Ondřej Kamenický: Kdy je žádoucí orientovat dům na sever

Ing. arch. MgA. Ondřej Kamenický, Oka Design

Architekt Ondřej Kamenický vysvětluje, jaké komplikace přináší stavba na severní stráni nad řekou i to, že romantizující domy v přírodě nemusí mít nutně sedlovou střechu. Dozvíte se také, jestli si za deset let ještě bude moct pořídit rodinný dům i střední třída.

Obsah:

• • Má Ondřej Kamenický vztah i ke svým starším domům?
  • Autorský zákon v architektuře
  • Scénografie versus architektura
  • Dům na břehu řeky Sázavy
  • Dům orientovaný na severní stranu
  • Energetická bilance domu
  • Výrazné zavěšené okno na severní straně 
  • Změna fasádního obkladu
  • Lesní koráb
  • Rovná střecha lesního domu
  • Rodinné domy pro střední třídu za deset let
  • Vývoj architektury posledních let

Přepis rozhovoru:

• Dobrý den, vážení posluchači, diváci našeho pořadu Můj dům studio. Mám velkou čest dnes tady přivítat u nás pana inženýra architekta Ondřeje Kamenického z ateliéru OKA Design.

Dobrý den. Dobrý den Vám i vašim divákům.

• Pan architekt v časopise Můj dům představil v minulých letech dva své domy. Naši redaktoři je pojmenovali Lesní koráb a druhý Romantika na břehu řeky Sázavy. A my si o nich budeme povídat. A ještě, než začneme, mě by zajímala jedna věc. Od těch domů, od těch realizací, potažmo napsání článků, uplynula už nějaká voda, už nějaký ten rok, konkrétně sedm let. Jaký má vztah architekt ke svým takto starším domům, které už opustil? Protože třeba já vím, že u spisovatele, nebo muzikanta, nebo malíře je to tak, že ve chvíli, kdy to dílo dokončí a odevzdá ho tomu světu, tak k němu ztrácí trošku vztah. Jak vy dneska vnímáte ty svoje domy starší?

Děkuji za otázku. To se mě ještě nikdo nikdy nezeptal. Já je jako ty děti pořád ještě trochu vnímám. Já si myslím, že u toho domu těžko přerušíte tu kontinuitu. Ono to má dvě roviny. Na rovině nějaký tvůrčí bych řekl, že samozřejmě je to dítě nějaký doby. Ta architektura se vyvíjí, protože každý jiný asi i umění je závislé na nějaké hodnosti a na nějakém vývoji a na nějaké avantgardě. Takže na tvůrčí rovině samozřejmě člověk už by třeba za zadání pět let starý dělal dneska trošku jinak, ale třeba s velmi podobným přístupem. Ale taky ono je to umění, v kterém je pak někdo nucený žít. Takže já si myslím, že spíš tak jako vlastně sdílím ten další život zejména u těch obytných domů a zejména u těch vil s tím jeho obyvatelem. Trošku ještě pořád někdy se zastavím, nebo jsme v nějakým ne častým, ale v kontaktu.

• A jak se na to díváte, když se třeba ten dům nějak mění? Že ne, že by ho úplně přestavěli, ale přece jenom ho nějak zabydlují, obydlují? Ne, vždy je to úplně třeba s tou původní představou. Neřkuli, když je ten dům třeba, jestli jste to už zažil, že se ten dům prodal a ten nový majitel si ho přizpůsoboval svým potřebám.

S tím prodejem to si teď neuvědomuji, že bych v té situaci někdy byl, anebo o ní možná nevím. Ale samozřejmě já jsem vždycky rád, když se na mě ten majitel, nebo ten obyvatel toho domu, ať už je to v tu chvíli kdokoliv, obrátí aspoň s nějakou konzultací, řekl bych, dalšího postupu. Že to nemusí hned mít formu, tady mám pro vás další úžasnou zakázku, jak to celý přebudujeme. Ale že vnímá, že v tom člověk má osobně nějak vsazeno, i když tam zrovna nebydlí, nějak to respektuje, a nějak dá člověku najevo, že by rád to nějak uzpůsobil. Což já se zase snažím vždycky vyslyšet, protože, jak říkám, tam vzniká nějaká vazba, ze který já pak nemůžu odejít středem a říct jenom, to je takový moje suchý autorský dílo.

• My jsme to tady dokonce jednou řešili s jedním vaším kolegou, a přiznávám, nedořešili, my jsme z toho tématu pak utekli. Jak je to s tím autorským zákonem? Jak to tam je, když by vám někdo přestavil váš dům, změnil ho k ne obrazu svému? Jak to potom je, že to je hodně taková ošidná půda? A nepamatuji si, že by se to někdy třeba soudně řešilo.

No, nedivím se. Samozřejmě je to asi soudně řešitelné na základě toho mála, co vím o českém právu, jako je, protože to skutečně je něco, z čeho se nedá vyvázat. Ani kdybych chtěl, tak já nemůžu přestat být autorem toho domu. A díky tomu zase mám zřejmě nějaké právní možnosti, kdyby se s tím domem dělo něco, co bych já nepovažoval za skvělý. Ale ono jako já neznám situaci, kdyby někdo k tomu opravdu sáhnul, protože ten klient přichází s nějakou důvěrou k tomu architektovi.

Já jako architekt se na té důvěře snažím vlastně postavit celou tu spolupráci. A na konci nebo v tom epilogu, kdy se pak třeba něco mění, tak je jako těžký, nebo bylo by asi hypoteticky velmi těžký přijít a říct, vy zlý člověče, vy se mi tady snažíte zničit moje autorské dílo. To asi by nepasovalo do toho celkového mezilidského vztahu, na kterým je to postavené, ale samozřejmě vždycky je jako příjemné, když to vzniká nějakou lidskou domluvou, ten další život.

• Já jsem se dočetl, že vy jste vystudoval filmovou a televizní scénografii na AMU, což mě nesmírně zaujalo. Jak pak vedla ta cesta k té architektuře a věnoval jste se tomu nějakou dobu? A pokud ne, proč vás to třeba nezaujalo, tak že jste se dál nevěnoval, že nejste třeba televizní filmový architekt?

Já jsem si na tuto otázku snažil odpovědět, když jsem měl takové období, že jsem seděl jako na dvou židlích zároveň na té scénografické čerstvě a na té architektonické už trošku, takže já už jsem třeba měl po architektuře, a už jsem třeba dva roky dělal v ateliéru jako domy a trošku už jsem si zvykl na takový ten autorský přístup toho, kdy člověk nějakým jako tvůrčím procesem ten dům koncipuje a trošku ten tvůrčí proces jako on diktuje.

Čili já potom vlastně, když jsem vpadl jako po dokončení ještě scénografie jako mladý elef do toho tvůrčího štábu těch filmů, tak najednou jsem se trošku popravdě těžko smiřoval s tím, že najednou jsem jenom jedno to kolečko, který spíš jakoby tak následuje tu vizi režiséra, kameramana a takových těch hlavních tvůrčích filmových profesí. A bavilo mě to jako dělat obojí. Ono se to asi jako skvěle doplňovalo v té scénografii, spíš děláte takový jako nálady, děláte dobový věci, umožňuje vám to udělat si krásný secesní interiér, který si jako architekt neuděláte, protože už to není úplně jako košer dneska, něco takového.

Takže jsou to jako dobře se doplňující roviny, ale jako v jednom člověku se to příliš nedalo, protože ten film je jako náročný provozně, takový ty různý ranní, noční natáčení, večerní příprava, scény. Nedej bože, když ta scéna se jako někomu z těch tvůrčích profesí nelíbí a třeba se taky předělává. Přece jenom ta architektura jako cihel a betonu má nějaký taky zákonitosti, o který je dobrý se i opřít. Ale samozřejmě, kdybych měl nějaký ještě paralelní život, tak si tu scénografii možná střihnu k tomu.

• Já jsem se vlastně s touhle branží setkal taky jako autor a to, co třeba pro mě byl problém, že jsem byl… Když si udělám nějaké autorské věci pro divadlo, tak si za ně zodpovídám a tam je ta svoboda podobná, když vy projektujete ten dům. A u toho filmu, té televize, jsem vždycky hrozně narážel na to, kolik lidí i nekompetentních mluví do toho výsledného tvaru. Kolik byznysmenů nebo lidi v marketingovým oddělení při různých klientech, který do toho dávají peníze, prostě do toho projektují své vize. Nevím, jestli zrovna tohle mohl být i případ u scénografie, ale u toho autorského problému nebo scénáře to prostě vždycky byl problém.

Já bych řekl, že jste docela uhodil hřebíček na hlavičku, protože opravdu je tam strašně složitý to tvůrčí předivo těch více lidí, který tomu dávají tvar. A to je jako komplikované území, někdy až minové pole, kterým člověk musí dojít k nějakému tvaru, který ale na konci bývá dost často takovým kompromisem, že už to není to autorský. Vy jste zmínil to divadlo a to je, myslím, správný rozdíl, protože u toho divadla je to autorštější, je to víc takové čisté prýštění tvůrčího ducha než v té svázanější filmový scénografii.

Je fakt, že ta architektura je z podstaty svázaná možná ještě o něco víc díky prostě té jednorázové investici energie, prostředků, díky nějakým zákonitostem nějakých stavebních materiálů, ale zase i v tom divadle konec konců máte jako diváka ještě nějakou kukátkovou nebo nekukátkovou scénu a taky tam máte nějaké zákony, že vám nesmí shořet divadlo při nějakém hodně expresivním představení.

• První váš dům, o kterém bychom chtěli mluvit, je dům na břehu řeky Sázavy, který je pro mě překvapení v tom, že je postavena severním břehu řeky. Ano, je tam krásný výhled na řeku, všichni ho chceme, protože já, kdybych měl na Sázavě, tak si taky výhled na řeku, ale hůř se s tím pracuje. Je to jakoby výzva nebo pro architekta je to těžký?

Je to netypický spíš. Tohle byl první klient, který za mnou přišel s tím, že nechce takové obvyklé heslo klienta, tak poprvé usednuvšího ke stolu architekta, že to má být prostorný, světlý, nestát to moc a být to krásný. Ale tady vlastně ten klient měl jako dopředu jasno, že on má radši stín v létě než že by vyloženě, potřeboval slunce v zimě, když to tak řeknu. Takže ten dům vědomě jsme koncipovali tak, že on je vlastně vůči tomu slunci chráněný.

Bylo to možná ještě před tím, než se stalo oteplování a nějaké chlazení budov stejně zásadní jako jejich vytápění. Takže to bylo v době, ještě, než z tohohle celého vznikl nějaký hype. Ale bylo to jako vědomí, takže já jsem to vzal jako jeden z osobních hledisek toho klienta. Ty osobní hlediska toho klienta jsou vždycky takovým zajímavým impulzem k přemýšlení. Čili já je mám vlastně rád, zejména jsou takto vědomě formulované.

• Čili vy jste to kompenzoval tím, že jste tam to světlo dostával těma bočníma stěnami, že tam vlastně defacto ze všech stěn se nějak dostává nějaký světlo.

Je to tak. On je to dům vlastně postavený kolem jedné stěny. My jsme vlastně jako měli, tam byla synergie v tom, že ten nechtěný jih a nechtěné přehrávání toho interiéru tím jižním sluníčkem zároveň byla strana ke komunikaci. A ten sever, chtěný stín někde na terase před obytnými prostorami zároveň byl jako krásným výhledem na panorama naproti přes Sázavu, kde prostě to sluníčko tím, jak za námi, za tím domem běží, tak kreslí jako různý scény od rána až do večera. Takže to hlavní otevření, ta hlavní osa vlastně je kolmá na tu zeď, která je taková jako protisluneční, bych řekl. Skrz ni je provedený hlavní vstup a je hlavní osa, kterou projdete rovnou jako obyvákem k tomu hlavnímu oknu.

A ty ostatní prostory jsou vlastně k tomu jakoby přidávaný. To je dům, kde já jsem vlastně si to pojmenoval jsem si to až potom, že jsem vlastně, ten dům vznikal jako aditivně, že nebyl nějaký tvar, do kterého by člověk jako vymýšlel nějakou dispozici, ale že vlastně byla nějaká osa, s který ten dům tak jako sám jako rostl nějak. Pak jsem se jako dověděl, že se to takhle jmenuje a že to jsou prostě dva způsoby, jak dům tvořit, ale mě to jako zaujalo a je tam přesně jak říkáte, je tam otevření těch ložnic na ten východ a nějakých takových kuchyň a nějakých jako servisních prostorů na ten západ, protože tam ten výhled moc není a ten západ by taky byl třeba.

• Myslíte si, že by to dneska, v době, kdy se velmi nahání energetická úspornost budov, ještě vyšlo třeba energeticky? Muselo by se tam přidávat jako třeba osm solárních panelů?

Je pravda, že dneska je tato otázka velmi logická. Zase ještě tehdy nebyly všechny průkazy energetické náročnosti budov tak přísný, jako jsou dneska, takže jsme si ještě mohli dovolit udělat takovýto dům. On by šel i dneska, ale jak správně říkáte, muselo by se to dohánět technologicky, protože by neměl ten solární zisk v té zimě tepelný, se kterým se počítá, který samozřejmě velmi pomáhá.

• Ten dům je vytápěný krbovou vložkou a předpokládám, že to asi jako by stačilo. Je tam teda řízení, řízené větrání z rekuperací, což mě docela překvapilo. Byla shoda na to s klientem, že to chtěl, nebo jste mu to nabízel, vy nebo on s tím přišel?

Já vždycky tak trošku respektuji vizi toho klienta, protože ty technologie samozřejmě mají nějakou ekonomickou stránku jednorázovou v té investici a potom rozloženou do nějakého věku v těch technologií, do jejich životnosti. Ale na té misce vah je také veliké těžítko, a to je vlastně to fanouškovství toho investora. Jestli věří v obnovitelné zdroje nebo jestli je to naopak totální pragmatik, kterého zajímá jenom ta ekonomie a pestré názorové možnosti mezi tím vším. Takže tady spíš jsem nějak reflektoval a bez problémů, protože si myslím, že to tam bylo celkem logicky.

Ono je to tepelný čerpadlo, doplněný krbovou vložkou. Tehdy ne, ještě úplně obvyklou rekuperací doplněný. Takže já si myslím, že to je přesně ten případ, že vlastně ten dům trošičku si to technologicky dohání. No s tím jsem přišel já, protože on to je sklon toho pozemku. On má takový úplně jemný severní svah a ten dům vlastně je takový jako ustřižený trošku na tom pozemku, že vy sklesáte po těch schodech, tak jako vplujete do toho obyváku, což jsem chtěl, aby byl takový záliv na konci té osy, o které jsem mluvil.

A reflektuje to i nějaký střešní světlík, kde i ta střecha vlastně jako střihá. Přináší světlo do hloubky té dispozice, protože je to bungalov, není to patrová stavba, takže řeší problém všech bungalovů, jak dostat přirozený světlo do nějakého centra té dispozice přirozeným způsobem.

• Tam je velmi zajímavý prvek, a to je to zavěšené okno s těžkým izolačním trojsklem. Ono je neseno dvojitou ocelovou konstrukcí. Řekněte mi prosím něco o něm víc.

To je vlastně akcent té osy. To je kromě toho vchodu druhý moment, v kterým ta osa vychází, nebo chcete-li vchází do toho domu. A tímhle způsobem jsme i chtěli akcentovat, že je to jako vystrčený to okno, směrující pohled obyvatele zevnitř na ten nejkrásnější výhled přes tu Sázavu. V neposlední řadě to bylo umožněné i tím, že ten investor měl v tu dobu ještě firmu na tyhle řešení sklo zámečnických detailů a konstrukcí. Takže on si to vzal i trošku za svoje technické řešení. Pro mě to bylo taky velká škola jít do takového detailu s někým, kdo v tom má praxi desítek let. Takže jsme si to spolu, tenhle detail, vymysleli.

• V tom interiéru dominují trvalé a věčně krásné přírodní materiály, jako třeba ořechové dřevo, mramor, sklo, keramika. A co se výčet toho vnějšího opláštění domu, tam mělo původně tvořit přizdívku ze štípaného kamene, která měla představovat určitou sounáležitost se skalnatým masivem Posázaví. Nakonec, z ekonomického důvodu, majitelé se rozhodli pro zavěšený betonový obklad, který tedy to, jaksi ten kamen dokázal nějakým způsobem imitovat. Mě by zajímalo, byl v tom tehdy opravdu tak velký rozdíl, že jsi nemohl dovolit štípaný, to už si asi nevybavíte?

No vybavím, já jsem samozřejmě trošku jsem jako zaplakal, protože já ty imitace se snažím používat tak málo, jak to jen jde. A tady ta fasáda má takový jako velký výrazový dopad. Ale holt se pan architekt trošku jako rozletěl, udělali jsme tam takový komplikovaný vlastně v pohledovým betonu takovou korunu toho baráku, což není technologicky úplně snadné, aby to zároveň nebylo tepelným mostem ve všech těch 3D detailech, v kterých se potkávají fasády a případný vykonzelení nebo nevykonzelení těch atik. Čili relativně jako jsem ten dům jako prodražil, takže pak jsem prostě sehnul hlavu a respektoval jsem, že klient na konci stavby už není tolik při síle a už jsem to akceptoval.

• Jste s tím majitelem toho objektu v kontaktu i po letech. Třeba našli tam něco, co třeba by udělali jinak nebo řekli vám, nám se tady bydlí přesně tak skvěle, jak jsme si představovali?

V kontaktu jsme dokonce i nějaký drobnější ještě stavby na tom pozemku se pak dodělávali a nutno říct, že na početných konzultacích, takže to zrovna je jeden z těch případů, které jsou opravdu příjemné, že vás tam nemile nepřekvapí nějaká budoucí adice. A nutno říct, že tenhle pan klient, kterého tím velmi zdravím, tak si to víceméně pochvaluje a já mu věřím.

• Pojďme k dalšímu vašemu baráku. Je to zajímavé, my to máme dneska kolem řek. Tady to bylo kolem Sázavy a druhý objekt je na dolním toku Vltavy, který už po staletí okouzluje tou nádhernou scenérií lesnatých kopců, je tradiční oblíbenou rekreační oblastí a ty chatové oblasti už tam po léta, po desítek let proměňují takové oázy v klidu a mění se na trvalé bydlení. A to byl případ i vašeho dalšího klienta. Kam se nastěhovala mladá rodina, která tam postavila právě dům podle vašeho projektu, který byl nazvaný Lesní koráb? Můžete nám o něm něco říct?

Můžu, ono shodou okolností, to je ten moment, kde se to k Sázavy a dolní nebo možná až střední tok té Vltavy potkávají, takže tyhle dva domy dělí vzdušnou čarou 3 kilometry. Takže ono je to jako podobná lokalita. Tady ten dům zase, to byl asi můj takový úplně jako první taková čistě jako autorská práce a taky jako krásná. Ta parcela byla úžasná, tam zase bylo jako jihozápadním směrem otevřený takový lůno, konec borového lesa, přecházející v nějakou jako starou zahradu, stávající chatičky malý.

Tím pádem ta zahrada měla prostě všechny dřeviny, všechny rododendrony, všechno vzrostlí a díky tomu ten dům se jako snažil být velmi k nim, tvarově, jako ohleduplný a vlastně půdorys s ním nebude koncipovaný, tak myslím, že jsme tam jeden strom pokáceli a druhý jsme se snažili přesadit, ale nepovedlo se tak, že bohužel teda dva stromy padly, ale jinak opravdu jsme ten dům tak jako vtančili mezi tu stávající zahradu, což je vždycky jako příjemný. Já mám vždycky rád, když mám na co reagovat v nějakém přírodním kontextu a není to prostě rozparcelovaný pole za vesnicí, kde nejvzrostlejší strom bude takhle vysoký a ta zeleň tomu neposkytne nějaký hezký background.

• Vy jste dokonce až kvůli jedné borovici vlastně vytvořili ten tvar, kde ten půdorys je jakoby zlomený do 120 stupňů, aby ta borovice mohla žít. To asi ne každý klient, tohle to udělá.

No tak je pravda, že asi si myslím, že i na nějaký estetický rovině to klienty zaujalo, takže byli jako ochotný utrácet za tu ohleduplnost. Ale myslím si, že si taky naprosto plně uvědomovali ty přírodní kvality a to, čím ten dům byl jako krásný už v okamžiku, kdy se postavil, že prostě za ním je opravdu ten baldachýn, a to pozadí toho lesa.

• Řekněte mi, vzhledem k tomu, že jste vlastně řekl soutok Vltavy a Sázavy, to zase není tak daleko od Prahy, no chtěl jsem říct, jaká je tam třeba dostupnost škol a vůbec infrastruktury a nějakého pro ty lidi. Jestli to mají jako trvalé bydlení nebo spíš rekreační?

Obojí je to trvalé bydlení. Já si teď nejsem jistý, možná, že jeden z těch domů vznikal vlastně na začátku, že by to byl spíš letní byt, ale myslím, že se to jako zlomilo velmi rychle v to, že to bude plnohodnotný rodinný dům vlastně jakoby obojí takového až jako městského typu, ale každý z nich jako reaguje na nějaký přírodní kontext. Já pevně doufám, že jako ne městským způsobem.

• Zajímavé je, že ono to vlastně hodně vychází z té tradice těch chat. Ten vzhled, jediné, co mě tam zaujalo, že ta střecha není sedlová, ale je vlastně jakoby rovná. Že jste nešli do té sedlové střechy?

No, já jsem tehdy měl takový možná až jako osobní problém se sedlovou střechou. To byla doba, kde opravdu územní plány všech obcí prostě měly všude napsanou sedlovou střechu. Takže já i tak jako moji generačně blízcí architekti a kamarádi jsme opravdu byli vděční za každý moment, kdy si můžeme navrhnout něco, co jsme shledávali my současného. I vlastně řekl bych, že ten architektonický trend si tehda trošku jako v té sedlovce hledal tu cestu.

Opravdu takové ty domy, které podle mého názoru k ní tu cestu našli, který mají prostě nějaký jako vyčištěný tvar vlastně, takové té prazákladní sedlovky s logickým sklonem, už jako dneska jsou celkem běžný a ta architektura se trošku jako naučila tu sedlovku nějak zakomponovat a udělat ji současně. Ale myslím, že tohle je doba, kdy se to trošku ještě jako to výrazivo hledalo a kdy člověk byl opravdu rád za každou možnost udělat tu střechu plochou.

• Tak tady se vám povedla vlastně v obou dvou případech, u obou dvou těch domů jste si ji dokázal prosadit, takže na těch stavebních úřadech asi ten regulativ v tom místě nebyl tak náročný?

Je to tak. Myslím, že v tom územním plánu to opět bylo, ale bohu dík tam, jako na úřadě, seděli lidé přemýšlející, a ne pouze úředníci, takže tam byla nějaká řeč o tom, že když ten barák zapadne do lokality nějakým jiným architektonickým výrazem, tak nemusí být tak doslovný.

• V tom článku jenom shodou okolností vidím, že cena tehdejší byla 4,2 milionů bez vybavení interiéru. No dneska by to bylo trojnásobek, předpokládám.

No ten dům, já si myslím, dvojnásobek by to asi byl. Asi tohle k tomu řeknu. Samozřejmě ta cena byla vyšší s vybavením interiéru, kde bylo fajn, že taky nebylo nutné úplně šetřit, ale je to dům, který vypadá možná o malinko dražší.

• Mimochodem vzhledem k tomu, jak stoupají ceny materiálu, v důsledku prostě koronaviru, války na Ukrajině a stoupají ceny hypoték, budeme si vůbec moct ještě dovolit nějaký rodinný domy. To by byl asi dlouhý rozhovor.

To je otázka, která mě dost trápí poslední dobou, protože tohle je jedna půlka toho problému. Ta druhá půlka toho problému je, že zároveň se tak strašně zpřísňují už ty energetické požadavky, že tady se otvírají strašně moc nůžky mezi tou nutností bydlet v rámci nějaký jako ekonomický reality a hypotéky a prostě lidé, vydělávající si jako vy nebo já svojí prací.

Ale zároveň nutnost už i velmi ekologicky postavený barák, který je celý otevřený na jih, má maximální solární zisky, tak i takovýto dům ekologický už svojí architekturou ještě dovybavovat různýma technologickýma berličkama, který samozřejmě tu investici dále jako prodražují. Takže tyhle dva póly se opravdu vzdalují a je čím dál tím jako větší ekonomická práce na tom klientovi nějak přiblížit k sobě, protnout je a na tom průsečíku postavit nějakou realitu.

• Nemluvě o tom, že stoupají ceny i parcel, tak jako stoupají ceny nemovitostí, protože nemovitosti jsou jedna z mála komodit, kam úspěšní a bohatý lidi vkládají svoje peníze, což vytáčí tu spirálu stále ještě nahoru. Takže je to pro mě veliká otázka, protože zatím jako ty platy, zvýšení platů nekopíruje to navýšení cen v tom stavebnictví, tak pevně doufám, že za pár let tady nebudeme sedět a nebudeme vzpomínat, jaký to bylo krásný, když se stavěli domy pro střední třídu.

No, tohle je na samostatný rozhovor, abych řekl, protože já si myslím, že problém je ta Praha. Že problém je, že ono vlastně, kdyby ten zájem nebyl celé republiky a možná ještě kusu zahraničí, soustředěný na tu Prahu a nutnosti bydlet v Praze nebo nějaký dojezdový vzdálenosti, tak vlastně se ten zájem jako rozprostře, a i jakýkoliv jiný krásný města, co u nás máme, prostě já nevím, Hradce, Litomyšle, Budějovice a by najednou získali nějaký význam a získali by nějakou kvalitu bydlení, kterou už mají, ale ta by se dál s tím zájmem těch lidí jako posilovala a tím pádem by všechno nové bydlení u nás nebylo tak strašně drahé.

• Pane architekte, pojďme zkusit na závěr toho našeho krásného povídání o architektuře, o vašich domech si položit takovou otázku. Ty naše domy, které my jsme, tu dnes, o kterých jsme mluvili a který diváci teď vidí, jsou z roku 2010 a 2015. Změnila se nějak výrazně architektura té doby a změnil jste se od té doby vy jako architekt a pokud ano, kam?

No já se měnit snažím, protože si myslím, že by člověk neměl jako úplně zakrnět, ale zase asi jsem si vypěstoval nějaké vnímání prostoru a hmot toho baráku, který z toho asi úplně jako neodpářu. A když jsem se s tím některým klientům svěřil, že to prostě sebou vleču jako kouli na noze, tak mě jako chlácholili, že to je dobře, že ten rukopis je vlastně to, i často to, co hledají. Takže já si myslím, že ta změna, nevím, jestli je patrná jako zvenku, jestli vlastně pro někoho, kdo to jen tak jako globálně přehledné, ty moje práce, jestli vlastně jako zajímalo by mě vlastně podívat se na to jinýma očima, jestli to vypadá hodně různě nebo ne.

Já to vnímám, protože tam je nějaká cesta pro mě, ale jsou tam asi čitelný nějaký věci, které považuji za důležitý prostě pracovat nějak s hmotami toho domu, nepracovat jenom s jednotlivými stěnami, stírat trošku nějaké vnímání místnosti jako stěna, stěna, dveře, okno. A zároveň jako vtahovat maximálně ten exteriér do toho do toho interiéru těch domů a vil. Takže to jsou věci, které mě už asi nějak jako budou provázet.

• Pane architekte, já Vám mockrát děkuji za to naše povídání a moc si přeji, aby až se tady zase potkáme třeba za pět nebo za deset let, abychom si mohli říct, že ta zvláštní podivná napjatá doba pominula a zasmějeme se tomu, že si třeba řekneme, že dál vznikaly a vznikají krásné domy.

Věřme, že to tak bude.

• Mockrát Vám děkuji a na viděnou.

Děkuji, mějte se hezky.

Související články:

Romantika na skále

Lesní koráb