Střešní pláště šikmé i ploché se mohou odvodňovat vnějšími žlaby a vnějšími svody, u plochých střech a teras je možné používat i vnitřní svody. To vše tvoří odvodňovací systém, který srážkovou vodu co nejrychleji a nejspolehlivěji odvede ze střešního pláště do kanalizačního systému. K tomu je nutné vypočítat průtok dešťových vod.
Tomuto odvodnění se říká gravitační. Pro velké odvodňované plochy je možné používat i systém podtlakový, kdy se řízeným odtokem zrychluje proudění odváděné vody. Pro řešení odvodu ze střešních plášťů platí některé zásady, které je vhodné dodržovat.Odvodňování střešních plášťů probíhá tak, že z nich stéká voda do žlabů nebo úžlabí. Z těchto míst se voda shromažďuje u vertikálního odvodňovacího systému, který pak definitivně odvede srážkovou vodu ze střešního pláště. Vertikální svody musejí být vždy umístěny v nejnižším místě střešního pláště, aby se k nim spolehlivě dostala všechna voda ze střechy.
Podle sklonu střešního pláště rozlišujeme střechu plochou, šikmou a strmou. Vždy je nutno si zkontrolovat, pro které sklony jsou krytiny nebo hydroizolační materiály určeny. Současně musí být na všech místech střešního pláště, ve všech úžlabích a žlabech, alespoň minimální spád, který zajistí odtok vody. Na každou střechu musíte počítat minimálně se dvěma odtokovými místy, kterými bude voda odváděna do vertikálního odvodňovacího systému nebo vypuštěna mimo střechu, například chrliči.
Dvě odtoková místa
Pro případ pojmutí vody za náhlého přívalového deště, stejně jako kvůli prevenci před ucpáním, jsou nutná minimálně dvě odtoková místa. Proto je také lepší pro svislé odvodnění volit větší průměr než 100 mm. Před ucpáním lze odtokový systém chránit například krycími mřížkami, lapacími košíčky atd.Nebezpečí ucpání žlabů a vertikálního odvodňovacího potrubí existuje vždy v těch oblastech, kde je mnoho vzrostlých stromů, jejichž listí se hromadí na střeše. V tomto případě je nejen nutné používat krycí mřížky, ale celý odvodňovací systém je třeba často kontrolovat a v případě potřeby čistit.
Dalším významným prvkem spolehlivosti odvodnění střešního pláště je maximální vzdálenost od vertikálního svodu. Žádný bod střechy ani odvodňovacího žlabu by od něj neměl být dále než 15 m.
U šikmých střech je také nutné zajistit, aby sníh, který na střeše zůstává v průběhu zimy, nezničil na jaře okapy. Na to jsou dvě řešení. Buď na zimu okapy sundat, nebo osadit střešní plášť sněhovými háky nebo jinými konstrukčními prvky, které zamezí vzniku sněhových lavin.Ploché střechy
Spády střechy souvisejí s odvodněním velmi úzce. Technicky je možné akceptovat i nulové spády, ovšem vždy je lépe provádět střešní pláště tak, aby byla voda co nejrychleji odvedena. Minimální spád (i v úžlabí) je 1 %, optimální 3 % v ploše a 1 % v úžlabí.
Ploché střešní pláště existují ve dvou základních typech – jako jednoplášťové s klasickou skladbou izolačního souvrství a jako jednoplášťové s obráceným pořadím vrstev. Co to konkrétně znamená? Při klasické skladbě izolačního souvrství je vodotěsná izolace nad tepelnou izolací. Druhý typ střešních plášťů, jednoplášťový s obráceným pořadím vrstev, se používá více pro provozní střechy, pochozí, pojízdné a zelené. Vodotěsná izolace je vespod a jako tepelná izolace se používá pouze speciální typ polystyrenu – extrudovaný polystyren, který není nasákavý.Přirozeně existují i další typy plochých střešních plášťů, např. dvouplášťové s odvětráváním, ale ty jsou dominantně vhodné jako střechy nad vlhkými prostory, bazény atd.
Pro odvodnění výše uvedené skladby střešních plášťů se používají vpusti. Ty mohou být plastové, kovové nebo vyrobené klempířsky, ovšem nyní výrazně převažují prefabrikované plastové vpusti. Podle konstrukčního typu je lze rozdělit na jednoúrovňové (používají se především u střech s obráceným pořadím vrstev) a dvouúrovňové (pro střechy s klasickým pořadím vrstev). Plastové vpusti jsou velmi variabilní a umožňují mnoho různých technických řešení, jako např. napojení na všechny používané druhy hydroizolačních materiálů, vyhřívání, řešení s lapači nečistot atd.
| Pro prohlížení fotografií bez vodoznaku je třeba se přihlásit. |
V místech sevření přidat tmel
Plastové (prefabrikované) vpusti mohou být pro spojení s vodotěsnou izolací opatřeny integrovaným límcem, na který se napojuje vodotěsná izolace střešního pláště. V jiné variantě je vpust opatřena integrovanou pevnou přírubou se šrouby, která společně s volnou přírubou vodotěsnou izolaci svírá. V místech sevření se může přidat také tmel.Pro ploché střešní pláště, a to zejména ty, které se používají jako tzv. provozní, je nutné doplnit bodové odvodnění vpusti liniovým odvodněním před vstupy a kolem svislých konstrukcí. K tomu se používají prefabrikované žlábky, případně násyp praným říčním kamenivem.
Rekonstruujeme-li střešní plášť, je kromě oprav vodotěsných izolací nebo zateplení velmi často potřeba rekonstruovat odvodňovací prvky – zejména vpusti. Zde je možno použít v zásadě tři způsoby řešení. Výměnu za nový prvek, novou vpust, vylepení staré odvodňovací vpusti asfaltovými samolepicími materiály nebo vystěrkování staré vpusti izolacemi, které se aplikují jako nátěry, resp. stěrky. Nejvýznamnějším a také nejkvalitnějším z nich jsou metylmetakryláty, které lze aplikovat v podstatě na jakýkoliv podklad. Tento materiál je možno použít i na řešení jiných komplikovaných konstrukčních detailů, prostupů zábradlí apod.
Šikmé střechy
U šikmých střech závisí minimální sklon ploch na použité kryti-ně a klimatických podmínkách. Také v České republice existují dramatické rozdíly mezi řešením střešních plášťů v nížinách a na horách.
V současné době však není téměř nic nemožné. To znamená, že lze použít jakoukoliv krytinu prakticky pro jakýkoliv spád. Je třeba ale splnit podmínku, že v případě sklonů menších, než požaduje výrobce, je nutné pod tuto krytinu dát ještě samostatný systém vodotěsných izolací a v podstatě krytinu použít jako estetickou, pohledovou vrstvu, která maskuje vlastní vodotěsnou izolaci. Pro odvodnění šikmých střech platí obdobná pravidla jako pro ploché střechy, ovšem používá se zde vnější odvodnění okapními žlaby.
Žlaby a úžlabí
U podokapních a nástřešních žlabů se počítá s minimálním sklonem 0,5 %. Nástřešní žlab může být integrován do střešního pláště. Toto řešení je mezi architekty oblíbené, ale z technického hlediska bývá velmi komplikované, protože je problém zachovat všude stejnou tloušťku tepelné izolace, a současně střešní plášť spolehlivě provětrávat.
Dalším důležitým detailem šikmých střešních plášťů je úžlabí, kde je nutné doplnit krytinu vrstvou nebo vrstvami, které přispějí ke spolehlivosti této části střešního pláště. Používají se v podstatě dva systémy: vlastní krytina se podkládá speciálními asfaltovými pásy nebo fóliemi, které vytvářejí dokonalou pojistnou hydroizolaci. Druhou variantou je vytvoření podkladní pojistné vrstvy klempířsky. Výsledek může tvořit i pohledovou vrstvu, tj. v úžlabí nebude krytina, ale klempířsky zpracované plechy.
Pro odvodňovací systémy šikmých střech se používají všechny druhy kovových materiálů, zejména pak pozinkované plechy (jsou nejlevnější, ale je nutné je neustále chránit proti korozi), titanzinkové plechy, měděné plechy a různé typy poplastovaných plechů.
U poplastovaných plechů je nezbytně nutné dbát na to, aby se všechny řezové hrany natřely speciální barvou, která zajistí trvanlivost klempířských prvků. Výhodou těchto poplastovaných okapních systémů je široká škála barevnosti všech prvků, takže je lze esteticky sladit s barvou krytiny.(Ne)výhody plastů
Pro odvodňovací systémy lze používat i plastové prvky, ale ty vykazují menší mechanickou odolnost proti poškození než kov. U žlabů, které jsou typickým liniovým konstrukčním prvkem, je nutné dbát na eliminaci objemových změn, které vznikají při kolísání vnějších teplot. Všechny prvky musí být dilatačně spojeny a napojeny na stavební konstrukci, aby se mohly samostatně pohybovat. Jinak hrozí, že se jednotlivé spoje potrhají nebo se celý prvek vyboulí. V každém případě ztratí svou vodotěsnost.
Mnoho výrobců dnes nabízí stavebnice okapních systémů, kde je kromě žlabů, rohových a nárožních tvarovek k dispozici řada dalších specializovaných prvků.
Poctivě se přiznám: I mne stále znovu schopnosti rostlin omračují. Sedli jsme si k vínu a já vyprávěla další příběhy neuvěřitelných strategií přežívání v rostlinné říši, o chemické konverzaci s hmyzem, tajemných komunikačních sítích kořenových systémů, mystériích symbiózy houbiček i příběhy objevování květin a dřevin a jejich putování v lidské civilizaci.
Víno bylo skvělé a bylo jej dost… „Rozhodně nemůžeme tyhle tvory jen tak nazdařbůh vysázet. Musí také mít svůj domov,“ usnesli jsme se nakonec.
Podle projektu se vyznačily trasy chodníčků a vysadily rostliny do volné půdy. Po nich přišly na řadu kytinky instalované do džbánů, korýtek, střešních tašek a dalších postýlek. Na závěr se ale zahrádka nedočkala vysetí trávníku. Většinu její plochy jsme vysypali bělavým křemenným pískem – jedna velká pěšinka, která návštěvníka přivede ke každé rostlince. Povrch písku se hned v únoru první rok ošetřil herbicidem Casoron a v tutéž dobu se aplikace každoročně opakuje. Jeho přítomnost v půdě funguje v určité hloubce jako jakési „prkno“. Přítomným rostlinám neubližuje a klíčící plevely na ně narazí a již nevyrostou. Je to známý způsob boje proti plevelům nejen v cestičkách, ale také v zahradnických školkách.
Mezi člověkem a rostlinou
A to je příběh vzniku zahrádky nejzvláštnější: Zahrádka–artefakt, zahrádka–pokojík, zahrádka pro tichý rozhovor. Ten den se počala zahrada tvořená v tiché konverzaci mezi dvěma živými bytostmi. Mezi člověkem a rostlinou. Dialog v tomto příběhu dovedený možná do podoby příliš neobvyklé může být však poučný i pro ostatní začínající zahradníky:
O jeho uspořádání se z velké části dohodli snadno: v přízemí viděli nutné technické a sociální zázemí, obývací pokoj spojený s kuchyní a se 
Obdélníková dispozice začíná na západní straně zastřešeným parkovacím stáním, pokračuje vstupní partií s hlavním vchodem do 
Interiér dřevostavby vznikl v návaznosti na celek rovněž podle návrhu architekta. Je založen na výhledu do 
Ing. arch. Tomáš Klanc (1975)
„Letos poprvé představíme projekt NEW DESIGN, jenž přináší platformu pro prezentaci novinek na českém trhu. Jde o atraktivní prezentační projekt pro High-End firmy, které na veletrzích v České republice běžně nevystavují,“ upozorňuje ředitel veletrhu Mobitex Miloň Mlčák.
Premiéru bude mít rovněž projekt Inspirativní interiéry, který návštěvníkům nabídne reálné ukázky toho, jak je možné pracovat s nábytkem, barvami a doplňky v prostoru. Zájemci se mohou obrátit také přímo na odborníky z nejpovolanějších – na bytové architekty, s nimiž mohou konzultovat své vize nebo problémy, na které při zařizování interiéru narazili.
Odborníci z Cechu čalouníků a dekoratérů poradí, jak vybírat nábytek a interiérové doplňky tak, aby cena odpovídala kvalitě a především zdravotní nezávadnost. K dispozici budou i profesionálové, kteří pomůžou s výběrem vhodných materiálů a barev; dozvíte se také vše potřebné o dekoračních malbách, tapetách, fládrování či jak bojovat proti plísním a chladu.
Konstrukce podlahy musí také vyhovovat podmínkám, jaké jsou kladeny na její odolnost (včetně požární) a neprůzvučnost, hygienické vlastnosti atd. Pro průměrného projektanta je podlahová konstrukce často vedlejším prvkem, který je ve výkresové dokumentaci odbyt pouze skladbou s uvedením tloušťky jednotlivých vrstev, bez upřesnění materiálových požadavků. Totéž se dá říci i o technické zprávě, kde také obvykle bývá podlahám věnována jen minimální pozornost. Přitom projektová dokumentace by měla řešit řadu detailů, které se mohou následně negativně projevit ve chvíli, kdy je již položena nášlapná vrstva.
Interiérové podlahy dnes používané se podle konstrukce dělí na pevné (tuhé), které se staví v místnostech, kde není požadována zvuková izolace (garáže a technické místnosti), a na podlahy plovoucí, které nejsou pevně spojeny s podkladem. Plovoucí podlahy se dále dělí na lehké a těžké. Lehká plovoucí podlaha se zpravidla realizuje jako suchá a její roznášecí vrstva je tvořena tuhou těžkou deskou, nebo několika vrstvami desek. Jak již sám název napovídá, pro svou menší hmotnost je vhodná pro rekonstrukce a je kompatibilní s lehkými příčkami v rámci systémů suchého stavění (např. Knauf, Rigips, Cetris). Těžké plovoucí podlahy se vyznačují tloušťkou nad 50 mm a jejich roznášecí vrstva bývá většinou tvořena betonovou mazaninou.
Ve spodní části podlahové konstrukce se nachází podkladní vrstva, která je tvořena buď podkladním betonem, nebo nosnou částí stropní konstrukce. V každém případě musí podklad bezpečně převzít statické i dynamické zatížení přenášené podlahou a zajistit ochranu podlahy např. před průhybem. U plovoucích podlah tato vrstva absorbuje kročejový hluk a v případě podlahového vytápění akumuluje teplo. U pevných podlah tvoří vyrovnávací či podkladní vrstvu pod vrstvou nášlapnou. Pro těžké plovoucí podlahy ji tvoří betonová mazanina vyztužená kari sítí tloušťky minimálně 40 mm, pro lehké podlahy se používají cementotřískové (CETRIS) nebo sádrovláknité (FERMACELL) desky.
Další důležitou funkční vrstvou je zvukověizolační vrstva. Ta tlumí přenos kročejového hluku a zároveň zabezpečuje „plovoucí“ efekt (vláknité desky ROTAFLEX, ORSIL, elastifikovaný PPS (EPS-T) či extrudovaný polyetylen (ETHAFOAM)). U těžkých plovoucích podlah plní zároveň díky stlačitelnosti vyrovnávací funkci.
Stará hruška pod sebe nepustí zelenou konkurenci po celém obvodu své koruny, přesto jsme pro vás objevili statečné bojovníky s hruškovými kořeny. Vyzkoušejte orlíčkovou loučku nebo stálezelený porost barvínku. Loučku v létě a na podzim můžete oživit výsadbou trsů vyšších trvalek do míst, kde končí okraj koruny. Skvělou dekorací od jara do zimy je kapraď samec.
Péče o jarní koberce je velmi jednoduchá. Porost může zarůst měkkou travou. Pouze bodově odstraňujte některé plevele, např. bršlici, prustku nebo mléč. Plevel vypíchněte, nebo na jeho nadzemní část kápněte totální herbicid Roundup.
Pokud je vysavač zároveň drtičem listí, můžete část rozdrcené listové hmoty zase nafoukat zpět. Květy jarních bylin lépe přečkají pozdní mrazíky v úkrytu za řídce rozptýlenými listy, proto několik listů roztroušených po ploše jarního koberce vůbec nevadí: naopak jsou vítanou ochranou. U měkkolistých dřevin – třeba ovocných stromů – ponechte převážnou část loňského listí na místě.
Dobré vyhlídky
Pod terasou je vlastní biologická kořenová čistírna. Plocha je jako umělý mokřad nebo jezírko izolována fólií, aby se voda neztrácela v podloží. Fólie leží asi 60 cm pod zemí, což zaručuje, že celou vrstvu takzvaného filtračního lože postupně prorostou kořeny rákosu. Jde vlastně o stále vlhký záhon, kde je povrch půdy zamulčován drobnými kamínky, v nichž je „schovaná“ veškerá voda. Centrální, nejaktivnější čisticí zóna je osázena jen rákosem obecným (Phragmites australis).
Jednotlivá pole jsou kvůli zpomalení průtoku rozdělena přepážkami: v tomto případě jsou to dřevěné fošny, které vytvářejí zajímavý rastr, a zároveň nesou lávky, po nichž se můžete zahradou procházet. Kvůli plynulému průtoku vody je celá plocha rozdělena do několika výškových úrovní. Sestupujete po kamenných a dřevěných stupních, přičemž lehoučká zábradlí z kovových sloupků a ocelových lanek zabrání pádu nebo nechtěnému šlápnutí do vlhkých míst. Nejde tu o bezpečnost, jen o pohodlí a také estetiku – zábradlí jsou pěkným prvkem.
Exteriérové barvy lze rozdělit na dvě základní skupiny. Do první patří barvy speciální, určené na dřevo, kov, ale také střechy, okapy nebo betony. Kromě nich existují ještě barvy univerzální. Jak se shodují odborníci, poptávka se mezi těmito skupinami mění. Zatímco kdysi lidé brali zavděk univerzální barvou, kdy z jedné plechovky natřeli vše – od plotu přes schránku, lavičku a okapy až po radiátory či zárubně v interiéru, dnes stále více dávají přednost barvám speciálním. Natírání přeci jen nepatří k nejzábavnějším způsobům jak trávit volný čas. A u speciálních nátěrů lze předpokládat, že vydrží mnohem déle, takže nový nátěr můžete odložit klidně i o pět či deset let.
Vyrovnaná je také nabídka mezi barvami domácí a zahraniční výroby. Rozhodně neplatí, že zahraniční jsou lepší. I ty tuzemské plně odpovídají evropským kvalitativním normám. Přitom bývá jejich cena zpravidla nižší.
Nahrazení rozpouštědel vodou omezilo riziko, že se barvy při práci nebo skladování vznítí a dojde k požáru.
Kromě těchto dvou velkých skupin barev existují ještě nátěry fermežové, dvousložkové, vypalovací či práškové. Ty se však dnes používají jen zcela výjimečně. A to i přesto, že se většinou mohou chlubit velmi dobrými vlastnostmi, kvalitou a životností. Práce s nimi je však velmi náročná.
Pořizujete-li si na zahradu nový nábytek, pergolu, plot a další dřevěné výrobky, jejich natření neodkládejte. Ideální je, pokud už jsou ošetřeny přímo od výrobců, kteří díky novým výrobním technologiím dokážou vpravit penetrační nátěr hluboko do struktury dřeva. Při prvních nátěrech se také doporučuje napustit dřevo prostředky proti plísni a hnilobě. Jako penetrační nátěr dobře poslouží naředěná vrchní barva. Nezapomínejte, že základová vrstva zvyšuje přilnavost, a tím i životnost vrchní barvy na podkladu. Všeobecně se doporučuje na dřevo v exteriéru nanést dvě až tři vrstvy laku.
Na dřevo v exteriéru se doporučují barvy vodou ředitelné. K jejich dobrým vlastnostem si přidejte ještě pružnost, díky které se přizpůsobují pohybům dřeva a nepraskají.
Plastová okna patří v posledních letech k žádanějším než dřevěná. Přesto dřevěných oken najdete na domech stále hodně. Právě nutnost natírat je a ošetřovat bývá uváděna jako hlavní důvod, proč si je lidé přejí stále méně. Pokud ale při nákupu vyberete kvalitní eurookna a správně je osadíte, ušetříte si spoustu práce. Platí, že více namáhaná jsou okna méně zapuštěná do fasády, na něž dopadají ve větší míře dešťové a sněhové srážky. Pečlivě kontrolujte okna orientovaná na západní stranu, odkud většina srážek přichází, už od jara na ně také v odpoledních hodinách dopadají sluneční paprsky.
Ošetření kovových předmětů by se mělo skládat z vrstvy základní antikorozní a z vrchního laku. Podle požadavků na kov a prostředí, ve kterém se nachází, se doporučuje aplikovat jeden až dva základní nátěry a na ně ještě jednu až tři vrstvy vrchní barvy. Mnoho lidí většinou volí kompromis a na jednu základní vrstvu nanese dvě vrchní. I tady platí, že si lze vrchní barvy vybrat v několik odstínech a volit mezi provedením mat a lesk.
Desatero pro správné natírání
Centimetry neošidíte
Jak tedy ukazují čísla, i na ten nejmenší jídelní kout pro dvě osoby potřebujete prostor minimálně 120 x 120 centimetrů. 
Prostorové stolování v posledních letech nahrazují různé stolky či desky, upevněné u stěny nebo v rohu kuchyně. Příliš pohodlí sice nenabízejí, ale zaberou málo místa. Toto plus výrobci ještě zvyšují tím, že je zpravidla nabízejí skládací či sklápěcí. A „beznohé“ stolky mají ještě další výhodu – záleží pouze na vás, do jaké výšky si je připevníte. Bezdětný pár si tak snadno vytvoří malý domácí bar. Po narození potomků stačí vrtačka a několik šroubů a v kuchyni máte klasický stůl.
Ať už si pořídíte jakýkoli stůl či bar, jistě si k němu doma rádi sednete. Také klasické jídelní židle mají své varianty pro malé byty. A máte z čeho vybírat – prodejny nabízejí typy sklápěcí, stohovatelné nebo stoličky bez opěradel.
Dřívější názor, že meruňky a broskvoně se mají pěstovat jen ve vinařských oblastech, je třeba po praktických zkušenostech poopravit. V posledních letech se podnebí v naší zemi pravděpodobně otepluje a zahrádkáři pěstují tyto ovocné stromy s dobrými výsledky v daleko rozsáhlejších oblastech. V Čechách se broskvoně pěstují už několik desetiletí i na Třeboňsku a Strakonicku, na Moravě je najdeme prakticky až po severní státní hranice. Je však nutno vzít v úvahu i některé další podmínky – mikroklimatické a půdní.
V půdách s vyšším obsahem vápníku jsou meruňky a broskvoně ohroženy apoplexií – tzv. mrtvicí. Při tomto onemocnění dochází k odumírání jednotlivých větví, popř. celých rostlin. Předejít mu lze výběrem stanoviště a správnou agrotechnikou. Na příliš alkalických půdách se vyskytuje rovněž kalcióza (žloutenka). Je způsobena nedostatkem přístupného železa v půdě. Léčení je obtížné, nejúčinnější jsou přípravky Sequestren Fe 138 a Chlorofen. Rovněž houbové choroby mohou naše stromy napadnout – u meruněk je to hnědnutí, u broskvoní tzv. kadeřavost.
Častou chybou u zahrádkářů bývá, že sázejí stromky příliš hustě. Je třeba umět si představit, jak budou stromky velké za několik let a také mít na paměti, že meruňky a broskvoně jsou náročné na světlo. Ve větších výsadbách by broskvoně měly mít spon výsadby alespoň 4 x 2 nebo 3 x 3 metry, u meruňky by rozestup neměl být menší než 4 metry.
Broskve se liší barvou dužniny, nejčastější je žlutá, méně častá je bílá. Bělomasé odrůdy mají vynikající chuť při přímé konzumaci. Typ „cling“ se vyznačuje horší odlučitelností od pecky a poskytuje dobrou surovinu pro výrobu kompotů. Většina u nás pěstovaných odrůd má plstnatou slupku, lysou mají tzv. nektarinky, u nás známé spíše z dovozu.
Nadzemní část ošetříme seříznutím výhonů asi o 2/3, nebo při slabší sazenici odřízneme postranní obrost úplně a založíme novou korunku.
