji, tím spíš, když i zahradníci jsou z nedalekého okolí a pro zdejší materiály mají cit. Kámen doplňuje dřevo – molo u vody láká ke slunění nebo posezení.
Kompozice zahrady působí klidně
Abyste vytvořili podobně krásnou zahradu, nemůžete se spolehnout na to, že si příroda pomůže sama. Tedy můžete – pokud se spokojíte s trávníkem jako na nedaleké louce. Taková zahrada bude vypadat pěkně, ale neporoste vám na ní vše, co byste si přáli. Chcete-li bohatší zahradní společenstvo, musíte přípravě pozemku věnovat důkladnou péči. Prudké svahy je třeba vymodelovat do příjemných, měkkých vln, zeminu utuženou po stavbě je nutné prokypřit. Zejména v oblastech s jílovitými půdami, což je mimo jiné i pořádný kus středních Čech, budete muset provést drenážování a postarat se o to, aby se voda nestahovala do jam pro výsadbu stromů.
Dalším krokem je správná volba rostlin. Zakládáte-li malou zahrádku, asi to zvládnete sami – buď metodou pokusů a omylů, nebo tak, že si vysázíte rostliny, které prospívají u vašich sousedů. S velkou zahradou si ale nechte poradit od odborníků. Nebudou se „přetlačovat“ s přírodou za každou cenu a vyberou vám druhy, kterým se bude dařit ve vašich končinách. Vysázejí stromy do správného sponu, takže si nebudou za pár let překážet, vyberou keře a květiny tak, že se vám zahrada bude měnit před očima, ale nebude přeplácaná a chaotická. Bude zkrátka tak pěkná, jako je ta na fotografiích.
