Dešťová voda ze střech se odvádí do dešťové nebo jednotné kanalizace, provozovatel kanalizace pro veřejnou potřebu však má právo požadovat likvidaci dešťových vod přímo na pozemku nemovitosti. Šikmé střechy se většinou odvodňují pomocí podokapních, nástřešních, zaatikových, nadřímsových nebo mezistřešních žlabů, ploché střechy pak také pomocí žlabů, nebo se (častěji) používají střešní vtoky. V obou případech bývá odvodňovací systém napojen na dešťová odpadní potrubí. Jeho úkolem je odvádět vodu od stavebních konstrukcí, bránit smáčení obvodového pláště a fasády, a průniku do spodní stavby.
Řešení a dimenze odpadního potrubí
Dešťové odpadní potrubí je zpravidla svislé a podle umístění v domě je dělíme na vnitřní (vedené uvnitř objektu) a vnější (vedené vně stavby, po fasádě). Aby nedocházelo k obtěžování hlukem tekoucí vody, vnitřní potrubí se vedou dále od stěn obytných místností.
V nejvyšším podlaží je kvůli eliminaci tepelných mostů vhodné vnitřní odpadní potrubí tepelně izolovat, v nejnižších podlažích a v blízkosti zalomení se pak ve výšce 1 m nad podlahou osazují čisticí tvarovky s dvířky.
Počet a průměr svodů |
||
| Povrch střechy (m2) | počet svodů (ks) | průměr svodů (mm) |
| 100 | 2 | 80 |
| 200 | 3 | 100 |
| 300 | 5 | 100 |
| 400 | 6 | 100 |
| 500 | 7 | 100 |
| 600 | 8 | 100 |
| 800 | 11 nebo 8 | 100-120 |
| 1000 | 14 nebo 10 | 100-120 |
Odpadní a svodná potrubí
Vnější odpadní potrubí bývá v úrovni terénu opatřeno lapačem střešních naplavenin s košem pro zachytávání úlomků větví, listí, mechu, písku. Vyšší část vnějšího dešťového systému je téměř výhradně záležitostí klempířských prací. Odpadní a svodná potrubí se určují výpočty, spočívajícími v určení výpočtového průtoku dešťových vod a návrhu jmenovité světlosti potrubí tak, aby výpočtový průtok byl menší či roven maximálnímu průtoku potrubím Qmax.
Průtok dešťových vod v litrech za sekundu (Qr) se počítá jako součin půdorysného rozměru odvodňované plochy v m2 (A) a intenzity deště v litrech za sekundu na m2 (I). U ploch, jež ohrožují budovu zaplavením, se uvažuje s hodnotou I = 0,003 l/s.m2. U střech s vegetací se pak výsledek násobí ještě součinitelem odtoku (C), který zohledňuje zadržování vody zelenou střechou.
Typy střech |
| Sedlová: voda stéká po dvou protilehlých stranách od hřebene k okapové hraně střechy |
| Pultová: tvarově vlastně polovina střechy sedlové |
| Valbová: střecha se čtyřmi plochami (dvě dvojice protilehlých ploch), střešní plochy sedlové mají tvar lichoběžníků, plochy ve štítových stěnách tvar trojúhelníků |
| Polovalbová: střešní plocha ve štítovém pohledu je zmenšena a zbylá část štítu je vyzděna |
| Křížová: vzniká průnikem dvou sedlových střech |
| Mansardová: konstrukčně náročnější typ střechy, skládá se ze dvou rovin odlišného sklonu (autorem je francouzský barokní stavitel François Mansart) |
Žlaby a kotlíky
Důležitou součástí odvodnění střechy jsou žlaby. Mohou být půlkruhového hladkého nebo tvarovaného průřezu, opatřené nebo neopatřené vnitřní nebo vnější naválkou (žlab se usazuje do roviny tak, aby jeho zadní strana byla minimálně o 8 až 21 mm výše než strana přední, zvaná naválka), v délkách 2, 3, 4 m.
Z architektonických důvodů mohou být žlaby hranaté, lichoběžníkové, s horním křidélkem, s hranatou naválkou a jiné, zavěšené pomocí háků (táhel) vně okapní linie, nebo opřené o kamenné či železobetonové římsy a ukotvené pomocí táhel k nosné konstrukci střechy.
Podle umístění se rozlišují žlaby nástřešní, podokapní, zaatikové, nadřímsové, mezistřešní a speciální. Na šikmých střechách se nejčastěji používají podokapní žlaby půlkruhového tvaru o průměru asi 10-16 cm, shora nebo z boku pomocí žlabových háků uchycené přímo ke krokvím krovu.
| Více článků z rubriky STAVBA na www.dumabyt.cz nebo www.modernibyt.cz. |
Podle velikosti plochy střechy
Žlaby navazují na žlabové kotlíky (kónické spojovací prvky s průměrem spodního vyústění, tedy hrdla, shodným s průměrem odpadního potrubí, bývají hranaté nebo kuželové). Voda tudy putuje do potrubí, přičemž spád žlabu ke kotlíku je 1 : 200 až 1 : 100 a délka žlabu od žlabového čela ke kotlíku by neměla být větší než 15 m. Kotlíky se ke žlabům připevňují nýtováním nebo pájením, k odpadnímu potrubí (svodu) skrz takzvané horní koleno. Průměr odpadního potrubí se určuje podle velikosti plochy střechy (na 1 m2 střechy přibližně 1 cm2 plochy průřezu odpadního potrubí či trouby). Svody jsou k fasádě přichyceny natloukacími zděřemi a zděřemi s vruty.
Výběr s trochou matematiky
Pro dimenzování žlabů se používá tzv. Stricklerův vzorec s hodnotami rychlosti vody ve žlabu, koeficientem drsnosti povrchu a dalšími parametry. Projektantovi ovšem stačí kontrolovat, zda řemeslníci používají stanovený materiál a dodržují montážní postup (předepsaný sklon háků, vkládání žlabů do háků, vzájemné spojení žlabů, montáž kotlíků a svodů).
Existuje pestrá nabídka odvodňovacích systémů z nejrůznějších materiálů, výběr je ale vhodné podřídit architektonickému stylu domu a barevnému ladění objektu. Výhodou je, že na většinu staveb „sedí“ kompletní skládačky, a proto není třeba zhotovovat žádné speciální kusy na zakázku. Moderní materiály (titanzinek, měď, poplastovaný plech a samozřejmě také plast samotný) jsou prakticky bezúdržbové a dodávají se dokonce už i s patinou.
Obecné zásady
Kromě důrazu na kvalitu produktů je třeba dbát i na správnou montáž – například správné vyspádování žlabů, dilatační spáry kvůli tepelné roztažnosti materiálu atd. Doporučený spád u podokapních žlabů představuje 0,5 %, dilatační spoje by měly být po každých
15-20 m. Sousední čela jsou od sebe vzdálena 20 až 30 mm. Platí zásada, že délka žlabů, měřená od čela, rohu nebo rozvodí ke žlabovému kotlíku, by neměla být větší než 15 m. Velmi důležité jsou spoje.
U standardních materiálů, jako je titanzinek, pozinkovaný plech a měď, bývají spoje pájené (spoj musí mít stejnou kvalitu jako spojovaný materiál). Materiály, které nelze pájet, se spojují pomocí pryžových těsnění nebo tmelů. Okapový systém musí být rovněž dostatečně chráněn proti sjíždějícím sněhovým lavinám, hromadění ledu (topné elektrokabely) a rampouchů. Těžká masa sněhu může žlaby zkroutit, nebo je dokonce utrhnout i s háky.
Podtlakové odvodnění střechy
Kromě popsaného tradičního (beztlakového) odvodnění se v praxi využívá i odvodnění podtlakové. Kýžený podtlak vzniká při zaplnění vodou celého (100 %) průřezu svislé části potrubí. Dešťová voda z několika svodů se nejčastěji svádí ležatým potrubím do jednoho dešťového odpadního potrubí, jehož plným průřezem odtéká, a vzniklý podtlak způsobuje odsávání vody z ležatého potrubí a střešních vtoků. Jedním takovým potrubím lze efektivně odvodnit střechu o ploše 2 až 2,5 tis. m2. Při tomto jevu navíc dochází k samočistitelnosti potrubí. Podtlakový systém se však používá spíše u velkých ploch střech – to se týká skladů, marketů ap.
text: Petr Saulich, foto: archiv firem a redakce









Při zařizování dětského pokoje je důležité myslet dopředu, protože potřeby vašeho dítěte se budou s časem měnit rychleji, než je možné (a účelné) obměňovat vybavení. S věkem se mění nejen velikost nábytku, ale i jeho skladba, barevnost a doplňky. Pokoj pro nejmenší by měl být vybaven nábytkem s oblými hranami a bezpečnostními prvky, protiskluzovými a omyvatelnými povrchy, veselými barvami, hravými detaily. Místnost sedmnáctiletého studenta či patnáctileté slečny bude samozřejmě vypadat úplně jinak. Každé dítě se vyvíjí odlišně, proto je zařízení dětského pokoje vždy velmi individuální záležitostí. Přesto můžeme dát několik elementárních rad.
– Již v předškolním věku dopřejte své ratolesti bytelné lůžko s kvalitní matrací jako pro dospělého (bude na něm nejen spát, ale věnovat se i spoustě jiných činností) a umístěte jej do klidové části pokoje. Pro přespání kamaráda se může hodit palanda nebo výsuvné lůžko.
Vyřešit úložné prostory v dětském pokoji je mnohem náročnější než v běžné ložnici – dítě totiž denně používá mnoho věcí různého druhu. V rodině se dvěma a více dětmi se rozhodně vyplatí zřídit jim vlastní šatnu na oblečení a v pokoji ponechat jen prostor pro školní potřeby, knihy a některé hračky.



Na počátku je třeba přemýšlet o tom, kolik osob bude koupelnu používat, zda si přejete používat vanu, nebo jen sprchový kout, kolik úložného prostoru potřebujete, zda bude koupelna spojena s WC. Tyto požadavky pak poměřte s velikostí prostoru, který máte k dispozici. Uspořádání se odvíjí od rozměrů zařizovacích předmětů a od velikosti volné plochy, kterou k určitým činnostem v koupelně potřebujeme.
Standardní umyvadla na trhu mají šířku 60 nebo 50 cm, hloubku 40–50 cm. Vany bývají široké 70 a 80 cm, délka se pohybuje od 150 cm výše. Na trhu však najdeme řadu výrobků, které designéři navrhli tak, že při minimálních rozměrech nepocítíte během každodenní hygieny žádné velké omezení, ale ušetříte cenné centimetry čtvereční. Nejmenší umyvadla jsou široká 40 cm a hluboká sotva 35 cm, místo ušetří rohová umyvadla, rohové sprchové kouty se zaobleným rohem (na čtvrtkruhovém půdoryse), malé rohové vany.
Kromě reálných rozměrů hraje roli také „optická“ velikost místnosti. V koupelně působící stísněným dojmem bude hygiena o poznání méně příjemná než v takové, kde se budete cítit volně a radostně. Malá koupelna by proto měla mít dostatečně intenzivní denní nebo alespoň umělé osvětlení, na stěny, podlahu i zařizovací předměty zvolte světlé barvy. Syté barvy na větších plochách mohou působit stísněně. Pomohou také zrcadlové efekty a otevřené police, které napohled zvětšují prostor. Opravdové zázraky dokáže rafinovaně kladená dlažba a obklad. Do malé koupelny se příliš nehodí zvýrazněný spárořez, spíše se doporučuje hladká keramika s minimálními spárami. Horizontálně orientované obdélníkové obkládačky prostor opticky rozšíří, vertikální skladba naopak prostor zúží a zvýší strop. Obdobného efektu dosáhneme použitím barevně kontrastní horizontální listely, dojem rozšíření umocní i dlouhá nástěnná police pod zrcadlem.
Výrobci nabízejí speciální kombinace atypických van a umyvadel, určené do miniaturního prostoru. Ušetřit místo v koupelně vám pomohou skříňky pod umyvadlem, skříňky za zrcadlem, niky ve stěnách, případně atypicky řešené úložné prostory. Koupelna vybavená umyvadlem a běžnou vanou (nebo rohovým sprchovým koutem) se při chytrém řešení vejde do místnosti o ploše 150 × 150 cm.




Střešní okna na památkově cenných budovách jsou disciplínou pro trpělivé architekty a investory. Tyto realizace z hlavního města Prahy, instalované v posledních zhruba pěti letech, vynikají hodnotou prosvětleného a otevřeného moderního bydlení. Nafocená
Výrobní firma rodiny Formánkových se zabývá moderními i historizujícími střešními okny. Věnuje se tomu, jak u soudobých technologií a stavebně-technických vlastností zachovávat citlivý vnější vzhled a rámec památkových limitů. Jak dostat do podkroví co nejvíce světla a v rámci daných možností maximálně otevřít podkrovní interiér tak, aby se v něm lidé cítili co nejlépe.
Výroba je zaměřená na používání autentických a ekologických materiálů. Základním konstrukčním materiálem je zpravidla lokálně těžené borovicové dřevo, vždy však z území České republiky. Povrchové úpravy čistými oleji bez rozpouštědel jsou již na střešních oknech vyzkoušené a mají své skalní fanoušky.












POROTHERM DŮM Wienerberger
Pro program jsou předem určena kritéria jakosti a jejich dodržení je vždy posuzováno nezávislými společnostmi CSI (Centrum stavebního inženýrství) nebo TZÚS (Technický a zkušební ústav stavební Praha).V případě splnění všech kritérií bude na stavbu výše uvedenými společnostmi vystaven certifikát kvality. Tato kontrola proběhne po dokončení hrubé stavby, resp. po dokončení domu na klíč.


O svém novém domě měl majitel jasnou představu již od začátku projektových prací. Horší to bylo s jezírkem. Věděl jen, že už nechce chemický bazén. Druhou možností bylo biologické jezírko, ale to by muselo být čisté, velké a hluboké. Jako nadšený potápěč měl samozřejmě svoje představy. Za domem si pro vodní plochu nechal dostatečně velké místo u rozměrné terasy.
Majitel ale na stavbu dost spěchal, a tak se musel rozhodnout jinak. Nakonec „vsadil na jistotu“ a obrátil se na velkou pražskou firmu, která měla být zárukou bezproblémové projektové přípravy i realizace. Zpočátku běželo všechno podle představ, ale samotný návrh řešení technologie a čistoty vody v jezírku majitele nepřesvědčil. Jeho „problémem“ je totiž i mimořádná schopnost chápat technické souvislosti a také má jistý druh zdravého perfekcionalismu, který uplatňuje v celém svém životě.
Projekt jezírka i zahrady byl v rámci možností přepracován tak, aby se zároveň s hrubou stavbou domu stihly ještě vybudovat i základy a inženýrské sítě kolem jezírka. To se ale neobešlo bez komplikací. Jedním z největších problémů bylo řešení vysoké hladiny spodní vody na pozemku.
Doplněny jsou azalkami, vřesy a okrasnými trávami. Vše dohromady mělo působit jako příjemný rekreační prostor přírodního charakteru. A to se skutečně podařilo. Podle slov dospělé dcery vznikl u rodičů nový každodenní rituál: po příchodu z náročné práce vedou jejich první kroky na terasu, kde se posadí do pohodlných křesílek a dlouhé minuty mlčky pozorují vodu. Pak jsou teprve dostatečně „nabiti“ novou energií pro zbytek dne.
Shánějte ale rychle loď! Řekli jsme to majiteli a trochu o tom diskutovali, když najednou vítězoslavně zvolal: Vždyť mám doma ‚sucháč‘! Nikdo nechápal, o čem je řeč, ale za chvíli se na terase objevil v obleku připomínajícím román Julese Vernea – 20 tisíc mil pod mořem. Vlezl do studené vody, popadl nářadí a přes hodinu vlastnoručně a namáhavě pracoval na estetickém doladění jezírka.









Problémy s fasádou
Charakteristický půvab vily Kouřimky je dán také velmi strmou střechou a předsazenými štíty. Tvrdým oříškem při sanaci střechy je pálená prejzová střešní krytina, která oproti běžně používaným prejzům vykazuje rozměrové i tvarové rozdíly. Hlavním problémem bylo, že podobná krytina se dnes u nás nevyrábí. Nakonec se výroby nestandardních kůrek, háků i hřebenáčů ujala firma PKZ Keramika Poštorná. Krytina musí být vyměněna kompletně, protože původní prejzy se při manipulaci lámou, navíc vzhledem k technologii pokládky musí být původní malta nahrazena speciální maltou umožňující mírné dotvarování střechy.
Všechny kovové díly budou otryskány na čistý kov a chemicky pasivovány odrezovačem REZOL 2000 a Loctite 7505. Dále bude provedena výměna všech dílů zničených korozí za použití původních technologií v souladu s tehdejšími řemeslnickými možnostmi (nýtování, kovářské svařování, probíjení, pasované křížové spoje, sponkování, sekání a rýhování, tepání apod.) a nedochované části budou dodělány podle původního vzoru. Pro dlouhodobou ochranu všech kovářských dílů instalovaných v exteriéru bude použito žárové zinkování s následnou povrchovou úpravou základního nátěru Komaprim a finální barvy Schmiedeeisen Lack v požadovaném odstínu. Podle rozboru jednotlivých barev polychromovaných zdobných částí bude původní barevnost zachována s ohledem na autentičnost vzoru.



Známá poučka říká, že teplo stoupá vzhůru, a tak se při úvahách o možnostech zateplení objektu většinou zamýšlíme nad obvodovými konstrukcemi domu, izolací střechy či výplněmi konstrukčních otvorů. Teplo ale, zjednodušeně řečeno, uniká nejenom vzhůru, ale je odebíráno i těmi částmi
1. Nášlapnou – „viditelnou“ vrstvu, pro kterou můžeme volit mezi velmi širokou škálou materiálů, laminátovými lamelami počínaje a tepelněizolačně
K nejvhodnějším tepelně a zvukověizolačním materiálům pro plovoucí podlahy patří rohože z kamenné vlny, které přinášejí kromě zvýšení kročejové neprůzvučnosti i zlepšení neprůzvučnosti vzduchové a zvýšení tepelněizolačních
Výhodou tzv. těžkých plovoucích podlah jsou jejich velmi dobré akustické parametry dané velkou masou materiálu. Sem můžeme zařadit podlahy, u kterých je plošná hmotnost větší než 75 kg/m2. Tento druh podlahové skladby má oproti lehké také mnohem vyšší únosnost. Nevýhodami jsou mokrý proces, větší záběr světlé výšky
Mezi lehčené a dnes také hojně využívané hmoty patří pěnový polystyren, dále polyetylen a polypropylen 









